reklama
 
 

Češka projela železnou oponou v tanku za svou láskou. V USA se stala legendou

21. 10. 2018 15:22
Odhodlání Libuše Cloud Hrdonkové dostat se navzdory komunistickým úřadům a železné oponě za svým americkým manželem do Iowy dojalo v roce 1953 svět. Příběh odvážné jízdy "Tankem svobody" přes drátěné zátarasy do Bavorska tehdy zpracovala většina západních médií. Na letišti v USA vítaly paní Libuši nadšené davy. V Česku je však její příběh pozapomenut. Článkem o odvážné čechoamerické skautce otevírá Aktuálně.cz desetidílný seriál Čeští skauti v USA aneb Deset příběhů odvahy, na němž spolupracuje se Skautským institutem a americkou ambasádou v Praze.

Libuše Hrdonková byla česká skautka ze západočeského městečka Stod nedaleko Plzně. Když oblast v květnu 1945 osvobodili američtí vojáci, zamilovala se na taneční zábavě do jednoho z nich, desátníka Leonarda "Lennyho" Clouda. Jeho jednotka pobývala přímo ve Stodu, každý den si proto dávali dostaveníčko. Pak se ale jednotka stáhla a vrátila se zpět do USA.

"Chtěla jsem běžet a zamávat odjíždějícímu konvoji, ale pro samý pláč jsem nemohla. Lenny odjel v náklaďáku s bílou hvězdou. Pak přišel večer a Lenny už nepřišel. Pamatuji se na oblohu, jak byla tenkrát červená, zdálo se mi, že krvácela jako mé srdce," líčí Hrdonková ve svých vzpomínkách nazvaných Cesta za bílou hvězdou, jež vyšly v knize Kronika šumavských hvozdů.

V roce 1948 se Lenny rozhodl, že si pro svou milou přijede, ožení se s ní a cesta lodí do Ameriky bude jejich svatební. Vše se podařilo zrealizovat až v listopadu 1949, z manželství se ale radovali jen pár dnů. Šrouby režimu se utahovaly, železná opona se uzavírala.

Lennymu úřady odmítly prodloužit vízum, u Libuše zase otálely s vydáním cestovního povolení. Nakonec musel ženich odjet bez nevěsty, ta ho směla vyprovodit jen do Chebu, pak musela z vlaku vystoupit. Tehdy ale ještě věřila, že jí do pár dnů či týdnů vydají pas a ona se vydá za svou životní láskou.

Byla v pasti, chtěla uprchnout pod náklaďákem

Podávala další žádosti, vždy jí byly zamítnuty. Od svatby již uplynuly dva roky a ona si uvědomila, že ze země se legálně nedostane. Navíc coby manželka Američana chodila často k výslechům na státní bezpečnost.

"Nevím, proč jsem neutekla včas, když byl útěk ještě možný. Snad jsem byla vázána rodiči, snad jsem chtěla odejít s jejich božím požehnáním. A pak zde byla bláhová víra, že cestovní pas mi úřady dát musí. Nevěřila jsem tehdy, že komunistická vláda nerespektuje žádná občanská práva, která by chránila každého svobodného občana," vzpomínala.

Začala proto přemýšlet o emigraci. Seznámila se s rodinou Václava Uhlíka, jenž rovněž plánoval útěk. Tomuto někdejšímu zručnému automechanikovi totiž komunisté znárodnili autoopravnu a převeleli ho na pomocné lesnické práce. Dohodli se, že uprchnou společně - dívka tak rázem měla doprovod a oni zase skvělou tlumočnici do angličtiny.

Uhlík svážel stromy v pohraničním pásmu, měl proto se svým nákladním vozem přístup i se svou rodinou do zakázané zóny, nikdo ho jako "stálého zákazníka" ani nekontroloval. Hrdonkovou chtěl provézt pod náklaďákem. Jenže v den odjezdu zjistili, že vojáci právě začali na hranicích budovat mohutné drátěné zátarasy. Výprava se musela s nepořízenou vrátit a své plány zdokonalit. To se psal rok 1950.

Zachránit je měl ohořelý šrot

Pan Uhlík přišel takřka se zoufalým nápadem. V lese našel rozbitý a ohořelý vrak pásového transportéru, pozůstatek po německé okupaci během druhé světové války. Přitáhl si ho domů na dvůr a dal se do jeho opravy. Zvědavým sousedům říkal, že chce vrak zprovoznit na tahání dřeva v lese.

Během oprav z něj udělal vozidlo schopné jet po silnici na pneumatikách a v lesním terénu na pásech, uvnitř zbudoval úkryt pro šest lidí a střílnu. Transportér mu pomáhal opravovat voják základní služby Waltr Hora, ten také opatřil zbraně pro případ přestřelky s pohraničníky. Proti střelám měly zvenku pomoci ocelové pláty, zevnitř pak peřiny.

