Na Facebook jste nedávno psala, že až u svého čtvrtého dítěte jste kvůli karanténě poprvé full time matkou na rodičovské, se všemi nepopulárními činnostmi, které k tomu patří. A že kdyby to mělo být napořád, asi byste se zanedlouho stala svým vlastním klientem… Už si sháníte psychologa?
To byla samozřejmě nadsázka, ale mně ta první přílivová vlna také hodně odnesla. Měla jsem rozjetý zajímavý projekt s TV Nova, musela jsem zrušit naplánované semináře, v panice se odhlašovali klienti. Skoro přes noc jsem se z ženy, která kombinuje práci s rodinou, stala matkou na plný úvazek a to byl ze začátku celkem náraz. Nějakou dobu jsem hledala, jak to udělat, aby můj den nebyl jen o vaření, krocení nevyřáděných synů, foukání bebí a čtení pohádky na dobrou noc.
Kvůli koronaviru vám tedy ubylo klientů?
Dost mě to překvapilo, ale v tom začátku se mi diář vyklidil. Klienti konzultace rušili a noví se nehlásili, byť by vše samozřejmě probíhalo on-line. Čekala jsem nárůst lidí s úzkostí, strachem, panikou a podobně, ale lidé se s tou novou situací uzavřeli do sebe. Nebo možná se obraceli na krizové linky, to nevím. Ale teď, když opatření polevují a zdá se, že začínáme vidět na konec tunelu, se lidé opět začali hlásit.
S čím se vám lidé nyní ozývají? Souvisejí jejich problémy s epidemií, s nouzovým stavem a karanténou?
V naprosté většině nesouvisí, mnozí současnou situaci ani nezmiňují. To ale neznamená, že se v jejich problémech nepromítá, jen třeba ne napřímo. Třeba když koučuju velký manželský konflikt, tak se sice o koronaviru nebavíme, ale otázkou je, jestli by bez jeho přítomnosti tak moc vyeskaloval.
Katarína Szabados Filasová
- Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- Věnuje se individuálním i párovým konzultacím, spolu s manželem vyučují semináře praktické sebezkušenostní filozofie Principy života.
- Je autorkou knihy Srovnávání, zabiják vašeho sebevědomí.
- Pochází z východního Slovenska, ale od 4 let žije v Praze. Z prvního manželství má dva syny, další dva má s druhým mužem, Maďarem Tamasem, díky němuž vyvdala i dvě dcery. Když se početná rodina sejde, živě halasí hned ve třech jazycích, česky, anglicky a maďarsky.
Frustrace z domácích houstiček
Připadá mi, že uplynulé týdny bez škol a školek zamotaly hlavu především matkám. Mnohé musely odsunout svou práci a své ambice na druhou kolej. Děti jsou doma, se školáky je potřeba jinak než dřív řešit výuku… Vnímáte - aspoň ve svém okolí -, že to dolehlo na ženy těžce?
Ze začátku, kdy vše bylo nové, nikdo nevěděl, co přijde, veliká spousta jistot se otřásla, to podle mě byl na matky dost velký nápor. Ale jak to ve svém okolí sleduji, mnohé ženy si našly způsob, jak se v nové situaci zařídit, a dokonce se mi i zdá, že některé by už ani neměnily.
To mě překvapuje. Jak si to vysvětlujete? A co jim podle vás vlastně vyhovuje?
V tom pracovním tempu máte na rodinu omezené množství času. Teď najednou se svými dětmi a partnerem můžete v klidu pobýt, jít ven, zahrát si hru, proniknout víc do jejich světa, zkusit uvařit něco jiného než vždy. Vůbec neříkám, že takto to prožívají všechny ženy. Naopak jsou i takové, kterým to nevyhovuje vůbec, a když na Facebooku narazí na kamarádku, která se šťastně chlubí domácím pečivem, tak ji mažou z přátel. Ale jsou některé, kterým spočinutí a trávení času se svými nejbližšími je příjemné.
Určitě jsou ale ženy, které jsou omezeny víc, než je jim milé.
Ano. Pak jsou ty, které se musely vzdát něčeho, co měly velice rády a bylo pro ně důležité, a tam je to těžší. Vůbec mi u epidemie koronaviru přijde zajímavé, že to každého z nás zasáhlo na úplně jiném místě. Některým lidem dokonce přinesl zajímavé příležitosti, a jiní zatím naopak čelí velkým ztrátám. A teď nemyslím finančním, ale co se týče vztahů, seberealizace, koníčků, možností uplatnění svých hodnot. Nicméně to odstřižení od vnějších aktivit mnohým umožnilo daleko víc se podívat na život, jaký žijí doma, a ujasnit si, co se jim vlastně líbí a co ne.
