Glosa - I když se to tuzemskému divákovi možná nezdá, seriál Zoufalé manželky byl svého času spolu se Ztracenými označován za téměř revoluční počin. Televizní tvorbu každopádně posunul na úroveň, která vedla až k tvrzení, že zatímco filmy ztrácejí své kouzlo, dění na obrazovce naopak kvalitativně vzkvétá. Bylo by proto nepatřičné přejít bez povšimnutí, že se právě tohle pondělí kruh uzavřel a „Zoufalky" po osmi letech řekly své sbohem.
Telenovela první jakosti
Jistě víte alespoň z doslechu, že děj se věnoval čtveřici velmi různorodých hospodyněk, jež se snaží na předměstí fiktivního Fairview žít obyčejný život, ale jaksi se jim to nedaří. Kromě klasických romantických pletich a sousedských válek je před ně v rámci každé série předkládána „děsivá záhada". Vždyť sama vypravěčka příběhu spáchá v první epizodě sebevraždu! Nadále se ovšem ozývá v podobě „objektivního hlasu shůry" a na závěr každého dílu přinese ponaučení, k němuž hrdinky dospěly.
V rámci rozumně dlouhého shrnutí se lze věnovat jen zlomku ze spletité humorně-dramatické dějové linie, která se svými zvraty leckdy podobala až telenovele (a neváhala najednou dějově poskočit o půl desetiletí dopředu). Stačí říct, že se toho za osm let stalo opravdu hodně. Vlastně snad všechno, co mohlo. Bez přehánění. Vždyť si jedna z hlavních postav prošla rakovinou a jiná třeba dočasnou slepotou (nejmenovala se José, ale Carlos).
Vyhněme se i chválení matematicky přesného hereckého obsazení, bez něhož by seriál nepřežil ani první řadu. Už jen proto, že o něm málokdy pochybují i zarytí odpůrci.
Rovněž nemá velký smysl podotýkat, že si všech osm sérií neudrželo konzistentní kvalitu a obzvlášť poslední dvě scenáristicky stagnovaly, popřípadě až barbarsky tlačily dlouho budované charaktery do nepřirozených poloh. To považujme za přirozený vývoj každého seriálu. Spíše se zaměřme na význam Zoufalek coby celku a jejich odkaz, který rozhodně není malý. Vlastně se týká i tuzemské tvorby.
Takhle se to dělá, Marie!
V první řadě se podařilo vytvořit show pro ženy, již mohou sledovat i muži z jiných než sebemrskačských důvodů. Právě to byl prý jeden z hlavních impulsů pro Marca Cherryho, aby seriál protlačil složitou studiovou byrokracií. Ano, Zoufalé manželky jsou dílem muže, což je naprosto zásadní! Všudypřítomný humor je proto velmi univerzální, a přestože se naoko tváří jako „mezi námi děvčaty", ve skutečnosti pomrkává na obě pohlaví rovnoměrně. Občas se dokonce zdá, že na muže ještě důrazněji (týká se především prvních řad, později se seriál „bohužel" zaměřil na ženy mnohem víc).
Kdybychom měli popsat hlavní koncept, můžeme si vzít na pomoc tuzemskou a dobře známou režisérku Marii Poledňákovou. Ta se snaží nabídnout divákům únik před realitou, tvoří problémy tak vykonstruované, až se jimi nelze znepokojovat, a praktické aspekty života ignoruje, nebo značně zkrášluje. Stejný postup využívají Zoufale manželky, ale dělají to způsobem, ze kterého vám „po pozření" není nevolno. (Už jen proto, že to dělají nepochybně záměrně a velmi promyšleně.)
Věnují se sice problémům xenofobie a homosexuality, krizím všeho myslitelného druhu, samozřejmě i lžím, drobným podvodům, životním obětem a schopnosti učinit nepříjemný krok kupředu, vždy ale s odstupem a podivnou lehkostí. Jejich vesmír funguje na principu „kdo udělá správné rozhodnutí, tomu se vše podaří, je mu odpuštěno, popřípadě se všem trablům rovnou vyhne". Akce a reakce, příčina a následek, vše je jasné a bezpečné. Jakýkoliv čin lze kdykoliv odčinit, stačí uznat chybu a udělat vstřícný krok. Řešit problémy vyžaduje tak málo energie, až se zdá nepatřičné nějaké mít a jejich hození za hlavu musí být pouze otázkou času.
Až příliš dobrý smysl
Hrdinky - střed seriálového vesmíru - si zároveň bez skrupulí ohýbají celý svět podle svých nálad a tužeb. Mohou se chovat vlastně jakkoli, klidně trochu amorálně, pokud mají jejich činy ospravedlnitelný cíl. Jestli má být nějaké zobrazované chování kladné, nebo záporné, často poznáváme výhradně podle hudby, která právě hraje. Pokud je veselá, jedná se o neškodné lži a poťouchlosti, pokud dramatická, očekávejme pokání a omluvu.
Mohli bychom uvažovat o tom, jestli scenáristé nepropagovali někdy až příliš okatě sobeckost, zatímco jindy naopak tlačili na nesmyslné podvolení se druhému. Už to ale naznačuje, že nadnesenost a až satirický nádech příběhů si stále drží kontakt i s naším, tím reálným světem. Pokud lze o dění diskutovat, stále není tak zle, jako kdyby při sebevětší snaze o jeho pochopení nedávalo smysl (což nás trápí u paní Poledňákové). Zde naopak vše dává smysl tak okázale, až to nelze vnímat realisticky.
Zmíněné aspekty Manželek vybízejí k vyhrazení se vůči nim, jejich využitost ale plní účel neprůstřelné vesty. Už zesnulá vypravěčka rámující každou epizodu neustále upozorňuje na vykonstruovanou podstatu zdejšího světa. Ona „logičnost" a „naplánovanost" se vlastně mnohdy staví na odiv. Třeba když je ze začátku dílu prozrazeno, že během něj někdo zemře. My pak sledujeme sled potenciálně nebezpečných situací, v nichž může být kterákoli postava zraněna, a čekáme, kdy ke slíbenému zvratu dojde.
Lež, kterou máme rádi
Tvůrci se usilovně snažili vyvolávat pocit, že na americkém předměstí, považovaném obecně za nejnudnější a nejprázdnější místo k životu (vzpomeňme na Americkou krásu), lze trávit čas plnohodnotně a zajímavě. Snažili se diváky přesvědčit o jejich výjimečnosti (vždyť žádné dvě postavy nejsou stejné) a právu na štěstí, za nímž musí aktivně jít. A pokud to udělají, nemohou se setkat s neúspěchem.
Zoufalé manželky proto byly milosrdnou lží. Zobrazovaly svět, v němž by si diváci přáli žít, ale nemají to štěstí. Svět, kde si žena v domácnosti uchová vizáž modelky po dvou dětech, kde se můžete úspěšně ucházet o manažerský post desetkrát za sebou a ještě to proložíte otevřením rodinné pizzerie, kde na vás komunita závisí minimálně jako vy na ní. Přitom se ty skvělé, zábavné a napínavé věci dějí v něčem, co připomíná běžný život! Byly zkrátka únikem před nudnou realitou, na jaký se odvolává i většina tuzemských seriálů.
V Čechách se ale setkáváme se značně odměřeným přístupem vůči tomuto americkému balamucení, což lze rozhodně považovat za paradox. Většina z naší seriálové a značná část filmové produkce se snaží o totéž - nabídnout odpočinkový únik a útočiště po tvrdém dni v práci. Američanům za to ale ti samí diváci, kteří sledují Ulici a Ordinaci, spílají, jako by jim nedocházelo, že si doslova podřezávají větev, na které obden tak rádi usedávají.
Takže ještě jednou: Zoufalé manželky lžou. Ale s vynikajícím obsazením, silným řemeslem, jasným konceptem a zhruba prvních pět sérií i s kvalitním scénářem. Není správné si takový seriál až příliš idealizovat a stavět ho jako vzor, ale sluší se uznat, že svůj cíl plnily Susan, Gabrielle, Lynette a Bree velmi obstojně.
