Kdykoli v poslední době s kolegy vyrazíme z vyhřáté redakce na oběd, první, co zazní, bývá věta: "Fuj, to je zase kosa." Předpokládám, že vy už jste si na chlad tak zvykl, že si v zimních měsících na nic podobného nestěžujete.
Na rozdíl od vás trávím den v místnostech, které nebývají tak vytopené, mívám tam kolem 20 stupňů, takže přechod do zimy necítím tak intenzivně. Přirozená teplota těla je kolem 36 až 37 stupňů a teplota venku teď dosahuje pouze několika málo jednotek stupňů, takže chlad samozřejmě pořád vnímám. Jenom mi při kontaktu s ním už v hlavě nenaskakuje čistě negativní konotace a naopak ho beru jako příležitost k tréninku. Proto tolik nenosím zimní bundy, spíš si na sebe beru jen vesty, abych si opečovával střed těla, ale jeho periférie trénoval.
Jakými dalšími způsoby během běžného dne schopnost otužování trénujete?
Spím v ložnici s teplotou maximálně 18 stupňů, a protože během noci celoročně větráme, v zimních měsících tam míváme řádově jednotky stupňů. Po osmi hodinách spánku, kdy do sebe dostávám chladný vzduch, mě čeká série ranních rituálů. Věnuju se dechovým cvičením, józe nebo meditaci a pak si dám studenou sprchu, případně se vykoupu ve vychlazené vodě, kterou máme na zahradě v takovém škopíčku. Když potom někam vyrazím, rád si udržuju hlavu v teple, ale ruce a nohy mívám odkryté. I v zimě mě tedy občas můžete vidět s krátkým rukávem a velkou část roku chodím jen v sandálech.
Z vlastní zkušenosti vím, že kdybych se dnes při cestě do práce nezachumlal do teplého kabátu a vyšel bych nalehko, jenom ve svetru, druhý den ráno bych se probudil s rýmou. Člověk asi nemůže jen tak napodobovat praxi ostřílenějších otužilců.
To máte pravdu. Většina z nás se chladu desítky let vyhýbá. Pohybujeme se v domácnostech, autech, kancelářích nebo obchodech, kde je permanentně udržovaná vyšší teplota. A když náhodou vyrazíme do lesa nebo do hor, nabalíme na sebe několik vrstev oblečení. Naše tělo potom nedostává impulsy, jimž se vystavovali naši prapředkové, kteří trávili většinu života v přírodě. Naše zvířecí schopnost vypořádat se s chladem postupně parchantí a ruku v ruce s tím chřadne i náš imunitní systém. Pokud v zimě nastydnete a dostanete rýmu, není jejím přímým spouštěčem nutně jen samotný chlad, ale spíš oslabený imunitní systém, který je třeba opečovávat. Musíte ho ale trénovat krůček po krůčku, ne tak, že začnete zničehonic v zimě chodit v šortkách jenom proto, že to dělají druzí.
V posledních letech se začíná otužovat čím dál víc lidí. Někteří si dávají jen studené sprchy, jiní si rovnou chodí zaplavat do ledových řek či rybníků. Co záměrné vystavování chladu lidem vlastně přináší?
První, co mě napadá, je, že jsem neviděl člověka, který by vylezl z ledové vody a tvářil se naštvaně. Naopak vídám lidi, kterým se zcela přirozeně objeví úsměv na rtech. Při otužování se nám totiž automaticky spouští produkce hormonů, jako jsou serotonin nebo dopamin, které navozují pozitivní emoce. Vedle toho se při pravidelném otužování učíte budovat mentální odolnost. Každý otužilec během roku zažije dny, kdy se mu do ledové vody nechce, a pokud svou nechuť přesto zvládne překonat, velmi ho to vnitřně posílí. Pokud vydržíte dvě, tři studené sprchy po sobě, nemusí to být ještě tak zásadní, ale když už jich za sebou máte tři stovky, vaše mentální odolnost se výrazně kultivuje.
