Recenze - Osmidílný cyklus Nevinné lži je pro Českou televizi jakousi pomyslnou výkladní skříní. Nové vedení si od něj hodně slibovalo.
Generální ředitel Petr Dvořák se rozhodl navázat na úspěšný koncept ze svého předchozího působiště na Nově - volnou sérii televizních filmů Soukromé pasti. Jejich producentce Tereze Vrabelové dal prostor k tomu, aby se ve spolupráci se zajímavými režiséry a scenáristy pokusili trochu oživit zatuchlý žánr hrané televizní tvorby.
Projekt založený na příbězích, v nichž hlavní roli hraje lež, se přehoupl do své druhé poloviny a po pěti odvysílaných dílech si už zaslouží nějakou bilanci.
Hodnocení jednotlivých filmů následuje níže, obecně se dá říct, že po scenáristické stránce má každá epizoda nějaké své mouchy: objevují se dílčí nelogičnosti a hluchá místa. U většiny příběhů by děj unesl zkrácení o deset patnáct minut.
Ale klady převažují. Vrabelová se svými kolegy vnáší do původní televizní tvorby, jíž dominují kýčovité nekonečné seriály, neobvykle realistický a skeptický pohled na realitu kolem nás. Nepodbízí se publiku, nehladí po srsti.
Pod hladinou není pro diblíky
Platí to beze zbytku pro zřejmě nejlepší dosavadní díl Pod hladinou, který si napsala a režírovala Alice Nellis. Na první pohled nic, co bychom od téhle režisérky neznali.
Klíčovou úlohu zde hraje nevěra a rodinná dynamika mezi matkou (Daniela Kolářová) a dcerou (Aňa Geislerová). Ta hraje pětatřicetiletou instruktorku plavání, která navenek i před chápavým partnerem předstírá, že touží pro dítěti, potajmu přitom bere antikoncepční pilulky.
Geislerová se přesvědčivě vtělila do role bezdětné ženy, která se snaží vyznat sama v sobě. Nellisová odhaluje slabá místa svých postav, ale nesoudí je, propracovaný scénář odhaluje důvody, proč je pro mnohé třicátnice představa mateřství skrytou noční můrou.
Je to rozhodně lepší počin od Alice Nellis než její skládačka „rodičovských" příběhů nazvaná Mamas & Papas nebo diblíkovské Perfect Days.
Tam si jednu z hlavních rolí zahrál Vojta Kotek, který se v druhém dílu Nevinných lží poprvé postavil za kameru jako režisér. V příběhu nazvaném Lež má rozbité auto dostal k ruce scénář mladého populárního dramatika Petra Kolečka a jeden z nejhvězdnějších párů showbusinessu Vojtu Dyka a Táňu Vilhelmovou.
Ona lživá zápletka působí trochu nuceně až bakalářsky, ale pokus o žánr klasické romantické vztahové komedie nedopadl vůbec špatně. Může za to chemie mezi potrhlou a pesimistickou svobodnou matkou Vilhelmovou a „zajíčkem" Dykem, který ji coby přidrzlý automechanik uhání, a slušná plejáda s chutí nahrávajících vedlejších postav od Matěje Rupperta po Jitku Čvančarovou.
Temnější tóny
Třetí díl Druhý dech hraje zase na temnější notu. Dramaturgicky opět není bez chyby. Závěrečný happyend nevyznívá příliš pravděpodobně, pád vrcholového manažera z kariérního vrcholu na naprosté exekuční dno je příliš strmý, než aby se mu dalo bez výhrady věřit, a některé vedlejší postavy (Ondřej Malý) působí jako nechtěně směšný scenáristický naschvál.
Přesto je ale film Petra Zahrádky docela sympatický tím, jak ukazuje symptomy dnešní ekonomické krize. Jeho hrdina (typově přesný Jiří Langmajer) žije v jakési bublině sebevědomých představ o sobě samém a důležitosti své pozice. Jeho střet s realitou pracovního trhu je krutý a výmluvný. Není to dokonalý díl, ale poměrně bez obalu mluví o realitě, před kterou často raději zavíráme oči.
Čtvrtá epizoda Martina Dolenského s názvem Hvězdička nabízí další příběh „blbnoucího" čtyřicátníka. Příběh novináře (Michal Suchánek), který zplodí imaginární rebelující blogerku a jeho výtvor mu přeroste přes hlavu, šustí asi nejvíc ze všech dílů papírem.
Už jen proto, že hrdinova snaha napodobit v zápiscích neexistující Iris slang a přemýšlení mládeže, nepůsobí přesvědčivě. Předvídatelný děj se až moc spoléhá na klišé o bulvárních médiích a reklamních agenturách a dojem nezachraňuje ani sympaticky otevřený konec.
Zatím poslední setkání se sérií nabídlo drama točící se kolem lži, která ani v nejmenším nebyla nevinná. Příběh Klukovina režiséra Petra Zahrádky se námětem víc než podobá sugestivnímu dánskému dramatu Hon o učiteli neprávem obviněném ze sexuálního zneužití.
Marek Taclík ale není zrovna Mads Mikkelsen a ve scénáři Terezy Dusové se v klíčových scénách nechová moc uvěřitelně. V dobrém slova smyslu zase zaujme psychologické prokreslení postav tří dětských kompliců a přirozené výkony jejich protagonistů.
Přes všechny dílčí výhrady plní Česká televize tímto volným cyklem televizních filmů své poslání. Napomáhá tomu, aby se na světlo světa dostaly příběhy, které by díky svému komornímu ladění neměly šanci, aby přišly do kin. Je to služba divákům, kterým autoři nabízejí morálně nejednoznačné a depresivní historky, které se minimálně snaží vypovídat o současnosti. A je to i služba kvalitním hercům, kteří díky Nevinným lžím mají také jednou šanci přivydělat na složenky v něčem, za co se nemusejí před sebou stydět.
