reklama
 
 

Havel před kongresem i Kryl po návratu z emigrace. Fotograf Slavík vystavuje Tváře Česka

4. 7. 2018
Fotil bývalého prezidenta Václava Havla, jak před nadšeným obecenstvem řeční v americkém kongresu, i písničkáře Karla Kryla, jak si z okna automobilu se slzami v očích znovu prohlíží Prahu po dvaceti letech v exilu. Před objektivem mu stál Miloš Forman a Rudolf Hrušínský, ale i Ester Ledecká a Eva Samková. Tvář českých osobností i událostí mapoval už v dobách sametové revoluce a nyní ji při příležitosti stých narozenin samostatného Československa a pětadvacátých narozenin odděleného Česka odhaluje ve Staroměstské radnici. "Žádné nostalgii po zlatých starých časech ale nepropadám," říká fotograf Herbert Slavík o výstavě, která potrvá do konce července.

Jeho fotografie mladé tmavovlasé studentky uvězněné v objetí přibližně stejně starého policisty se stala symbolickým obrazem sametové revoluce, i když ji v roce 1989 nepořídil přímo 17. listopadu, ale už o necelý měsíc dříve při příležitosti výročí vzniku samostatného Československa. "Toho policajta se mi už nikdy vypátrat nepodařilo a s demonstrantkou jsem se poprvé setkal až někdy v novém tisíciletí. Dali jsme si sraz na Václavském náměstí a zkoušeli jsme si znovu vybavit tehdejší události," prozrazuje autor snímku Herbert Slavík.

Jubileum československého státu, který by nebýt svého rozpadu letos oslavil sto let, připomíná i Slavíkova výstava Tváře Česka ve Staroměstské radnice. V její Křížové chodbě a Rytířském sále jsou až do konce července k vidění fotografovy portréty českých i slovenských osobností veřejného života, ale také momentky méně známých tváří, které se účastnily zlomových událostí spojených s Palachovým týdnem, pádem Berlínské zdi či rozbratřením Čechů a Slováků jen tři roky po revoluci.

Když se psal rok 1989, Slavík už pracoval v novinách, ale snímky z první velké demonstrace, která se uskutečnila 28. října, i z německé ambasády, přes níž se východní Němci pokoušeli dostat na Západ, si nejdříve fotil jen do šuplíku. V novinách se zvěsti o pádu totalitního režimu až do listopadu nemohly objevit. 

Že se podmínky v jeho zemi radikálně proměňují, Slavík poprvé pocítil, když se stal 19. listopadu v Činoherním klubu svědkem zakládání Občanského fóra a poslouchal formulace navrhované do jeho prohlášení. "Historický zlom jsem si ale nejvíc uvědomil, až když jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 cestoval do Spojených států. Při jeho projevu v americkém kongresu jsem si řekl ‚teď jsme opravdu svobodní‘. Havel byl ikonou a jeho příběh ‚z vězně prezidentem‘ skvěle odpovídal duchu Ameriky," zdůrazňuje fotograf.

Slavík dostal výjimečnou příležitost v americkém kongresu fotografovat, což běžně nebývá možné a novináři mívají do jednacího sálu vstup zakázán. Kdokoli se však při Havlově porevoluční návštěvě objevil v prezidentově doprovodu, setkal se s vřelým přivítáním, a i Slavík tak mohl pozorovat, jak publikum bývalého disidenta několikrát přerušilo bouřlivým potleskem.

"V hledišti seděla spousta Čechoslováků žijících v exilu, o kterých jsem do té doby slyšel jen z Hlasu Ameriky, nebo ze Svobodné Evropy. Tenistce Martině Navrátilové tekly slzy a dojetí neskrývala celá řada hostů na galerii včetně bývalého amerického velvyslance v Československu, který v Praze sloužil v době okupace v srpnu 1968," vzpomíná Slavík. S Havlem v následujících dvou letech absolvoval několik dalších zahraničních cest, ale žádná z nich se podle něj té první americké emotivní atmosférou nepřiblížila.

Loučení s ruským vojákem a vítání Karla Kryla

Slavík zachytil také odchod posledního ruského vojáka, který do Československa přijel při srpnové invazi sovětských vojsk v roce 1968. S generálem Vorobjovem se na fotografii typickým vřelým polibkem loučí neznámý muž. "Důstojníci československé armády mu tam s lítostí dávali sbohem, což mě tehdy dost překvapilo," upozorňuje fotograf.

Protipól k odchodu ruského vojáka na výstavě představuje příjezd písničkáře Karla Kryla, který se do Prahy na konci listopadu 1989 vrátil po dvaceti letech v západním Německu a Slavík měl tu čest zpívajícího básníka přivítat. "Vezl jsem ho do města na tiskovku, seděl na vedlejším sedadle a bylo na něm znát dojetí," popisuje Slavík.

Na dalších vystavených záběrech dokumentuje berlínskou zeď, kterou stihl navštívit krátce před jejím konečným stržením. "Bylo neuvěřitelné, že koncem 20. století mohla uprostřed Evropy stát zeď, která fyzicky rozdělovala Berlín na dvě části. Na západní straně si u ní hrály malé děti a na východě pohraničníci NDR stříleli do vlastních lidí, kteří se ji pokoušeli překonat. Později už jsem ve východní části sledoval, jak ji lidi s kladívky postupně rozebírají," líčí autor.

Herbert Slavík (1963)

  • V letech 1990-2002 vedl fotografické oddělení Mladé fronty DNES. Od roku 2003 je fotografem na volné noze.
  • V rámci dlouhodobého projektu Tváře už od 90. let fotografuje portréty významných osobností českého veřejného života.
  • Výrazně se věnuje také sportovní fotografii a několik let spolupracuje s Českým olympijským výborem.
  • Podílí se na organizaci fotografické soutěže Czech Press Photo a v posledních letech zasedal v její mezinárodní porotě.

Velkou část expozice ovšem tvoří portréty herců, hudebníků, sportovců a dalších významných osobností, jež Slavík v uplynulých třiceti letech vyfotografoval ve zdánlivě nenucených momentech i ve více stylizovaných pózách. "Aby snímek někoho zaujal, musí být vždycky trošku divný a u stylizovaných věcí to platí dvojnásob. Na druhou stranu nikdy nikoho do žádné role nenutím," dodává.

Pochvaluje si například fotografování nedávno zesnulého herce Jana Třísky, s nímž se seznámil na dovolené v Los Angeles, kdy ho ale nechtěl se zrcadlovkou obtěžovat. Hvězda stříbrného plátna mu pózovala až o několik let později v Česku a během pětačtyřiceti minut udělala všechno, co po ní fotograf chtěl. Tříska dokázal vypadat přirozeně s vážným výrazem i ve chvíli, kdy se měl smát.

Slavík si pamatuje rovněž jedno významné setkání, při němž nefotografoval a dodnes ho to trochu mrzí. "S manželkou jsme přijeli za Milošem Formanem do jeho newyorského bytu, kam nás pozval a nabídl nám, že u něj můžeme pár dní bydlet. Nechtěl jsem tu návštěvu zneužít pro focení, přestože sám Forman se mě pak ptal, proč jsem nefotil, když u něj před chvílí seděl spisovatel Norman Mailer. Já měl k Formanovi takový respekt, že jsem se v některých situacích fotoaparát neodvážil vyndat. Dodnes odděluji soukromé návštěvy od těch pracovních, nemusím fotit všechno a všude," přiznává Slavík. Oscarový režisér na výstavě přesto nechybí. 

Některé osobnosti při fotografování působily jinak, než Slavík očekával. V drtivé většině případů ho ale překvapily příjemně. "Modelka Eva Herzigová předtím často fotila s Helmutem Newtonem, mým oblíbeným fotografem. Do Turína, kde jsme fotografovali, za mnou přijela sympatická příjemná žena, před objektivem dokonalá profesionálka. Hned na prvních záběrech jsem pochopil, v čem je její kouzlo. Téměř každý z těch snímků by se dal vystavovat," vyzdvihuje.

Obzvlášť u sportovců se Slavíkovi při komunikaci s jejich agenty mnohdy zdá, že to budou arogantní primadony. "Při osobním setkání přitom zjišťuji, že mám čest se sympatickými mladými lidmi, kteří jsou úplně v pohodě. Auru nedotknutelnosti vytváří jenom jejich okolí," myslí si.

Necítí při pohledu na své obrazy českých dějin a osobností, které je psaly, nostalgii po starých zlatých časech? "Rozhodně ne! Jsem rád, že jsem měl všechny ty lidi šanci poznat, být chvíli s nimi, ale k nostalgii není důvod. Vždyť i dnes žijeme v době, která generuje řadu nových osobností," říká fotograf s tím, že zajímavých Čechů a Češek má v hledáčku stále mnoho.

autor: Tomáš Maca | 4. 7. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama