„Sníh ztuhne jako beton.“ Expert popisuje, jak vypadá boj o dech čtyři metry pod lavinou

„Dobře vycvičený pes dokáže najít člověka i čtyři metry pod sněhem,“ přibližuje kynolog a záchranář Horské služby Pavel Smejkal, proč jsou psi nenahraditelní. |

Foto: Václav Vašků, HN

V případě lavin rozhodují minuty. Masa sněhu strhává člověka pod sebe a sníh se rychle mění v neprostupný krunýř. O přežití rozhoduje čas, zkušenosti záchranářů a citlivý psí čich. „Dobře vycvičený pes dokáže najít člověka i čtyři metry pod sněhem,“ přibližuje kynolog a záchranář Horské služby Pavel Smejkal, proč jsou psi nenahraditelní.

Chaotický, zběsilý pád. Masa sněhu se valí jako rozvodněná řeka, strhává vás s sebou a unáší vpřed. Ztrácíte pevnou půdu pod nohama, orientaci i kontrolu. A pak náhle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prudké zastavení. Sníh během pár okamžiků ztuhne jako beton, sevře tělo ze všech stran a promění se v neprostupný krunýř. Pohyb je nemožný. Každý pokus o nadechnutí naráží na odpor. Chaos střídá nehybnost a ticho.

„Nejlepší je čekat. Nevysilovat se a čekat. Když je někdo zasypaný pod sněhem, nemá smysl křičet. Na povrchu to není slyšet,“ popisuje Pavel Smejkal. Jako kynolog a záchranář Horské služby hledá lidi v lavinách i ztracené turisty v lese už přes dvacet let. Více než deset let působil také jako šéf kynologické brigády Horské služby. Dnes vyráží do terénu se svým dvouletým parťákem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Chodským psem Rafem. „Dobře vycvičený pes dokáže najít člověka i čtyři metry pod sněhem,“ dodává.

Čas je přitom rozhodující. Pokud se podaří zasypané vyprostit do osmnácti minut, přežije podle statistik až 90 procent z nich. „Nepřežijí většinou ti, které lavina zraní nebo usmrtí už při pádu,“ upřesňuje. V lavině mohou být smrtící například stromy, kameny a další překážky ukryté v mase sněhu.

Největším rizikem ale bývá udušení. „Když člověka zasype lavina, měl by si chránit hrudník, obličej a pokusit se vytvořit si před ním vzduchovou kapsu,“ radí zkušený záchranář. Teplý dech totiž sníh v těsné blízkosti obličeje rozpouští. Ten po určité době znovu zmrzne a vytvoří ledovou bariéru, která už vzduch nepropustí. Kritická je situace, kdy se sníh dostane přímo do úst nebo dýchacích cest. Pokud má však zasypaný k dispozici alespoň malou vzduchovou kapsu a může dýchat, tak se hrozbou postupně stává podchlazení. Jakmile tělesná teplota klesne pod zhruba 28 stupňů Celsia, dochází k zástavě srdce.

Ani tehdy ale není vše ztraceno. „I když vykopeme člověka bez srdeční akce, okamžitě zahájíme resuscitaci a za jejího pokračování ho transportujeme do nemocnice. Tam ho napojí na mimotělní oběh, zahřejí krev a tělo. Stává se, že i takové případy mají šťastný konec,“ popisuje Smejkal.

Nenahraditelní pomocníci

V Krkonoších spadne ročně zhruba padesát lavin. Jen málokterá však někoho zasype. „Někdy jsou to dvě za rok, jednou jsme dokonce měli dvě laviny se zasypanými osobami v jediný den. To je ale v Krkonoších spíš rarita,“ říká. V průměru tak záchranáři vyjíždějí k lavině se zasypaným člověkem zhruba jednou za pět let.