V ledové vodě se učíte zvládat stresovou reakci. V první chvíli pochopitelně zažíváte tenzi, zvýší se vám tep, zrychlí se vám dýchání, ale vy se snažíte zklidnit pomocí hlubokého dechu a uvolňování napětí ve svalech. Pokud se otužování věnujete dlouhodobě, začnou se vám v mozku vytvářet nová neuronová spojení, která vedou k tomu, že se pak dokážete lépe vypořádat s jakýmikoli jinými stresovými situacemi. V neposlední řadě trénujete svůj kardiovaskulární systém, jehož selhání bývá v západním světě nejčastější příčinou úmrtí. Při kontaktu s chladem dochází k sevření a následnému otevření krevního řečiště. Stimulujeme mikrosvaly v jeho okolí a přispíváme tak k prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Jen na to musíme jít postupně, v tempu, které našemu tělu vyhovuje a není pro něj příliš skokové.
Jak má člověk rozpoznat vlastní hranice, aby svému organismu nakonec spíš neublížil?
Pokud s otužováním teprve začínáte a hledáte ten správný balanc mezi komfortem a diskomfortem, je dobré si nejprve dopřát teplou sprchu a až na posledních 15 vteřin na sebe pustit chladnou. Následně týden co týden prodlužujete interval, který strávíte ve studené, než dojdete do fáze, kdy už třeba ani teplou nepotřebujete. Taky není nutné, aby si člověk chladnou vodou hned sprchoval celé tělo. Měl by respektovat, jak se chová jeho kardiovaskulární systém, začít spodními a horními končetinami, po několika týdnech na základě vlastních pocitů přejít například k trupu a teprve pak ke zbytku těla.
Zároveň pomáhá, když si najdete drobnosti, které vám při otužování pomáhají, ať už si pustíte příjemnou hudbu, nebo si zapálíte vonné tyčinky. A pokud nastanou dny, kdy se na kontakt se studenou vodou vůbec necítíte, je lepší se neotužovat. Ženské tělo si například kvůli své cykličnosti prochází různými fázemi a v některých z nich by mu vystavování se chladu bralo příliš mnoho energie. Vůbec se nemusíte nechávat vyhecovat a za každou cenu skákat do rybníka. Pokud s otužováním zatím nemáte žádné zkušenosti, začněte skutečně jen chladnými sprchami.
Sám jste se začal otužovat před čtyřmi lety. Do té doby jste přitom trpěl zimomřivostí. Co vás přimělo s odporem k chladu bojovat?
Od dětství jsem od svých láskyplných rodičů slýchal rady typu: "Obleč se, ať tě neprofoukne!" nebo "Vylez z té vody, máš modré rty, dostaneš zápal plic!" Podobné mantry se do mého uvažování tak hluboce zakódovaly, že jsem jakýkoli chlad vnímal jako ohrožení svého zdraví. Když se potom jednoho dne moje děti vrátily z lesní školky nemocné, začal jsem své ženě vyčítat, že je málo obléká. Manželka mě s tím ale odpálkovala a naznačila mi, že problém bude spíš ve mně a mém strachu ze zimy. Zároveň mi poslala videa otužilce jménem Wim Hof s tím, že lidi učí, jak pracovat s chladem, a že bych na tom mohl taky zapracovat. Tak jsem si na podzim 2017 zaplatil pár základních on-line kurzů Wim Hofovy metody a začal jsem si hrát s chladnými sprchami.
Docela rychle jsem na sobě zpozoroval, že už v chladném počasí nepotřebuju chodit venku ve dvou párech ponožek a mít na hlavě dva kulíšky. Zároveň zeslábly úzkostnější pocity, které mě dřív na podzim provázely. Když v podzimních měsících ubývalo sluníčka, začalo být vlezlo a pošmourno, mělo to vždycky negativní vliv na moje mentální rozpoložení. Wim Hofova metoda je ovšem vedle otužování úzce provázaná s dechovými technikami, které vás přivádějí do meditativních stavů, a mohou vám tak navodit pozitivnější náladu. Podzim a zima pro mě díky jejímu praktikování najednou nebyly tak nepříjemné.
Na jaře 2018 jste se pak společně s manželkou zúčastnil workshopu, který Wim Hof pořádal v Mnichově, a seznámil jste se tak s nizozemským ledovým mužem osobně. Jak jeho kurz vypadal?
