reklama
 
 

Autor hotelu Praha: Domy by se bourat neměly, jsou otiskem doby. Politizovat architekturu je chyba

27. 9. 2016 8:00
Architekt Arnošt Navrátil působí jako profesor na Fakultě architektury ČVUT. I ve svých šestasedmdesáti letech je stále velmi aktivní. Věnuje se navrhování, pedagogické činnosti a aktivně sportuje. Mezi jeho poslední realizace patří sportovní stadion ve Vlašimi. Do povědomí odborné veřejnosti se ale zapsal především jako jeden z autorů zbouraného hotelu Praha. Dodnes se mu o tom špatně mluví. Domy by se podle něj bourat neměly, protože jsou důležitým svědkem doby. "Všichni věděli, že komunisté tady vládnou. A právě to, že se architektura, která se v té době dělala, spojuje s politikou, je chyba," říká v rozhovoru.

Hotel Praha už dva roky nestojí. Jak vzpomínáte na dobu, kdy vznikal?

Po pravdě se mi o tom dodnes špatně mluví. Práce s ním spojená pro mě přeci jen znamená kus života, přesně deset let. 

Když se hotel boural, šel jste se podívat?

Byl jsem tam jenom jednou. Nebylo pro mě jednoduché dívat se na to, jak mizí tolik práce desítek lidí. Víte, po ukončení vysoké jsem pracoval v Barrandovských atelierech jako architekt, podílel jsem se tehdy na filmu Markéta Lazarová, po roce jsem ale odešel. Nebavilo mě totiž něco stavět jen na chvíli. Nepředpokládal jsem ale, že se mi to ještě někdy stane. Je sice fakt, že hotel Praha měl poněkud delší život, ani tak to ale není příjemné.

Jedním z argumentů majitele pozemku pro zbourání bylo, že hotel si na sebe nevydělá.

To není pravda. Ještě v době, kdy hotel spravovala Praha 6, jsem byl osloven s tím, že bude třeba provést celou řadu úprav pro to, aby splnil požadavky pětihvězdičkových ubytovacích zařízení. Rekonstruovaly se jednak koupelny, vyměňovaly se koberce a některé zařízení. Vše se hradilo z toho, co hotel tehdy vydělal. Nemohl být tedy v záporných číslech. Dokonce jsme vypracovali projekt na zvýšení kapacity hotelu, který zadávala radnice Prahy 6. Vzhledem k tomu, že jsme budovu dobře znali, dokázali jsme rychle najít její rezervy a navýšit její ubytovací kapacity o 60 lůžek. Zřejmě i to by pomohlo ke zvýšení zisků.

Měly by se domy bourat?

Pouze pokud přestanou sloužit a není možné je nějak upravit, což si myslím téměř nikdy nepřipadá v úvahu, kromě různých problémů se statikou. Naopak myslím, že by se stavby měly chránit jako svědectví doby a jako výpověď o určité etapě historie. Samozřejmě i ty postavené za socialismu.

Vznikla dokonce iniciativa, která se hotel snažila zachránit a prohlásit ho za národní kulturní památku. Vnímal jste tuto snahu?

Hlavně mě tehdy překvapilo, o jaké lidi jde. Byla to mladá generace, zhruba třicátníci. A radost mi to samozřejmě udělalo, jak jinak.

Věděli jste od začátku, k čemu a komu bude hotel sloužit?

Věděli. Už z detailně propracovaného stavebního programu bylo jasné, že půjde o vládní hotel pro státní návštěvy. To, že komunisté hrají vedoucí roli ve státě, věděl tehdy každý. Jako architekti jsme ale měli možnost dostat se k naprosto fantastické práci, na niž byli vybráni špičkoví umělci. Naším úkolem bylo vytvořit unikátní dílo, které bude reprezentovat. To, že se pro takové věci vybírali ti nejlepší, se ale přeci dělo v každé době, nejenom v socialismu.

Dostali jste od soudruhů volnou ruku?

Absolutně. V různých etapách se pouze chodilo před komisi na schválení, ale ani jednou se nestalo, že by byl s něčím problém. Schválilo se a jelo se dál. Během práce skutečně nenastal jediný moment, který by nám připomněl, pro jakou garnituru hotel vzniká.

Takže se jim to líbilo?

Líbilo. 

Hotel Praha byl jednou z mála staveb té doby, která měla organický tvar. Původní idea byla postavit něco jiného, nebo to vzniklo spontánně?

Už od začátku nám bylo jasné, že není do tohoto místa možné postavit vysoký objekt, který by vyčníval nad okolní zástavbu. Shodli jsme se na tom poměrně rychle. Samozřejmě vznikla celá řada možných řešení, s nimiž jsme ale stále nebyli spokojeni. Až Paroubek (architekt Jaroslav Paroubek pozn. red.) přišel jednou ráno do ateliéru s nápadem posadit objekt na vrstevnice. Dům dostal horizontální tvar a zabral pozemek od východu až na západ. Hmota ale dobře zapadla do terénu a odlehčit ji měly terasy s bohatou zelení.

Na jaký největší problém jste během stavby narazili a s odstupem času jeho vyřešení považujete za skutečně husarský kousek?

Řekl bych, že největší problém dělaly instalace. Vlastně jsme to z týmu uměli jen tři. Když se pak profesanti pustili do projektu, trávil jsem s nimi prázdniny, protože bylo pro ně obtížné představit si to vzhledem k tomu, že stoupačky nebyly nad sebou.

Byly použité nějaké unikátní materiály?

Naprosto unikátní byly například tvarovky na fasádě, panely nebo okna, která byla vyvíjena speciálně pro tuto stavbu. Dlouhou dobu se rovněž řešila technologie zálivky v zatravněných terasách. Tehdy to měl na starosti dokonce nějaký experimentální specializovaný ústav.

Šlo o reprezentativní stavbu. Jezdili jste si pro materiál do zahraničí?

Naopak. Vzhledem k tomu, že hotel měl být prezentací a reklamou na socialismus, všechno muselo pocházet výhradně z Československa. Pokud vím, jediné, co se dovezlo, byl nerezový kuchyňský pult.

Jaké byly reakce bezprostředně po otevření?

Vlastně žádné. A ani nemohly. Hotel nebyl tehdy přístupný, veřejnosti se otevřel až po revoluci. Já sám jsem se do něj neměl možnost po slavnostním otevření dostat.

Setkal jste se někdy s kritikou, že jste kývl na zakázku pro KSČ?

Nesetkal. Jak jsem říkal, dostal jsem se ke skvělé práci s těmi nejlepšími. Všichni věděli, že komunisté tady vládnou. A právě to, že se architektura, která se v té době dělala, spojuje s politikou, je chyba. 

Změny se nelíbily politikům, nechtějí komunikovat s odbornou veřejností, říká odvolaný ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. města Prahy Hlaváček. | Video: Daniela Drtinová |  23:40

autor: Petra Jansová | 27. 9. 2016 8:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama