Praha - Ikony se rozhodně mají zpochybňovat a brát s nadhledem. Je to nejenom zdravé, ale naprosto nezbytné, pokud nechcete ustrnout na sentimentálním fňukání, jak bylo všechno dřív lepší, tráva zelenější a koblihy marmeládovější. Za cenu občasných paskvilů potom dostanete třeba něco tak neobyčejně povedeného, jako je minisérie Sherlock z produkce BBC, kterou od soboty začne vysílat Česká televize (díly nesou názvy Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra).
Sherlock běžel na britských obrazovkách v polovině loňských prázdnin. Tři devadesátiminutové části, které tvoří první a zatím jedinou sérii, jsou zasazeny do současného Londýna a kombinují motivy, narážky a situace z několika holmesovských příběhů.
Autorsky za pořadem stojí Mark Gatiss (známý hlavně coby televizní herec) a Steven Moffat, kteří už předtím spolupracovali jako scenáristé na slavném seriálu Dr. Who. Jejich projekt ze začátku vypadal dost nenápadně; výsledek je ale skvělý a do značné míry odvážnější než digitálně dokreslovaná akce s Robertem Downeym Jr., kterou jsme loni viděli v kinech.
Sherlock umí UTFG
Moffat a především Gatiss jsou velkými ctiteli Arthura Conana Doyla, ale na rozdíl od mnoha jiných fanoušků nemají tendenci vidět holmesovskou podstatu ve vnějších rekvizitách, jako je proslulá čepice nebo dýmka. Co se jim hodí, to ponechají, zbytku se s klidem zbaví nebo ho promění v lehce podvratný vtip.
Jejich Sherlock dostává do těla nikotin pomocí náplastí a krimi zpravodajství kontroluje na svém smartphonu. Obsah SMS se navíc ukazuje jako digitální text rovnou v záběru, takže se kamera nemusí zdržovat detaily na displej a všechno má spád.
Nejeden kritik v tom přirozeně vidí povrchní snahu působit cool a co nejvíc Sherlocka prodat mladé generaci, která je přece šmahem tupá, má poruchu soustředění a kašle na ty staré dobré hodnoty. Jenomže Sherlock Holmes nikdy tradiční hodnoty představovat neměl. To, co na něm dnes vnímáme jako staromilské, bylo v době vzniku jednoduše běžné. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Doyle snažil vyrobit cosi jako příručku viktoriánského gentlemanství určenou příštím generacím.
Naopak, příběhy Sherlocka Holmese byly na svou dobu progresivní, skoro přidrzle moderní. Sám Doyle, původním povoláním lékař, vysvětloval, že ho k nápadu přivedlo naštvání na soudobé autory detektivek, kteří si často nelámali hlavu s vyšetřovacími metodami. Jeho Sherlock do žánru přinesl pečlivou forenzní analýzu, která v literatuře vůbec nebyla obvyklá.
Asociální chlapec z lepší společnosti
Stejně dobře se dá vyvrátit argument o povrchnosti. Rychlost, s jakou se v tomhle seriálu rozvíjejí Sherlockovy myšlenkové pochody, jeho vysoce logické brebentění a pohotové odpovědi, jsou naopak divácky dost náročné. Budete se muset soustředit, aby vám neutekla hlavní linka jeho dedukcí, přesto asi nezachytíte všechny detaily a souvislosti.
V tomhle Sherlock zvlášť vyniká: autenticky vám navodí pocit, že stojíte vedle někoho velmi chytrého a tak tak s ním držíte krok. A je to protivné i neodolatelně fascinující zároveň; podobně jako ve skutečnosti. Sherlockova otravnost je zkrátka viditelný záměr.
V Británii, kde jsou dodnes dobře znát rozdíly mezi společenskými vrstvami, je tenhle chlapík publiku jasný už od pohledu, protože jeho představitel Benedict Cumberbatch se svojí hubenou postavou, přísným obličejem a slušňáckou angličtinou z něj dělá ukázkového chlapce z dobré rodiny.
Stojí za zmínku, že v dřívějších holmesovských adaptacích takhle většinou mluvili všichni, pokud zrovna nešlo o dělníka nebo služku. Zasazením do naší doby ale vynikl například rozdíl mezi Sherlockem a doktorem Watsonem (Martin Freeman, zrovna aktuálně Bilbo Pytlík). Stačí je slyšet a hned chápete, proč je tomuhle Watsonovi jeho nový spolunájemník občas sympatický jako vosina v zadku.
Čtěte také:
V Británii povládnou outsideři, šílenci a Sherlock
Snad ještě líp se neotřelý přístup ukazuje v postavě Holmesova hlavního protivníka Moriartyho, kterého si tvůrci dovolili pojmout jako subtilního mladého psychopata. Ani on neodpovídá obecné zkreslené představě doyleovského zloducha. Vypadá jako klučina, má vysoký hlas, měkký irský akcent a slabost pro obleky od Vivienne Westwoodové.
Až doteď se Moriarty většinou zpodobňoval jako stárnoucí plazovitě odporný chlap. Tohle je ovšem spíš portrét Hannibala Lectera jako mladého muže. Se vší pravděpodobností vám půjde proti srsti, ale i o to tak nějak jde.
Ztraceno v dabingu
Téměř celý dosavadní text je ovšem také důvodem, proč bych doporučila raději se na Sherlocka podívat v originálním znění. Ve způsobu, jakým tu herci mluví - civilně, teatrálně, bleskurychle, úsporně, jeden přes druhého - spočívá zásadní část kouzla. Pokud ještě věříte v mizivou šanci, že to čeští dabéři v čele s Vojtou Dykem tentokrát nepodělali, pro jistotu si nepouštějte upoutávku na stránkách České televize.
Ano, chápu, pro televizi je to dilema: otitulkovat Sherlocka a udělat z výjimečné minisérie chuťovku pro pár lidí, kteří jsou ochotni přečíst na obrazovce dva řádky textu? Nebo nadabovat a představit širokému publiku další seriál se stejnými hlasy a stejně pitomým nepřirozeným rytmem řeči?
V každém případě: kdyby vám to začalo už hodně, hodně vadit, zkuste si aspoň vychutnat jedinečný způsob, jakým seriál ukazuje Londýn. Anebo investujte pár stovek do DVD boxu, který kromě komentářů zahrnuje i neodvysílaný pilotní díl, a těšte se na druhou sezónu (v Británii se má vysílat na podzim).
Tenhle Sherlock je událost, která by rozhodně neměla zapadnout v hromadě televizního importu ztraceného v překladu.