Nejčastěji jde o lidi, kteří vědomě vstoupí do lavinového svahu, typicky lyžaře nebo skialpinisty mimo vyznačené trasy. „Z hlediska návštěvního řádu národního parku by tam vůbec chodit neměli,“ upozorňuje. V alpských zemích je situace odlišná. Hustá síť tras a obliba volného terénu znamenají, že lavinové nehody jsou tam výrazně častější.

V létě mají kynologové Horské služby práce ještě víc. „Ročně řešíme několik desítek pátracích akcí,“ počítá Smejkal. A právě tady jsou psi nenahraditelní. „Dokážou zachytit lidský pach na vzdálenost kolem 200 metrů. Pokud vítr vane směrem ke psu, může to být až 400 metrů. Jeden pes je schopný prohledat zhruba deset hektarů za hodinu,“ vysvětluje.

Jde o vteřiny

V zimě jde o rychlost a hlavně o systematičnost. Pes má nos těsně u země a pomalu, krok za krokem, pročesává celé laviniště. Pohybuje se v pásech zhruba deset metrů od sebe. Jakmile se pach člověka dostane ze sněhu na povrch, vítr ho rozfouká po okolí. „Když ho pes zachytí, dokáže po něm dojít až ke zdroji. A jakmile ucítí, že pach jde zespodu, ve sněhu začne intenzivně hrabat a štěkat,“ popisuje kynolog.

Klíčové je proto být na místě co nejrychleji. „V případě zasypání jde o vteřiny. Čím déle je člověk pod sněhem, tím menší má šanci na přežití,“ zdůrazňuje. Zásadní roli hrají lavinové vyhledávače, sondy a lopaty. Tuto „svatou trojici“ musí mít u sebe každý, kdo se v lavinovém terénu pohybuje. Lidé by měli vyrážet minimálně ve třech. „Jeden může být zasypaný, druhý ošetřuje vyproštěného lyžaře a třetí může případně vyjet na místo se signálem a přivolat pomoc.“

Zobrazit
9 fotografií

Pokud však zasypaný lavinový přístroj nemá, stává se pes jeho největší nadějí. „Naši psi jsou cvičeni na vyhledání jakéhokoli lidského pachu. Nemáme konkrétní vzorek pachu zasypaného, proto musí najít kohokoli, kdo je pod sněhem,“ uzavírá Pavel Smejkal.

Psí motivace

S tím souvisí i samotný výcvik pátracích psů. V základu se příliš neliší od přípravy jiných pracovních psů: pes musí být zdravý, dobře socializovaný a bezchybně reagovat na základní povely. „Pracují ve skupinách a často těsně vedle sebe, takže se musí snášet, nesmí se nechat rozptylovat a musí se věnovat práci,“ vysvětluje kynolog.

Klíčem je motivace. Každý pes ji má nastavenou jinak. „Někteří jsou víc na žrádlo, takže je odměňujeme pamlsky. Většina je ale kořistnická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pracují pro hračku, která pro ně představuje kořist, typicky třeba balonek na šňůrce,“ doplňuje. Právě touha po odměně žene psa i do nejtěžších podmínek.

Během výcviku musí psi projít náročnými zkouškami. Prokazují při nich, že dokážou najít člověka zasypaného v lavině, pohřešovaného v lese i ukrytého v opuštěných budovách. „V letní části mají za úkol prohledat plochu o rozloze zhruba třiceti hektarů a mají na to asi tři hodiny. Zkouška je rozdělená na denní a noční část a pes musí najít všechny osoby, které se v prostoru nacházejí,“ popisuje kynolog.

Tomu odpovídá i náročnost. Úspěšně zkoušku splní přibližně jedna třetina pátracích týmů tvořených psem a psovodem. Chybu často udělá psovod, třeba tím, že se nedokáže podle mapy zorientovat v terénu a část přidělené plochy neprohledá. V úsecích, ve kterých je dovoleno používat GPS, většinou prohledají vše. „Dvě třetiny pátracích týmů zkoušku nesplní a musí ji opakovat,“ uzavírá Smejkal.