Máte na mysli určité přehodnocení dosavadního života?
V podstatě ano. Třeba u nás daleko krystaličtěji vystoupily některé potřeby členů naší rodiny, které byly v běžném shonu víc v pozadí. Předělali jsme byt, mraky věcí jsme vyházeli, vytvořili další dětský pokoj. S manželem jsme si oba uvědomili, jak moc bychom chtěli spolu pracovat daleko víc než teď a taky jak moc nám schází příroda. To jsem v karanténě pocítila daleko intenzivněji, byť touhu po chalupě, ze které jednou bude místo, kde budeme učit semináře a také se tam vejde celá naše velká rodina, už mám delší dobu.
To je inspirativní…
Celkově se mi zdá, že mnohým lidem dochází, že je daleko víc na každém se o svůj život pořádně postarat, že to za dotyčného neudělá ani systém, ani vláda, ani zdravotnictví. Spousta jistot, které jsme dosud řadili mezi základní, je najednou pryč.
Bohužel, bohudík, nejistota je s námi
Jakou radu byste měla pro ty, kteří právě berou nynější stav úkorně? Jak se co nejlíp zařídit v situaci, kdy už neplatí "můžeme pracovat oba, když se někdo jiný stará o naše děti"?
Moc hezký příklad, na kterém je vidět, jak některé "jistoty" jistotami nejsou. Přišla situace, ve které najednou nemáme nárok na to, aby se někdo o naše děti postaral. Přišel koronavirus, vládní nařízení a šup, musíme se starat my. A tohle je život. My jsme si příliš zvykli na své jistoty, které nám zaručovaly pohodlí a různé možnosti. Jenže v přírodě to tak nefunguje a my lidé jsme také součástí přírody, i když na to často zapomínáme. Normální je naopak to, že vše je nejisté, vše se může změnit, a to, o co se hraje, je, jestli se dokážeme přizpůsobit, nebo nedokážeme. Takhle to platí pro všechny rostlinné i živočišné druhy, člověka nevyjímaje. A my jsme poslední dobou tak trochu propadli iluzi, že my už to "své jisté" máme. A teď se ukazuje, že nemáme.
Co z toho plyne pro nespokojené a znavené rodiče?
Myslím, že z toho plyne, že je potřeba změnit postoj. Ten by mohl vypadat třeba takhle: "Jo, myslela jsem si, že mám nárok na to, aby mi někdo hlídal děti a já mohla pracovat. Aha, jenže to byla iluze. Tak jo, tak jak se v téhle situaci zařídím co nejvíc ke své spokojenosti? No, můžu třeba nechat děti doma samotné. Ne, s tím v pohodě nebudu, jsou moc malé. Můžu je odvézt babičce. Ne, to neudělám, to si nevezmu na triko, že bychom ji mohli nakazit. Tak děti nechám s manželem. No, to by sice šlo, ale budeme mít o dost míň peněz, a navíc nepřežiju, v jakém stavu bude jak domácnost, tak děti. Tak s nimi zůstanu doma já? Jo, to vypadá jako ze všech dostupných variant ta nejlepší."
Takže vzít to jako vlastní volbu, nikoli jako nutnost, která "se mi stala"?
Přesně tak. Je to moje rozhodnutí, postarat se o děti právě takto, protože každá jiná verze mně samotné přijde horší. Ne vždy má totiž člověk k dispozici ideální varianty. Ale i když volím mezi špatnými a horšími, nic to nemění na tom, že to stále jsou moje volby. Mnohým lidem toto uvědomění pomáhá, nepřipadají si pak jako loutky v něčích rukou, protože i když si situaci nevybrali, tak si ale vybrali, jak se v ní zařídí. A to je víc, než se na první pohled zdá.
Vytrvalou péčí k nesamostatnosti dětí?
Zůstaňme ještě u rodičovství. Pro řadu lidí se stává krizovou i nonstop přítomnost vlastních dětí, které mají omezené možnosti, jak vybíjet svou energii. Umí vám vaše profese pomoci v lepším zvládání "krizové výchovy"? Jak nejlépe usměrnit znuděné děti nebo je dobře motivovat v současných omezených možnostech?
Podle mě i tady může pomoct změna postoje. Ani děti nemají nárok na to, aby měly o zábavu, vyžití či vzdělání postaráno. Teď mají možnost zažít a uvědomit si, že spousta věcí v životě není samozřejmostí a například o své povinnosti a zábavu se daleko víc musí postarat samy. A co tak slýchám nebo čtu, tak největší problém mají mámy, které nenechají své děti nést důsledky svých kroků.
Myslíte, co se školy týče?
Nejen, ale ano, třeba se zadanými úkoly. Je tolik matek, které zodpovědnost za to, zda úkol bude, či nebude, berou na sebe. Když se zeptám, proč to nenechají na dítěti, tak odvětí: "No on by se na to Kubík vykašlal a nikdy by ho sám neudělal." No jo, jenže proč by se Kubík obtěžoval, když moc dobře ví, že mamka na splnění dohlídne? A je pravdou, že pokud si Kubík na to, že jeho školu si vzala na starost mamka, příliš zvykl, tak když mamka vycouvá, on ze začátku skutečně nebude dělat nic. "Vidíte? Jsem vám to říkala," obrátí se na mě rozhořčená mamka… No, já jsem to taky čekala. Akorát Kubíka je potřeba nechat neodevzdat úkol několikrát, než mu dojde, že to je fakt na něm a nikdo to za něj neohlídá. Jenže mezitím paní učitelka většinou mamce napíše, co se s Kubíkem děje, mamka se vyleká, že něco hrozného provedla, a Kubíkovi úkoly zase připomene. Co myslíte, naučí se Kubík brát zodpovědnost za své věci, nebo ne?
Studujte svého partnera i sami sebe
Pojďme se podívat na partnerské vztahy. Psychologové nám dlouhé roky radili zpomalit a tolik se nehonit a nestresovat, věnovat se vztahům a rodině - tak nyní to máme skoro všichni "povinně"… Vidíte to jako příležitost? Zmínila jste, že nynější krize mohla napomoci eskalování partnerských problémů…
Příležitost to určitě je, otázkou je k čemu. Někdo ji určitě využije k tomu, že se ve vztazích v rodině sblíží. Třeba ho to najednou přiměje řešit konflikty, které dlouho obcházel a teď už se jim vyhnout nejde. A když tím konfliktem s partnerem projde, jejich vztah to posílí.
Ne pro všechny byla ale společná izolace zrovna tmelem vztahu.
Ano, jsou lidé, kteří žijí v neuspokojivých vztazích, a když mají najednou spolu trávit tolik času, a navíc mají nízkou vztahovou gramotnost - tedy nemají know-how, jak se vztahy zacházet -, tak zjistí, že už to takhle dál nejde. Takže to pak může být příležitost k tomu, si uvědomit, že už dál nechtějí dělat přehnané kompromisy, a rozvedou se.
Co si mám představit pod vztahovým know-how?
Že tak nějak víte, jak se vztahy zacházet. To, jestli člověku fungují vztahy, není otázkou náhody nebo štěstí. V tom hraje roli celá řada zákonitostí, stejně jako není náhoda, jestli se vám podaří postavit dobrý, kvalitní dům, ve kterém bude teplo a nebude do něj zatékat. Se vztahy je to stejné. Jen ty zákonitosti nás nikdo neučí a nás kolikrát ani nenapadne, že když se svými vztahy nejsme spokojení, potřebujeme hledat na své straně, co je třeba začít dělat jinak.
Jak poznám, zda jsem vztahově gramotná? A když ne, jak se to mám naučit?
Poznat to je velice snadné. Pokud jsem s kvalitou svých vztahů spokojená, pak jsem vztahově gramotná. Pokud ne, můžete třeba přijít za mnou a vztahovou gramotnost si otestovat. Cílem není vygenerovat neužitečné číselné skóre, ale odhalit nefunkční představy, postoje, očekávání a podobně. Obzvlášť lidé, kterým se nedaří najít partnera, většinou nevědí, kde dělají chybu. Ten můj test umí docela hezky odhalit slabá místa.
A jak se tedy mohu posunout a nedělat stále tytéž chyby?
Mnozí pak výsledek testu se mnou probírají na konzultacích, kde společně na nefunkčnostech pracujeme. Mnohem širší vztahovou gramotnost pak získáte na seminářích praktické filozofie s názvem Principy života. Během výcviku jde o to, vyznat se sám v sobě, tedy zejména ve svých podvědomých představách o tom, jak svět a vztahy fungují. Tyto představy jsou často v rozporu s tím, jak je to doopravdy.
My si ale těchto podvědomých vzorců nejsme vědomi, jednáme podle nich automaticky a pak se dostáváme do neuspokojivých situací, jak ve vztazích, tak i jinde v životě. Na seminářích se jednak studenti učí své vzorce mapovat a odhalovat a také se dovídají o zákonitostech, které - nejen ve vztazích - platí. Vztahová gramotnost neboli to, jak spokojené a funkční vztahy máme, v průběhu studia vzrůstá. Ověřeno vlastní zkušeností, jak mé, tak celé řady mých přátel. Proto tyto semináře s mým mužem učíme.