V říjnu 1952 nastal druhý pokus o útěk, hranice obehnané zátarasy měli prolomit tímto obrněncem. Vše šlo podle plánu. Vůz sjel ze silnice do pohraničních kopců a pan Václav oznámil posádce, že už jsou v zakázaném pásmu. Jenže právě v tu chvíli stroji selhal motor. Nebyl zkrátka testován na tak velkou zátěž a na tak strmé kopce. Situace se zdála být beznadějná, poloviční vítězstvím alespoň bylo, že se uprchlíci dostali nepozorovaně za hluboké noci zpět domů.

A začaly další zdlouhavé přípravy, během nichž pan Uhlík obrněný transportér celý rozebral, po dlouhém shánění opatřil výkonnějším motorem a neprůstřelným pláštěm.

Vše trvalo skoro rok, na pokus číslo tři se skupina vydala 24. července 1953. Znovu se poněkud rozrostla, kromě Libuše, Václava a Marty Uhlíkových a jejich malých dětí Vašíka a Evičky se na improvizovaných sedačkách pancéřového vozidla tísnili Waltr Hora a nově i jeho kamarád z vojny Václav Krejčeřík a Josef Písařík, politický vězeň, jenž si několik let pobyl v komunistickém kriminále.

Než vyrazili, ještě po setmění transportér opancéřovali, natřeli barvou, kterou používala na své vozy armáda, a zamaskovali větvemi, aby vypadali jako na vojenském cvičení.

Proklouzli kolem kulometné věže

Vyjeli směrem k šumavským hvozdům. Chtěli prorazit první závoru na začátku zakázaného pásma, ale ta šla nahoru a hlídka jim ještě salutovala. Ujeli i další pohraniční hlídce. Voják za nimi běžel a mával, ať zastaví. Na víc se nezmohl, takže Hora s Krejčeříkem, připraveni u střílny, nemuseli použít zbraně. Tentokrát je motor v kopcích nezradil a oni dojeli až na hranice.

"A pak se ostnaté dráty k nám přibližovaly, až se jich pásák dotkl a počal je tlačit i s vyvrácenými sloupy k zemi. Rovněž druhá řada skončila pod pásy tanku. Prorazili jsme železnou oponu poblíž kulometné hlídkové věže a ocitli jsme se konečně na tolik vytoužené svobodě," popisuje v Cestě za bílou hvězdou hrdinka tohoto příběhu.

Po transportéru zbývaly jen zničené dráty a hluboké brázdy. Skupinka se ocitla ve svobodném světě, ale raději uháněla stále dál do západoněmeckého vnitrozemí. Asi po třiceti kilometrech jízdy je zastavili němečtí pohraničníci a američtí vojáci, kteří vozidlo pronásledovali. Brzy se vysvětlilo, že jde o uprchlíky, dobrému přijetí navíc pomohlo, když se Hrdonková doklady prokázala, že je manželkou amerického vojáka a utíká za ním.

Výslechy, čekání a nadšení novináři

Nicméně ani tak neprožívali uprchlíci ráj, neustále je vozili po nejrůznějších výsleších a vyšetřování, sami nesměli opustit přidělenou budovu. Libuše navíc trpěla při vzpomínkách na své rodiče. O svých záměrech jim nikdy nic neřekla, čímž je zřejmě uchránila od kriminálu. I tak je čekaly nepříjemné výslechy na StB a domovní prohlídky.

Zpráva o Tanku svobody, jak pak novináři vozidlo pokřtili, který prorazil železnou oponu, se brzy roznesla. Nejprve ho obdivovali místní obyvatelé v bavorském městečku Cham, pak se konala velká tisková konference, po ní čeští emigranti pózovali u pásáku ve svátečních šatech a mluvili na Svobodné Evropě.

Dostali se do světových novin i filmových týdeníků, o odvaze své "Lely" se tak brzy dozvěděl i Lenny. Od jejich seznámení uplynulo už osm let, ale zatím si spolu užili jen pár dní. Jeho město Sioux City ve státě Iowa bylo celé poblázněné tímto dobrodružstvím a netrpělivě očekávalo svou novou hrdinku.

Ta však musela nejprve v Mnichově projít řadou úředních i lékařských procedur a také nekonečným čekáním. Nakonec odletěla v den svých narozenin, 14. září 1953.

Vítali ji jako hvězdu

Do New Yorku přiletěla o tři dny později a na letišti ji vítaly desítky novinářů a fotografů. "Vypadalo to, jako bych do New Yorku přiletěla jako nějaká slavná žena, ale vždyť jsem nic tak slavného neudělala, před mým útěkem mě nikdo neznal, byla jsem tou prostou Libuší Hrdonkovou, v dětství malou Lilinkou."

