V listopadu vychází vaše monografie Černé roky, která obsahuje snímky z let 1971 až 1987. Tento název jste zvolila záměrně vzhledem k době, kdy fotky vznikaly?
Na jednu stranu ano. Ale na tu druhou na ni nevzpomínám jako na tragickou. Zažila jsem i spousty srandy. A zpětně můžu říct, že není ani nic, co bych dělala jinak. Například možná až s naivní radostí vzpomínám na léta v T-Clubu (gay klub). Tamní společnost byla opravdu až neskutečně rodinná. Nepamatuji si, že by tam fungovala jakási ostrakizace starších nebo by se rozdělovalo podle pohlaví. Chodili tam lidi, kteří to měli vnitřně zpracované, a sami o sobě už byli ze společnosti vystrčení.
Homosexualita byla ale tehdy ilegální. Na lidi s jinou než heterosexuální orientací policie dokonce vedla tzv. růžové seznamy. Jak se vám podařilo do klubu dostat a zároveň tak uzavřenou komunitu i fotit?
Do vyhlášeného Téčka jsem se dostala díky kamarádovi, který stejně jako já učil Vietnamce češtinu. Pro veřejnost nebyl běžně přístupný. Vstup hlídal vyhazovač s neuvěřitelně vycvičenými senzory. Na první pohled dokázal otipovat, zda je dotyčný jenom čumil, nebo jestli chce poznávat. Trvalo dlouho, než jsem se dovnitř dostala i bez mého kamaráda. Prostředí mě samozřejmě fascinovalo i vizuálně. A protože se tehdy nemohlo cestovat, a já jsem duší dobrodruh, našla jsem cizinu právě tam. Už jenom přiblížení a seznámení se s těmi lidmi byl samotný proces, vlastně taková vnitřní emigrace.
Probíhaly tam například kontroly nebo zátahy?
Téčko ilegální nebylo. Nikde nebylo napsáno, že jde o gay klub a vlastně je dobrým příkladem toho, jak to bolševik uměl zaonačit. Spadal pod RaJ Prahy 1 a z jeho provozování plynuly zajímavé zisky. Kromě homosexuálů tam chodili i prostitutky, taxikáři nebo číšníci. Zkrátka velmi dobře platící klientela. Samozřejmě tam ale chodili i "estébáci", což ale nikdo nijak moc neřešil. Všeobecně se v hospodách, alespoň v těch pražských, mluvilo dost otevřeně a padaly i politicky peprné vtipy. Nechci ale tvrdit, že to tak fungovalo všude, může jít o můj zkreslený pohled.
Proč jste do knihy zařadila snímky právě z tohoto období?
Rok 1971 je vlastně spojen s mými absolutními začátky focení. Myslím tedy toho serióznějšího, samozřejmě že jsem tu a tam fotila už předtím. A rok 1987 byl pro mě spojen s možná nejzřetelnějším pádem na dno. Tehdy jsem se vrátila ze svého několikaměsíčního pobytu v Tokiu, kde jsem fotila špičkové zakázky, zpět do Berlína a už podruhé jsem tak skončila nedaleko berlínské zdi bez peněz a bez práce.
Vy jste do Německa emigrovala?
Dostat se tam bylo samozřejmě strašně složité. Přes fotografku Iren Stehli jsem se dostala do takové poloemigrantské společnosti a získala díky tomu kontakt na vhodného adepta, muže z Německa, který mi pomohl se legálně vystěhovat. Šlo o fingovanou svatbu a po zhruba tříleté papírové bitvě se mi to nakonec podařilo.
Jak na tu dobu vzpomínáte?
Za začátku to vypadalo, že přes nějaké kontakty seženu i práci. Nakonec to ale tak hladké, jak to ze začátku vypadalo, nebylo. Ještě ke všemu mě porazilo auto. Nejenže jsem neměla práci, ještě jsem začínala s dluhem za léčbu. Zároveň jsem dostala obrovský strach. Ze zářivé osobnosti v Praze jsem v Berlíně spadla na dno. Nicméně jsem ale o svém rozhodnutí nezapochybovala a věděla jsem, že je to tak správně.
Po revoluci v roce 1989 jste se vrátila zpět do Československa. Kdyby revoluce nepřišla, zůstala byste v Německu?
Vrátila jsem se, protože jsem se zamilovala. Ale nejspíš bych se vrátila i tak. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych odešla trvale. Říkala jsem si, že každý řemeslník měl kdysi možnost jet do světa na zkušenou, tak proč bych normálně nemohla odjet i já? Dokonce jsem se šla tehdy zeptat do advokátní kanceláře, zda existuje nějaká možnost legálně vycestovat a nějakou dobu žít v zahraničí.
