Ani den bez průšvihu. Guy Ritchie proměnil mladého Sherlocka ve svéhlavého hejska

Detektiva v károvaném převlečníku sir Arthur Conan Doyle uvedl poprvé na scénu, když mu bylo 27 let. Tvůrci seriálu Mladý Sherlock spekulují o tom, kým mohl být na prahu dospělosti. Z Doylových 4 románů a 56 povídek lze o jeho „mladých letech“ vyčíst pouze minimum útržkovitých informací. Nicméně i na základě nich badatel William S. Baring-Gould sepsal v roce 1962 ucelený životopis Sherlock Holmes z Baker Street jako by šlo o skutečně žijícího člověka. 

Tvůrci minisérie, která je nyní k vidění na platformě Prime Video, však z této holmesology ceněné fiktivní biografie nevycházejí. Seriál je velmi vzdáleně inspirován osmidílnou literární řadou Mladý Sherlock Holmes, jejímž autorem je britský spisovatel Andrew Lane. V tuzemsku vyšel jen její první díl Smrtící mrak, v němž je Sherlockovi 14 let. 

Pohřbené rodinné tajemství

Ritchieho novinka je stejně jako knižní cyklus primárně zacílena na dospívající publikum. Příběh začíná v momentě, kdy je devatenáctiletý kapsář Sherlock Holmes po zásahu svého staršího bratra Mycrofta propuštěn z vězení a díky jeho konexím nastupuje na Oxford. Nikoli jako student, nýbrž jako sluha. Sherlock se tam nejen spřátelí se svým vrstevníkem Jamesem Moriartym, ale zaplete se také do rozsáhlého spiknutí. Zároveň na něj padne podezření z vražd několika profesorů. 

Zobrazit
11 fotografií

Názvy epizod navozují dojem, že je série složena z osmi různých případů. Ve skutečnosti ale Sherlock společně s Moriartym rozkrývají jen jednu spletitě rozvětvenou záhadu. Její součástí jsou utajovaný vládní projekt, hrůzná smrtící zbraň, tajné chodby, bláznivé převleky, falešná čínská princezna a také dávno pohřbené rodinné tajemství spojené se Sherlockovou mladší sestrou Beatrice. 

V rozvíjení příběhu však seriál pokulhává, neboť jeho tvůrci se soustředí především na okázalé akční sekvence. V jakém duchu bude, předznamenává hned první scéna, ve které se „mladý dospělý“ Sherlock účastní pěstní bitky na vězeňském dvoře. Rvačky, honičky, přestřelky a exploze se během celé série objevují v pravidelných intervalech. 

Poté, co do dění vstoupí Sherlockův otec, se „oxfordská“ dějová linka propojí s rodinným traumatem Holmesovy rodiny a přesune se z Anglie do Paříže a posléze do Konstantinopole. Zdlouhavá, od jednoho zvratu ke druhému chaoticky přeskakující zápletka však postrádá napětí i tajemství, neboť diváci od druhé epizody vědí, kdo je vykonavatelem vražd. 

Z temného Moriartyho se stal parťák

Fanoušci milují Sherlocka Holmese kvůli jeho deduktivním metodám, excentrickému chování, encyklopedickým znalostem a výjimečnému intelektu. Ničím z toho titulní protagonista minisérie vybaven není. Vizualizace Sherlockova „paláce myšlenek“, kdy zpětně vstupuje na místa činu a analyzuje tam stopy, je poměrně nápaditá. Nicméně jednotlivé kroky jeho mentálních konstrukcí většinou příliš smysl nedávají. 

S románovým hrdinou Arthura Conana Doyla nemá mladý Sherlock – kromě jména – společného vůbec nic. Mnoho společného nemá ani s oním vyžilým dandym, jak detektiva z Baker Street 221B ve dvou filmech Guye Ritchieho ztvárnil Robert Downey Jr. A to nejen proto, že se Sherlock ještě neumí prát, jak je v sérii zdůrazněno. 

Osmadvacetiletý Hero Fiennes Tiffin, známý především z pětidílné „teen romance“ After, hraje titulní postavu občas jako společenského outsidera, občas jako svéhlavého hejska, jenž je černou ovcí rodiny. Nemá však patřičné charisma a nejvýraznějším prvkem jeho hereckého rejstříku je pozdvižené černé obočí. 

V každé společné scéně ho zcela zastiňuje Dónal Finn v roli mladého Moriartyho. Budoucí Napoleon zločinu přitom také prošel – v kontextu holmesovského kánonu – „skandální“ proměnou. Sherlockův úhlavní nepřítel nahrazuje jeho tradičního parťáka Johna Watsona. Nicméně obě postavy – navzdory tomu, že se neustále vzájemně popichují – mají kupodivu dost podobné, nikoli protikladné charaktery. Moriartyho budoucí příklon k „temné straně“ zatím probleskuje jen v náznacích. 

Vytvoření pátračské dvojice Holmes–Moriarty je hnacím motorem příběhu. Nicméně paradoxní je, že jeden z členů Sherlockovy rodiny – jeho matku ztělesňuje Natascha McElhoneová, otce Joseph Fiennes a bratra Mycrofta Max Irons – je vylíčen jako ďábelštější padouch, než jakým se profesor Moriarty jednou stane. 

Přestanu se s tebou přátelit!

Vyprávění často odlehčuje infantilní humor, byť občas se přece jen nějaký důmyslnější vtípek vydaří. Například ve scéně, v níž si Sherlock chce vyzkoušet loveckou čepici s klapkami na uši a Moriarty ho – jakoby v předtuše budoucích událostí – varuje, že pokud ji začne nosit, „přestane se s ním přátelit“. Většina dalších narážek na Doylovo dílo, ale třeba i na hry Williama Shakespeara, však vyznívá spíše samoúčelně. 

Vizuální stránka seriálu je efektní a v kontrastu k viktoriánským kulisám se vyžívá v anachronickém nesouladu. Guy Ritchie a jeho tři kolegové, kteří se snaží jeho režijní styl napodobit, některé záběry zpomalují, jiné scény přetáčejí rychloposuvem. Využívají prudké švenky kinetické kamery i hektický střih, adrenalinovou akci doprovázejí rockovými písněmi a živelným irským folkem. Tvůrci zjevně mají dobrý hudební vkus a řemeslně jsou zruční, neznají ale míru, jak toho využívat. 

Hned úvodní titulková sekvence, kterou doprovází skladba Days Are Forgotten od anglické „indie“ skupiny Kasabian, obrazově i hudebně připomíná spíše bondovky. Do šesté epizody jsou zase zcela nekonzistentně naroubovány animované prvky v podobě „oživlých“ kreslených bažantů a králíků či „papírového“ 3D modelu revoluční Paříže. Některé další pasáže – například přepadení dostavníku – působí, jako by vypadly spíše z nějakého westernu. 

Související

Mysteriózní thriller plný intrik dobývá Netflix. Diváci ho „sjíždí“ na jeden zátah

Není to poprvé, co filmoví tvůrci prozkoumávají „první případ“ mladého Sherlocka. I v tuzemsku byl koncem 80. let uveden do kin snímek Pyramida hrůzy, ve kterém se ještě jako teenager prvně setkal s nezletilým Johnem Watsonem. Ve srovnání s letošní sérií je tato dobrodružná detektivka důvtipnější a především „doylovštější“. 

Jen těžko se totiž lze zbavit dojmu, že tým Guye Ritchieho vždy přesně věděl, co vlastně chce točit – zda příběh mladého Sherlocka Holmese, mladého Jamese Bonda či mladého Indiana Jonese. Minisérii by proto nejvýstižněji charakterizoval podtitul „Případ ztracené identity“.