Navštívila OSN i studio Hlasu Ameriky, kde podala svědectví o komunistické diktatuře. A pokračovala do Chicaga a z něj konečně do Sioux City. Zde ji vítaly stovky lidí, kapela, představitelé města i státu Iowa, žehnal jí kněz z městečka Tábor, které založili čeští emigranti, zdejší indiánský náčelník ji adoptoval do svého kmene. První polibek s manželem zaznamenaly desítky fotografů, z letiště do města je provázel špalír občanů.

Tenhle příběh byl jako stvořený pro Ameriku - zamilovaná dívka z nesvobodné země si v transportéru proklestila cestu ke svobodě a svému americkému vojákovi.

Pak ji zvaly desítky organizací na besedy a rozhovory. Všude se živě zajímali, jak se žije v komunistické zemi. Všude varovala před komunistickou myšlenkou a opakovala: "Můj čin nebyl akt odvahy, nýbrž zoufalství."

"Je těžko vypsat, že ten domov, který jsem tak milovala, se mi stal jednoho dne žalářem. Tolikrát jsem klečela na studených oltářních schodech a prosila Pána Boha o pomoc, aby mne vyvedl ze země, která byla mým domovem," líčila později ve vzpomínkách své smíšené pocity. 

Do konce roku 1953 se do Ameriky dostali i všichni ostatní uprchlíci z Tanku svobody. A dokonce i samotný transportér, který sem nechali převézt a který pak Václav Uhlík ukazoval nadšené veřejnosti v ulicích amerických měst na velkolepém turné.

Uhlíkovi se usadili v Kalifornii, kde si na velkém neosídleném pozemku zbudovali farmu a měli ještě další dvě děti. Václav Uhlík zemřel v 70. letech. Josef Písařík si užil jen asi deset let svobodného života, pracoval jako zahradník ve Springfieldu ve státe Massachusetts, v 60. letech zemřel. Waltr Hora pracoval až do penze v automobilce Chevrolet. Václav Krejčeřík žil nějakou dobu také ve Springfieldu a pak zmizel.

S Leonardem Cloudem vychovala "Lela" tři děti. Několikrát spolu zavítali do Československa. Žili šťastně až do jeho předčasné smrti. Zemřel v 58 letech, přesně 30 let po šťastném shledání.

Lela Cloud se dočkala sedmi vnoučat. Celou dobu pečlivě sledovala zprávy z Česka a děsilo ji, když lidé po pádu komunismu nadávali na svobodu.

"Bolí mne, když slyším ze všech stran nespokojenost a kritiku a slova, že takovou svobodu jsme si nikdy nepředstavovali. Bolí mě úvahy, že za komunistů to bylo lepší. Vždyť většinu těchto nesnází způsobilo téměř padesátileté dědictví po komunistech."

Věřím v český národ a jsem na něj hrdá

Dožila se úctyhodných 90 let, zemřela až v roce 2012, téměř třicet let po smrti manžela. V místních novinách Sioux City Journal o ní vyšel po jejím pohřbu dlouhý článek. Město na svou statečnou občanku nezapomnělo. V rakvi měla nádobku s nápisem "půda z České republiky" a českou vlajku. Někteří smuteční hosté měli červenomodrobílé kravaty jako symbol jejího českého i amerického života, její děti a vnuci jí na rozloučenou zazpívali českou hymnu.

"Musela být nesmírně statečná. Nedovedu si to představit - odhodlat se k útěku a udělat to, aniž bych věděla, jestli přežiju, nebo mě zastřelí či zavřou," řekla tehdy novinářům o své matce její dcera Leola Miller.

Libuše Hrdonková nikdy nepřestala být hrdá na Českou republiku a v tom také vychovávala své děti a vnuky, kterým o své bývalé vlasti vyprávěla jako o "malé, ale nejkrásnější zemi na světě".

Své vzpomínky končí slovy: "Přesto pevně věřím, že u nás v Čechách bude jednou zase dobře. Sice nejsem kněžna Libuše, ale já také pocházím z Čech a věřím v český lid. My Češi v Americe přes všechny dočasné nesnáze jsme hrdí na naši vlast a na naši historii."

Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného velvyslanectvím USA v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.

Video: Rodiče s námi skočili z trajektu do moře, plavat jsme neuměli, líčí emigraci fyzik Martin Roček

Fyzik Martin Roček na diskusním večeru cen Neuron vylíčil dobrodružný způsob emigrace, který po selhání všech jiných možností zvolili jeho rodiče. | Video: Zuzana Hronová |  03:28

autor: Zuzana Hronová | 21. 10. 2018 15:22

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama