Poslední fotka Osmdesátek pochází z 90. let. Dokumentuje odchod sovětských vojsk z Československa. Je pro vás odsun armády symbolickým ukončením normalizace?
Původně jsem měl v plánu zakončit knížku fotkou dvou líbajících se mladých lidí na demonstraci 17. listopadu 1989. Nakonec jsem se rozhodl jinak, optimistický konec mi nebyl moc blízký. Ani historie není ve skutečnosti taková.
Proč jste se rozhodl vydat knihu právě teď? Měl jste pro to nějaký speciální důvod?
Žádný speciální důvod to nemá. Na konceptu knihy jsem začal pracovat zhruba před dvěma roky. Kniha v podstatě měla vyjít už před třemi měsíci. Bojovali jsme ale s nějakými výrobními obtížemi a grafikou. Posléze jsem složitě hledal i nakladatelství, které by mělo jasnou vizi o tom, jak má kniha vypadat. Předtím, než jsem se shodou okolností seznámil s Vladimirem 518 (zakladatel vydavatelství BiggBoss, pozn. aut.), jsem z jednoho musel odejít. Nevyhovoval mi jejich přístup.
Starší generace si díky snímkům připomene svoje dospívání, dokážou ale oslovit i mladší generaci?
Myslím si, že tomu spíš nemohou porozumět. Možná to budou vnímat jako takový skanzen. Já jsem chtěl každopádně přiblížit dobu 80. let a ukázat jejich esenci.
A co je pro vás esencí 80. let?
Znovu jsem si uvědomil, jak to byla taková bezprizorní doba, nemohli jsme cestovat a všechno se plánovalo na později, až se bude moct. Například já jsem se chtěl podívat do Japonska a říkal jsem si, že se to jednou podaří. Pořád jsem si dával žádosti, které samozřejmě nikdy neprošly. Na konci 80. let bylo zřetelné, že to praskne co nevidět. Pamatuju si, jak jsme jednou šli s bratrancem nahoru Ječnou, bylo to někdy v roce 1977. Říkali jsme si, až to praskne, to bude rána. Nikdo nečekal, že všechno ale půjde tak hladce.
Fotil jste i na demonstraci 17. listopadu 1989?
Fotil a jako jediný mám fotky ze shora. Nejprve jsem byl dole na Národní třídě, ale dlouho se nic nedělo. Odskočil jsem si proto za kamarádem, který bydlel hned vedle, na kafe. Na začátku byly ještě domy v okolí přístupné, pak je uzamkli.
Bál jste se?
Bál. Věděl jsem, že nemůžu do bezprostřední blízkosti kordonu. Dodržoval jsem bezpečný odstup sedm až osm metrů. Do davu se báli jít. Tomu nejhoršímu jsem ale unikl, a zřejmě jsem si tak zachránil nejenom obličej, ale i foťák. Ve chvíli, kdy se to začalo hýbat, jsem byl nahoře u kamaráda. Díval jsem se z okna a tušil, že se dole děje něco mimořádného. Viděl jsem transportéry, sanitku a slyšel jsem křik. Když to všechno skončilo, ulice se vyprázdnily a z domů se dalo dostat, vyrazil jsem. Filmy jsem si raději schoval u kamaráda, protože jsem se bál, aby mě nikdo nezastavil a filmy nezabavil. Nikoho jsem ale nepotkal, ulice byly prázdné. Všiml jsem si jen krve na zdi.
Bylo pro vás focení 17. listopadu nejsilnějším zážitkem?
Možná že ano. Ty předešlé kapitoly zachycují spíš pasivní lidi. Už jenom když se podíváte na snímky, které pocházejí z metra Sokolovská. Nedá se říct, to byla doba, ve které se nedalo žít, ale byla to doba bez vyhlídek. Nicméně toho, že jsem v ní žil, nelituju. Naopak se cítím obohacen. Mnohem víc si vážím možností, které mám dneska.
Dokumentární fotografií jste se zabýval především během studií na FAMU. Po roce 1989 jste se začal věnovat produktové fotografii. Myslíte si, že v současnosti se neděje nic, co by stálo za zdokumentování?
Podle mého se skutečný svět skrývá za fasádou. Dnes všechno působí na oko dokonale, leskle a načinčaně. To se na fotografiích těžko zachycuje. Tehdejší svět byl obnaženější. Dnes se lidé stylizují do různých rolí a je velmi těžké k nim proniknout. Někteří fotografové to ale umí, jako například Dita Pepe.
Jedna z kapitol se týká i hotelu Jalta na Václavském náměstí. Proč jste si tehdy vybral právě tohle místo?
Jalta představovala zcela jiný, luxusnější svět. Jako studentovi mi to bylo cizí a nepříjemné. Ve cvičení, které nejmenovalo Václavské náměstí, jsem chtěl upozornit právě na tuhle odvrácenou stránku socialismu.
Chtěl jste poukázat na rozpor mezi oficiálními proklamacemi a běžným životem?
Nechtěl jsem kritizovat, ale ironizovat a pouze ukázat na pro mě nejdivnější místo na Václavském náměstí. Hotel byl postaven už v 50. letech s tím, že půjde o centrálu StB. Ze sklepa do všech pokojů, kde byli ubytováváni zahraniční novináři, vedly kabely na odposlouchávání. To jsem ale samozřejmě tehdy nevěděl.
Jak se vám tam fotilo? Byli lidé přístupní?
Porovnám-li to s dneškem, pak to byl opravdu velký rozdíl. Když jsem se bavil s Tomki Němcem, který fotil Václava Havla, potvrdil mi, že dnes téměř nejde na ulicích fotit. Hrozí, že vám někdo rozbije foťák, když ho choulostivě vyfotíte. Lidé si hodně agresivně chrání svoje soukromí. Tehdy se nemuseli bát, že se jejich snímek někde objeví. Do časopisů nepouštěli nic kritického. Fotky byly velmi přísně filtrovány. Věděli jsme, že například snímky, které jsme na FAMU dělali, se nejspíš nikde neobjeví.
Ale ani dnes není dokumentární fotografie podporována, jednak se tím neuživíte a taky bojujete se spoustou zákazů. Například v supermarketu, který je plný potenciálně zajímavých témat, nemůžete foťák ani vytáhnout. Všechno je zakázané a přísně hlídané.
