Startuje druhá série Deníku Dity P., pořadu, kterému se velmi snadno vysmívá, zároveň je ale svým způsobem fascinující. Tvůrcům se podařilo vybudovat vesmír fungující podle vlastních fyzikálních zákonů, v němž prostor mimo kuchyň existuje jen jako místo, kde se dá uvařené jídlo v nahrané scénce sníst, a pak hybaj zpět do práce. A kde spolu lidé mluví jako obživlé katalogy nábytku.
Pořad přitom zaštítil přední český režisér a producent David Ondříček (režie Ve stínu, produkce Ztraceni v Mnichově), tudíž by bylo bláhové si myslet, že něco ze zobrazovaného neodpovídá záměrům. Všechna ta chladná záře a odstup, jaký si bodrá kuchařka udržuje od reality, strašidelné bezčasí, to vše naplňuje cíl. Nejspíš až příliš dokonale.
Food porno od Finchera
Vše vypadá, jako by dostal na natočení food porna objednávku režisér David Fincher (Zmizelá, Klub rváčů, Sedm), známý svým přesvědčením, že lidé jsou bez výjimky perverzní, a potajmu vkradl do scénáře vlastní motivy.
Dita P. je sice první polovinu druhé série těhotná, zároveň ale ve své snové kuchyni působí zcela opuštěně, oddělená tlustou zdí od světa, svých přátel a minulosti, o nichž přitom tak ráda mluví. Když se její kamarádi či rodina v meziscénkách objeví, všudypřítomný afekt vysává lidské emoce a stud zabraňuje navázání kontaktu.
Když si k tomu připočítáme, jak moc se protagonistka neustále snaží "být v roli", ačkoliv je patrné, že jde jen o budování neexistující Dity P., s níž má Dita Pecháčková společné jen styčné body, a ještě si uvědomíme, že tuto imaginární a dokonalou Ditu stvořila její matka (scenáristka pořadu), ožívá tu vlastně zápletka psychologického thrilleru Zmizelá, kterým nás Fincher dostal naposledy.
Dita P. se zřejmě nepokusí svého manžela zlikvidovat (zároveň není nepředstavitelné, že by to mohla považovat za zajímavý rámcový příběh pro závěrečnou epizodu), ale pocit odcizení člověka od sebe sama, od nějaké podstaty, kdy je pravda o sobě redukována na mediální zkratku, si s Fincherovým snímkem v ničem nezadá.
Víc neexistuje
Od první řady se nijak neposunul jak tvůrčí tým, tak Ditino vystupování plné pomalé a prázdné mluvy. "Tak já musim udělat utopence. Ale nebudou to jen tak obyčejný utopenci. Tyhle utopenci… totiž budou ty nejlepší utopenci na světě." Člověk se té bezelstnosti, jež jako by se do toho dokonale nasnímaného prostředí nehodila, nemůže nabažit.
"Místo opékání budeme grilovat a místo na trávníku budeme na parníku." Tak Dita spojuje historku z dětství s aktuální epizodou. Oslí můstek k nezaplacení. "Já jako žena zvládnu spoustu věcí. Klidně budu řídit firmu, auto, možná i stát. A klidně i bez problému porodim dítě. Ale když přijde na grilování, tak si myslím, že by u toho měl bejt chlap," zní sebereflektivní závěr, kterým uvede scénku, v níž ženy skutečně nejsou schopny zapálit gril a musejí počkat na Davida Ondříčka, aby to udělal za ně.
"To už skoro neexistuje nic víc než kus masa takhle opečenej," shrnuje nakonec veškerou svou filozofii a po chvíli dodává, že druhá existující věc bude vlastně to dítě, co má v břiše. Díky bohu.
Aspekty dnešní doby do pořadu na úrovni scénáře nepronikají ani v nejmenších náznacích. Nevaří se tu zdravě, nemluví se o kvalitě potravin. Stejně jako nedokážeme odhadnout Ditin věk, nemůžeme ani odhalovat její postoje a názory, tedy krom fixace na minulost a konzervativní hodnoty, jež jsou však nestálé a čistě nahodilé, netvoří tedy žádný celek.
A do toho jídlo připravované v surreálně nasvíceném prostředí z potravin značky Albert quality. Svět Dity P. se svou odhmotněností opravdu vtahuje, budí úžas a nutí nás přemýšlet, jak jsme sem došli. Jeho úspěch není překvapivý - nachází se tak daleko a přitom jakoby na dosah ruky. Stačí nebýt člověkem.
