reklama
 
 

Rodiče s ním emigrovali skokem do moře, pak málem uhořel v CERN. Dnes je Martin Roček přední fyzik

14. 12. 2017 9:04
Teoretický fyzik Martin Roček obdržel Cenu Neuron za přínos světové vědě od stejnojmenného nadačního fondu na podporu vědy. Koho nezaujmou taje jeho náročného oboru supersymetrie, toho rozhodně zaujme jeho dobrodružný život.

S nadsázkou se dá říct, že příběh jeho slavné vědecké kariéry v zámoří se začal psát již v jeho šesti letech, v roce 1960, kdy s ním rodiče skočili z výletního trajektu do dánských vod. Jejich neskutečný příběh tehdy vyšel i na stránkách New York Times.

Když v 50. letech jeho tatínka, také vědce, vyslala Akademie věd do Londýna, zjistil, že tu lidé nejen neumírají hlady, jak hlásala komunistická propaganda v tehdejším Československu, ale že se dokonce mají skvěle a mohou se chovat svobodně a říkat si, co chtějí.

"Byl to pro něj naprostý šok. Dlouhé hodiny trávil u Hyde Park Speakers’ Corneru, kde jakýkoliv řečník může svobodně něco hlásat, a nemohl se toho nabažit," vypráví Martin Roček.

Emigrovat. Jakkoliv

V otci tímto zážitkem uzrálo rozhodnutí nevychovávat děti v totalitě a snažit se emigrovat. V roce 1960 se rodina po dlouhých letech čekání dočkala auta. Byl to Wartburg a stal se spouštěčem velkého dobrodružství se šťastným koncem. Rodiče se přihlásili na poznávací zájezd do východního Německa, jelo se vlastními auty, nocovalo ve stanech, každý den byl naplánován výlet. A každý z těchto dnů se Ročkovi snažili dostat na Západ. Velkou naději pro ně představoval Berlín, jelikož tehdy ještě nestála Berlínská zeď. Ta se začala stavět až o rok později.

"Jenže nevyšlo absolutně nic, vše se pokazilo. Dodnes se divím, že nás při těch zoufalých pokusech nezatkli," vzpomíná dnes již se smíchem Martin.

Poslední den zájezdu se konala projížďka malým výletním trajektem z Warnemünde Baltským mořem k dánskému přístavu. Kdo měl vyřízené ty správné papíry, mohl se zde i na chvíli vylodit. Jenže rodina nepatřila k tzv. politicky spolehlivým, tudíž patřičná lejstra nedostala. Když dopluli k dánskému přístavu Gedser, věděli, že zájezd pomalu končí a je čeká již jen cesta domů. Odhodlali se proto k zoufalému činu. Maminka popadla šestiletého Martina, tatínek jeho čtyřletého bratra, přelezli zábradlí lodi a skočili s nimi do moře.

"Všichni výletníci koukali směrem na přístavní molo, my jsme skočili na druhou stranu, takže si toho nikdo nevšiml. Jenže pak si sundala kabát a boty naše babička, která měla asi devadesát kilo, takže když žuchla do vody za námi, toho už si lidé všimli," směje se fyzik a popisuje, jak maminka s babičkou dostrkaly dva malé kluky neplavce až ke schůdkům z moře a dostaly je bezpečně na pevninu. Hůře se prý vedlo otci, jenž ztratil brýle, takže na schůdky nemohl trefit. Z trajektu spustili nafukovací člun a začali ho pronásledovat. "Ale nedostali ho," říká hrdě Martin.

Z Dánska se chtěli dostat do Anglie, kde měl tatínek spoustu vědeckých kontaktů. Jenže pro něj v tu chvíli zrovna neměli místo, zato mu ho dokázali zařídit v USA. A tak se Ročkovi ocitli v Americe. Zde nejprve pokračoval ve své vědecké dráze otec, později se na ni vydal i jeho starší syn.

Proč supersymetrie? Veškeré vědění bylo na třech stránkách

Dost možná to začalo tím, že ještě jako středoškolský student miloval dlouhé hodiny počítání co nejsložitějších rovnic, což nepatří ke zrovna běžným zálibám kluků jeho věku. Nejraději se propočítával nekonečnými stohy příkladů s kamarádem. "Seděli jsme vedle sebe, pracovali a každých patnáct minut jsme se podívali, zda to máme stejně, nebo někdo z nás udělal chybu. Bylo hrozně zábavné konfrontovat si ty výsledky a odhalit chyby. Tohle nikdy nemůžete zažít, když si počítáte jen tak sám," líčí nadšeně.

