„Ordinace bez růžových brýlí! Syrová realita FN Motol! Skuteční pacienti, opravdoví lékaři, odhalení i těch nejtěžších diagnóz, včetně unikátních záběrů z operačních sálů.“ Tak televize Prima popisuje novou reality TV, kterou vysílá každý čtvrtek v prime-timu.
Samotný formát vyhlíží nenapadnutelně. Sledujeme nejužitečnější zaměstnání, jaké si jde představit, doktory, při jejich záslužné práci. Konečně je tak někdo ocení a konečně bude upozorněno na skutečné problémy opravdových lidí. Něco jako chytřejší kriminálka, kde padouchem je nemoc a detektivem lékař.
Bohužel se tato premisa v podání komerční televize mění v bezostyšnou exploataci. Masochistické pudové radovánky zabalené do distingovaného obalu, aby našlo publikum morální ospravedlnění pro to, že čtyřicet minut v kuse sleduje syrově podávané utrpení druhých lidí.
Vlastně je až podivné, jak málo se pořad věnuje prevenci nebo radám do života diváků, jde pouze o výčet nemocí, příznaků a procedur sledovaných.
Porno, porno, porno
Nedávno jsme poukazovali na Českou televizi, do jakého extrému zavedla Ditou P. formát hanlivě zvaný food porno, v němž se vaření pokrmů povyšuje na extatický zážitek.
Existují i další žánry označované podobnou terminologií. Máme krimi porno, které chrlí jeden zločin za druhým, aby nás vzrušilo i během nudné každodennosti. Pak máme přírodní porno, jehož prostřednictvím dokumentární kanály krmí naše oči snovými obrazy krajiny tak nádhernými, že pak ztrácíme schopnost vnímat krásu skutečného světa. Sociální porno sleduje určitou demografii obyvatel, nejčastěji chudáky nebo naopak boháče, a vyžívá se jejich výstřednostmi. Prohlubují se tím stereotypy.
Nemocnice Motol představuje další podobné porno, kde na nás tvůrci v detailních záběrech sypou operace, rochní se v obrazech křečí zmítaných dětí a třešinkou na dortu je vždy hystericky zničená pacientka, která v slzách telefonuje s rodinou a svěřuje se jí o svých bolestech.
Ale nevadí, v pořádku, protože tyto scény spojují lékařské řeči, jimž sice v nejmenším nerozumíme, ale vycházejí z úst na slovo vzatého odborníka, takže je užitečné poslouchat a pro jistotu přikyvovat hlavou.
Když se tomu ještě neříkalo „porno", označovali jsme to jako svého druhu „kýč“.
Nenechat se oklamat
Nutno ještě podotknout, že tento pořad nejspíš může vyprodukovat i něco dobrého, když bude upozorněno na konkrétní případ a vyvolá se charitativní vlna. Nesmíme se tím ale nechat úplně uklidnit, tvůrci zobrazované pacienty bezvýhradně a trestuhodně využívají a spoléhají právě na to, že podobná zpětná reakce jejich bezostyšnost legitimizuje.
Můžeme se navíc dohadovat nad tím, nakolik takto brutálně vynucená empatie otupuje a činí nás netečnými vůči lidem v našem okolí, kteří netrpí stejně efektně.
A nemluvíme o pouhém úsměvném odtržení od reality, jako když kuchařka vydává svůj steak za jediné, co na světě existuje. Tady vidíme cynické využívání nemocných včetně dětí k nabídnutí obrazů, jež přitom samy o sobě nemají informační hodnotu – jsou jen emocionální ilustrací a vzrušující estrádou.
K lékařům se vždy sluší cítit respekt, s pacienty zase soucítit. Toho by měl být ale člověk schopný sám od sebe, neměl by k tomu potřebovat podobně laciné stimuly a předně by je neměl označovat za něco hodnotného. Musíme být schopní oddělit téma a provedení, proklamovaný cíl a manipulaci s našimi pudy.