Kromě gayů jste se dostala i do blízkosti vietnamské a kubánské komunity. I to jste brala jako příležitost, jak poznávat svět, nebo vás problematika menšin přitahovalo i jinak?
To i to. V podstatě to byla pro mě náhražka cestování. A samozřejmě jsem se sama vždycky cítila tak trochu neukotvená. A právě v těchto komunitách jsem zažívala určitou blízkost. Zároveň, všechno tohle bylo hodně vizuálně zajímavé. Stejné to bylo i s Romy.
Nešlo pro většinovou společnost o neatraktivní témata?
To tak bylo se vším, nejenom s Romy. Pamatuju si na doby, kdy jsem fotila Vietnamce. V hospodě si pak vedle mě nechtěli sednout, protože se báli, že ode mě chytí červy. Většinová společnost byla rasistická, protože neznala nic jiného. Všechno cizí bylo špatně.
Nemáte pocit, že se to od té doby vlastně nezměnilo?
Kupodivu se to příliš nezměnilo, i když to úplně nechápu. Dnes už není naše kulturní prostředí zdaleka tak monochromní, jak tomu bývalo, lidé mnohem více cestují, mladí odcházejí pracovat, studovat a žít do zahraničí, školy jsou plné dětí všech možných národností, a přesto většinová společnost má hrůzu z jakékoliv jinakosti a má zřetelné rasistické postoje. Vietnamcům a Číňanům se i nadále tyká, slova jako "čmoud" a "rákosník" jsou bohužel asi dost frekventovaná. O panické islamofobii ani nemluvím. Sama islámu moc nerozumím, ale bráním se tomu nadřazenému postoji "jsem Čech a kdo je víc".
K Romům jste se vrátila ještě v roce 2000. Změnil se nějak život v osadě během té doby?
Bohužel jenom jednorázově. Vymyslela jsem si velký projekt, který jsem bohužel fyzicky nezvládla. Atmosféra se tam ale strašně změnila. Ještě v 80. letech měli práci a peníze. Teď tam ale vládne smutek a chudoba. Nikdo jim nechce dát práci a oni se dostávají do spárů lichvářů.
Pohybovala jste se ve společnosti homosexuálů, na které měli tehdy spadeno. Kvůli svému otci jste se dvakrát nedostala na FAMU. Zažila jste například i nějaké výslechy na StB?
Zažila jsem naštěstí jen tři takové výslechy. U toho prvního nešlo vlastně o mě, ale o mámina kolegu, se kterým sdílela ateliér. Během domovní prohlídky tam našli moje deníky a potřebovali se přes ně dostat k němu. Drželi mě celý den bez udání důvodu jako zločince.
Co bylo v těch denících?
Například opsané nápisy z ulic ze srpna 1968. Horší bylo, že mě ta zkušenost tehdy demotivovala v psaní deníku pokračovat. Raději jsem některé věci nevyslovovala. Psát s pocitem svobody jsem začala zase až v Berlíně.
A ty další dvě zkušenosti?
Posléze to souviselo s mojí cestou do Japonska a mělo to klasický scénář. Hodný a zlý policajt. A opět v tom hlavní roli hrál někdo jiný, tentokrát šlo o Annu Fárovou, která podepsala Chartu 77. Chtěli, abych na ni donášela, a snažili se mě přes Japonsko vydírat. Naštěstí bylo tehdy lehké se tomu ubránit. Odpověděla jsem jim, že do žádného Japonska jet nepotřebuju. Po tom jsem ještě nějakou dobu čekala, kdy zase přijdou znova. Potřetí to už opravdu byla sranda. Šlo o srpen 1989, kdy jsem do Československa jezdila z NSR. K cestě jsem potřeboval vízum a poté jsem se musela pokaždé přihlásit a požádat o povolení k pobytu. Při té příležitosti si mě vzali stranou a ptali se mě na události na Václavském náměstí. V podstatě šlo skutečně o tři nevinná setkání. Myslím si, že jsem pro ně byla až moc velký blázen na to, abych jim byla k něčemu užitečná.
Vaše vysokoškolská pedagožka Anna Fárová podepsala Chartu 77. Vás nikdy nenapadlo se k ní přidat?
Já se pohybovala mimo tuhle skupinu. Možná kdyby mi ji tenkrát někdo přinesl, tak bych to udělala. Asi bych se tomu nebránila, ale zároveň jsem to nijak aktivně nevyhledávala. Můj odpor vůči komunistům nebyl nijak systémový.
Na minulém režimu vám tedy nejvíc vadilo, že nebylo možné svobodně cestovat?
Určitě. Takové ty nespravedlnosti s nepřijetím na školu nebo tím, že jsem nemohla normálně budovat kariéru, což bych možná neuměla ani teď, mě spíš jen mrzely.