S takovýmto nadšením pro vědu není divu, že ho v roce 1975 přijali na Harvard. Jeho oborem se však nestala matematika, nýbrž vysokoenergetická fyzika, též "fyzika částic".

Výbuch v CERN málem nepřežil. Nasměroval ho k teorii

Ta se mu ale málem stala osudnou. A to když ještě coby student fyziky pracoval v Ženevě v Evropské organizaci pro jaderný výzkum, známé spíše pod zkratkou CERN.

"Chtěl jsem vědět, co přesně to vlastně je a v čem spočívá práce experimentálního vysokoenergetického fyzika," vzpomíná.

Zažil zde obrovskou explozi, jež málem skončila tragédií. Měl popáleniny na 55 procentech těla a nebylo jisté, že vůbec přežije.

Popisuje práci na detektoru, který využíval isobutan - vysoce výbušný plyn, leč zcela bez zápachu. I v tak elitním pracovišti jako CERN bohužel ne úplně dokonale fungovaly bezpečnostní předpisy. Plastové hadice pro plnění plynem příliš netěsnily, takže když se jedna hadička uvolnila, naplnila nebezpečnou látkou celou místnost. Pak už jen stačil špatně izolovaný vypínač, který Roček zmáčkl, a přeskočenou jiskrou inicioval výbuch. Ten zcela zdemoloval experimentální kóji a připravil ho o šaty i část kůže.

"Nechtěl jsem ale, aby tento nepříjemný zážitek poznamenal mou vědeckou dráhu. Proto jsem v experimentech pokračoval. Jenže když dopadl špatně i další pokus o dva roky později, i když ne tak tragicky, začal jsem se už opravdu raději věnovat teorii," vysvětluje.

V roce 1979 začal v rámci postdoktorandského výzkumu působit na University of Cambridge a na možná nejslavnější škole, co se fyziky týče, Caltechu (California Institute of Technology), z níž vzešlo již 38 nobelistů.

Obor, kterým se začal zabývat, supersymetrie, patřil k novým a neprobádaným. Jak se k němu dostal, popisuje banálně a se svým typickým smyslem pro humor: "Rozhodoval jsem se mezi dvěma obory. Šel jsem za svým profesorem, aby mi poradil. K supersymetrii mi dal tři stránky, že prý toho víc není, k tomu druhému měl svazek osmdesáti stránek. Tak jsem se rozhodl pro supersymetrii a načetl o ní veškerou literaturu - tedy ty tři stránky."

Supersymetrie, fermiony, bosony a urychlovač

Teorie supersymetrie je jednou z nejzáhadnějších, jimiž se částicová fyzika zabývá. Je o absolutní abstrakci a o hypotetických teoriích, které předbíhají současné možnosti vědy. Zjednodušeně řečeno řeší vztahy mezi dvěma základními typy částic, fermiony a bosony. Velkou naději Roček a spol. vkládají do Velkého hadronového urychlovače, 27 kilometrů dlouhého tunelu pod Švýcarskem a Francií, kde vědci vystřelují částice rychlostí blízkou rychlosti světla a zkoumají srážky a exploze těchto částic. Věří, že to může být nejen cesta k objevení nových částic, ale i k objevu dosud neznámých zákonitostí ve vesmíru.

Martin Roček patří v této oblasti k nejvěhlasnějším odborníkům na světě a v mnoha ohledech i k průkopníkům oboru. Mezi jeho přednosti patří mimo jiné skutečnost, že je nejen elitní fyzik, ale také matematik. Jak uvedl Nadační fond Neuron, který cenu za vědecký přínos uděluje, supersymetrie obnáší složité výpočty, které Roček se svým týmem dokázal zjednodušit, a přiblížit tak mnoha dalším fyzikům.

Když po něm chcete, aby vám vysvětlil taje tohoto komplikovaného oboru, usměje se a skromně říká: "No, vždycky když to po mně někdo chce, pro zjednodušení mu řeknu, že jsem teoretický fyzik a že svou prací nejsem užitečný, ale neškodím." Vzápětí se pak opraví: "Tedy užitečný jsem, aspoň doufám, tím, že řadu let učím studenty," uzavírá.

Video: Rodiče s námi skočili z trajektu do moře, plavat jsme neuměli, líčí emigraci fyzik Martin Roček

Fyzik Martin Roček na diskusním večeru cen Neuron vylíčil dobrodružný způsob emigrace, který po selhání všech jiných možností zvolili jeho rodiče. | Video: Zuzana Hronová |  03:28

autor: Zuzana Hronová | 14. 12. 2017 9:04

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama