Tajemný svět pod Karlínem. Sestoupili jsme do labyrintu, který chrání Prahu před potopou

„Ta síť má dohromady asi čtyři tisíce kilometrů stok, dvě stě tisíc vstupních šachet, spousty spadišť, rozdělovacích a spojovacích komor. Je to další město pod městem,“ popisuje mistr stokové sítě Filip Galandák. Když prochází ulicemi, přesně ví, co je pod každou z nich. „To město má pro mě ještě jeden rozměr - dole. A teoreticky kdybych tady slezl do stoky, můžu klidně vylézt na Staromáku nebo na Výtoni.“

Právě tam dnes míříme i my - dolů. Zvenku obyčejný dům v Karlíně, v Breitfeldově ulici, uvnitř vstup do podzemního světa. Samotný systém karlínské protipovodňové ochrany se začal stavět po ničivých povodních v roce 2002 a dokončen byl až před několika lety. Oblékáme červené kombinézy, helmy a holínky a po schodech klesáme dolů do chladného betonového labyrintu.

Související

Drogová mapa Česka: Kde se nejvíc šňupe a kde vede pervitin?

Hlavní úkol celého objektu je jednoduchý: ochránit město před záplavami. Nová retenční nádrž pojme až 6 000 kubíků vody, což je víc než dva padesátimetrové bazény v Podolí, a zároveň výrazně snižuje množství odpadních vod přepadávajících do Vltavy. Chodby, kterými procházíme, lemují kabely a potrubí. V podlaze před námi se otevírá čtvercový otvor s kovovým žebříkem. „To jako vážně tam dolů?“ zazní nejistě.

Ano, právě tam. Po patnácti příčkách mizíme pod úrovní chodby, někteří opatrněji než jiní.

Obklopí nás tma, kterou protínají jen kužely čelovek. Všude je cítit vlhkost, blízko slyšíme zurčení vody. Jsme v oddělovací komoře: prostorné místnosti, kde se odděluje přebytečná voda. Když průtok překročí zhruba 700 litrů za vteřinu a je ve stoce příliš vody, například kvůli přívalovým dešťům, převede se voda právě sem, odkud pokračuje do retenčních nádrží. Ty jsou dvě, každá rozdělená na čtyři části, a dohromady pojmou oněch šest tisíc kubíků vody. A když ani to nestačí, přichází druhý přeliv - poslední pojistka, která vodu odvádí do řeky.

V oddělovací komoře se stoka také mechanicky předčišťuje - česle zachytávají větší předměty. „Dostane se sem kdeco. Třeba hasičská hadice, která se zamotala do čerpadla. Ty problémy jsou hodně různorodé,“ vysvětluje Galandák.

Voda bývá běžně až ke stropu

Představa, že se celý prostor, ve kterém stojíme, zaplní až ke stropu, působí tísnivě. Stěny pokrývá tradiční materiál pražských stok: takzvaná klinkerka, přepalovaná cihla, která téměř nenasakuje vodu, doplněná čedičovými dlaždicemi z taveného kamene. Kovové části jsou například z bílého nerezu. „Klasické železo by tu vydrželo pár měsíců, maximálně let. Tohle prostředí je agresivní, rozloží cokoliv, na co přijde,“ vysvětluje.

Zobrazit
22 fotografií

Celý podzemní prostor je prošpikovaný senzory - ultrazvukovými, laserovými i průtokoměry. Sledují hladinu i množství vody v reálném čase. A přestože to zní paradoxně, někdy je možné stoku úplně uzavřít. „Když ji potřebujete vyčistit, zavřete ji, naplníte retenci a máte několik hodin, kdy tam lidé můžou pracovat bez vody. To je obrovský luxus. Na hlavních stokách se havárie běžně řeší za provozu. Lidé v první linii pracují v hladině a je to velice nepříjemné,“ dodává.

Retenční nádrž samotná připomíná katedrálu. Vysoký prostor s výraznou akustikou, kde má každé slovo či krok hlasitou ozvěnu. A to vidíme jen jednu část jedné z nádrží. „Běžně bývá voda až ke stropu,“ ukazuje Galandák. Čas od času se nad námi ozve rachot - to se převrací oplachovací vana, která proudem vody čistí jednotlivé části nádrže.

Když se vracíme zpátky nahoru, míjíme místnost plnou čerpadel a ovládacích panelů - techniku, která rozhoduje o tom, zda voda zůstane pod kontrolou. „Tak složité objekty máme jen tady,“ dodává Galandák.

Protipovodňové systémy absolutní prioritou

Princip celého systému je jednoduchý: voda se nejdřív shromažďuje v nádržích. Teprve když se systém zaplní, přepadá do řeky. Jakmile déšť ustane a hladina stoky opadne, voda se čerpá zpátky do stoky a míří do čistírny. „Neznečišťuje tak Vltavu, což je klíčové,“ říká Galandák. Statistiky to potvrzují: v roce 2024 ze třinácti největších dešťů přetekly do řeky jen tři.

Související

Fotogalerie: Tak vypadá nejsmradlavější práce na světě

Zkušenost z roku 2002 je v tomto směru zásadní. Tehdy Praha na velkou vodu připravená nebyla, chyběly hradidlové komory i dostatečné kapacity. Od té doby se masivně investovalo. „Dnes jsou protipovodňové systémy absolutní prioritou. Musí vydržet všechno - povodeň, krizové situace, cokoli,“ říká Galandák.

První fáze projektu vyšla na necelé tři čtvrtě miliardy korun a systém se dál rozšiřuje. Přibude další část s obdobnou kapacitou. „Při povodních je zásadní mít objem, se kterým můžete pracovat. Čím víc vody zadržíte, tím méně jí skončí v řece bez vyčištění,“ uzavírá.

Zdroj: autorský text