Sjelo se tam zhruba 250 až 300 lidí z různých částí Evropy, kterým Wim nejdřív přednášel o tom, kde se jeho metoda vůbec vzala a na čem je postavená. Kromě něj na workshopu hovořil i jeden vědec a seznámil nás se studiemi, které dopady Wim Hofovy metody na lidský organismus zkoumají. Potom nás Wim za asistence svých instruktorů provedl dechovými technikami a na závěr nás čekalo koupání. Měli jsme tam připravených asi deset velkých bazénků napuštěných stovkami kilogramů ledu a hektolitry vody, do kterých jsme chodili v osmičlenných skupinkách.
Pamatuju si, že jsem byl jediný člověk, který si na kurz nevzal plavky. Chvíli jsem tam postával oblečený, ale potom jsem si řekl, že by byla blbost cestovat až do Mnichova na takovou akci a nejít do bazénu jenom proto, že nemám plavky. Takže jsem překonal stud, vlezl jsem do vody v trenkách a nakonec jsem zažil velkou euforii. Podobnou, jakou teď zažívám s účastníky workshopů, které sám vedu. To nadšení ze situace, kdy překonáte vlastní strachy a obavy, člověka nikdy neomrzí.
Jakub Chomát (38)
- Od mládí měl našlápnuto ke slibné kariéře vrcholového sportovce. Profesionálně se věnoval judu, basketbalu i atletickému desetiboji. Později ale zjistil, že ve výkonově orientovaném prostředí není spokojený.
- Zároveň studoval projektový management a devět let pracoval v korporátu. Tam podle svých slov denně vypil šest káv a vykouřil krabičku cigaret, než zažil vyhoření a rozhodl se odejít.
- Dnes se živí jako certifikovaný instruktor Wim Hofovy metody, poskytuje individuální koučování a pořádá antistresové semináře založené na práci s dechem a prožívání přítomného okamžiku (takzvané mindfulness).
Říkáte, že vám Wim Hof své poznatky dokládal i na odborných studiích. Znamená to, že příznivé účinky jeho metody už uznává i vědecká komunita?
Stále se samozřejmě najdou skeptici, kteří odmítají připustit, že bychom svůj imunitní systém mohli sami vědomě ovlivnit, jak tvrdí Wim Hof. Právě proto se Wim s některými vědci spojil a snaží se je přesvědčit tím, že se sám nechá zkoumat, aby vznikaly další a další studie, které jeho závěry doloží. V roce 2014 si dal například do žil vstříknout bakterii Escherichia coli, aby vědci mohli pozorovat, jak se bude chovat jeho imunitní systém. Ukázalo se, že Wim dovede vrozenou imunitní reakci svého těla skutečně potlačit, aniž by si pomohl jakýmikoli léky. Později to stejné dokázala skupina 12 lidí, kterou trénoval čtyři dny, aby rozptýlil názor, že Wim Hof je nějaký nadčlověk a všichni ostatní mají smůlu.
Další zajímavá studie se zaměřila na to, co se děje ve Wimově mozku a těle ve chvíli, kdy je vystavený extrémnímu chladu. Vědci si totiž kladli otázku, jak je možné, že Wim třeba při jednom ze svých světových rekordů vydržel hodinu a 53 minut zasypaný v ledu, a přesto neměl omrzliny. Zjistili, že se Wim oproti kontrolní skupině dokázal dostat do nejhlubší úrovně mozku, které se říká plazí mozek a nacházejí se tam mimo jiné žlázy se sekrecí endokanabinoidů a opioidů. V lidské řeči to znamená, že naše tělo umí do jisté míry modulovat bolest. Zároveň se při zmíněné studii ukázalo, že si Wim mezi svými žeberními svaly dokáže sám vytvořit teplo, a protože je velmi trénovaný, dovede ho prostřednictvím svého krevního řečiště rozdistribuovat do zbytku těla.
Zmiňoval jste, že Wim Hofova metoda není jen o otužování, ale taky o dechových cvičeních. Většina lidí přitom dýchání bere jako něco natolik samozřejmého, že nevidí důvod se v tom jakkoli zdokonalovat. Proč bychom se o dýchání měli začít zajímat?
Pokud svému dechu nevěnujeme pozornost, tak jede na autopilota a přizpůsobuje se našemu životnímu stylu. Většina západní populace ovšem funguje v životním stylu, který je extrémně stresový, a stejně potom vypadá její dechový vzorec. Dýcháme plytce, mělce, povrchově. Proto bychom se měli snažit z našeho automatického dechového vzorce řízeného stresem čas od času vypadnout, aspoň na chvíli dech prohloubit a zklidnit. Zapojíme tak všechny svaly kolem svého respiračního ústrojí, které bývají při povrchovém dýchání ochablé. Zároveň dostatečně prokysličíme svoje tělo, aktivujeme bránici, rozmasírujeme plíce, žaludek a další orgány. Mnoha lidem mohou dechová cvičení připadat nudná. Když totiž jdete do fitka zvedat činky, tak na svých bicepsech hned cítíte změnu, kdežto věnovat 15 až 20 minut jen dýchání a zklidnění vyžaduje jistou trpělivost. Pokud si na to čas ale najdete, podepíše se to na vašem zdraví velmi pozitivně.
Sám vedete antistresové semináře, které jsou založené na práci s dechem. Představme si, že jsem uhoněný manažer, který v práci nestíhá, a když přijde domů, řeší ještě nějaké nezbytné telefonáty, takže je na něj partnerka naštvaná, že na ni nemá čas. V čem mu v takové situaci pomůže dechové cvičení?
S několika takovými manažery na svých seminářích pracuju, takže vím, že mají v podobných situacích tendenci vybuchnout. Emoce jsou nicméně spojené s amygdalou, která se nachází v hlubší úrovni mozku, a pokud ve stresovém momentu prodloužíme svůj dech, necháme prostor, aby se okysličily i vrchní části mozku. Díky tomu můžeme dospět k řešení, které bude mnohem racionálnější a nebude tolik zatížené naším bezprostředním emočním stavem.
Důležitá je ale i prevence. Setkávám se s lidmi, kteří mají svou životní baterku dlouhodobě přečerpanou, takže je pak dokážou rozhodit jen drobné detaily. V takových případech je dobré si rozebrat, které aktivity nám energii berou, které ji naopak sytí a kolik času jim věnujeme. Měli bychom si uvědomit, jakým způsobem odpočíváme, jak se stravujeme, jak pečujeme o svůj spánek a mentální hygienu. Člověk, kterému bouchnou saze, tyhle věci obvykle zanedbává. Jeho tělo mu přitom, ještě než přijde výbuch, dává varovné signály, a proto je třeba se je naučit vnímat. Až potom si může osvojit schopnost vědomě rozhodovat, jestli opravdu vybuchne, nebo nahromaděný stres někam zaparkuje, odloží.
Mluvil jste o tom, že bychom měli být pozornější k tomu, co nám říká naše tělo. Není otužování v době, kdy většina z nás pracuje hlavou, vlastně jedním z mála účinných způsobů, jak si připomenout, že tělo vůbec máme?
Ano, ledová voda je geniální v tom, že jakmile do ní svoje tělo ponoříte, nedovolí vám nad ničím přemýšlet. Okamžitě vás vezme do přítomného okamžiku, ve kterém vnímáte hlavně svoje tělo. Výchova rodičů ani vzdělávací systém ve školách nás k tomu bohužel nevedou. Západní společnost klade důraz především na zdokonalování kognitivních schopností, jako by bylo podstatné jen to, co se odehrává v naší hlavě. Neuvědomujeme si, že spousta našich pocitů a prožitků se odráží také v našem těle, a úsudky, které děláme, potom vycházejí jen z naší hlavy. Kdybychom byli k signálům našeho těla pozornější, mohli bychom si například mnohem dříve uvědomit, že v práci příliš tlačíme na pilu, že se kromě nekonečného výkonu, který po sobě v dnešní společnosti stále chceme, potřebujeme občas taky zklidnit a uvolnit.
