Tenisky a tepláky na zimní Sněžce nemají co dělat. Reportáž z víkendové směny záchranáře horské služby

Jak vypadá víkendová pohotovost dobrovolného záchranáře a jaké chyby turisté opakují nejčastěji? Doprovázeli jsme Marka Malíka během jeho směny. |

Foto: HN - Václav Vašků

Na hřebenech Krkonoš stačí několik minut a počasí změní pravidla hry. Co začíná jako klidná túra, může skončit telefonátem na horskou službu. Jak vypadá víkendová pohotovost dobrovolného záchranáře a jaké chyby turisté opakují nejčastěji? Doprovázeli jsme Marka Malíka během jeho směny.

V Krkonoších se převalují mraky a teplota se drží pod nulou. Ze Strážného míříme kolem vršku Plání a Klínových bud na Rozcestí. Krajinu pokrývá souvislá vrstva sněhu. Velký trojsedadlový skútr pod nám kvílí ve vysokých otáčkách, když se snaží zdolat prudké stoupání. Jako pasažéři musíme být neustále ve střehu, jelikož je nutné vyvažovat ostré zatáčky. Míjíme běžkaře, pěší turisty i skialpinisty. Marek na většinu z nich kývne nebo je krátce pozdraví. „Já jim děkuju, že uhnuli,“ vysvětluje. Občas se na skútru postaví - aby měl lepší rozhled a zároveň stroj lépe ovládal.

Dnes ráno nás čeká cesta po hřebeni - jedna z pravidelných směn, které horští záchranáři absolvují. „Pohybujeme se po hřebenech, máme u sebe vysílačky a fungujeme jako prodloužená ruka zbytku týmu. Cokoliv se tady stane, můžeme být první na místě, nebo nás ostatní naberou cestou,“ popisuje Marek Malík, dobrovolný člen Horské služby Krkonoše. V přírodě může jít o život, jak například dokazují defibrilátory rozmístěné v okolních chalupách. Kolapsy se tu stávají - a můžou se stát kdykoliv. „Jsme tu, jsme proškolení a můžeme být nejrychlejší pomoc,“ dodává.

S tím vším se pojí i stav neustálé pohotovosti, který podle Marka začíná ve chvíli, kdy vstoupí do služby. „Spousta členů říká, že je to poslání - a ono to tak opravdu je,“ míní.

Službu popisuje jako vstup do úplně jiného světa, kde je důležitá duchapřítomnost, příprava a zodpovědnost „Máte svůj osobní život, práci, starosti. A pak vstoupíte do služby a najednou nepřemýšlíte nad tím, co bude k obědu, jak zaplatíte složenky nebo kam půjdete do kina. V tu chvíli řešíte jen to, co se ten den může přihodit, jestli jste připravení a máte všechno potřebné. Jste jako Alenka za zrcadlem - na chvíli se ocitnete v jiném světě.“

Na poslední chvíli

Marek je dobrovolným horským záchranářem - slouží o víkendech, bez nároku na odměnu. Přes týden pracuje v kavárně, jinak jako horský průvodce. A když zrovna nepracuje, tráví čas v horách. „Alpy, lezení, ferraty, běh. Dřív i horské ultraběhy na sto kilometrů. Člověk si vždycky něco najde,“ usmívá se.

Dá se říct, že vášeň pro hory má od kolébky. Narodil se ve Vrchlabí a v Krkonoších strávil velkou část života. „Když na horách vyrůstáte, je to pro vás přirozené prostředí. Jako dítě to nevnímáte jako něco výjimečného. Prostě si tam hrajete, pohybujete se tam,“ říká. Jeho prarodiče měli dům ve Strážném, přímo naproti bývalé služebně Horské služby.

Později se odstěhoval - nejdřív do Hradce Králové, pak do Prahy, kde deset let pracoval v médiích. Jenže hory ho táhly zpátky. Udělal si licenci horského průvodce, začal jezdit do vyšších hor a stal se zdravotnickým instruktorem první pomoci.

„Pořád jsem ale nevěděl, jak to všechno propojit,“ vzpomíná. Zlom přišel na Dachsteinu. „Bylo mi 43 let, lezli jsme ferratu a kluci se mě ptali, proč nejsem u horské služby. Já jim říkal, že už jsem starý - myslel jsem, že limit je čtyřicet.“ Když se ale podíval na stránky Horské služby, zjistil, že hranice se posunula na 45 let. „Říkal jsem si, že mám ještě šanci. Zkusil jsem to a vyšlo to. Doslova na poslední chvíli.“ Po sérii školení, testů, fyzických prověrek a úspěšném absolvování letní a zimní školy Horské služby, se stal dobrovolným členem.

Krkonoše jsou extrémně nevyzpytatelné

Trasou, kterou dnes procházíme pěšky, Marek běžně vyráží na skialpech. Kolem nás se rozprostírá kouzelná zimní krajina, zároveň je ale snadné si představit, že už dvacet metrů od cesty by v husté mlze nebylo těžké zabloudit. Potkáváme především skialpinisty, kterých po covidu rapidně přibylo. „Jak byly zavřené sjezdovky,“ poznamenává Malík. Proměnilo to práci horské služby? „Ani moc ne. Skialpinisté jsou většinou dobře připravení.“

V zimě totiž záchranáři nejčastěji vyrážejí k úrazům na sjezdovkách. „Je to logické. Největší koncentrace lidí znamená i nejvíc úrazů,“ vysvětluje.

Zobrazit
23 fotografií

Za sebou má Malík desítky zásahů. Studium členů horské služby ale nikdy nekončí. „Myslet si, že dokončíte kurz, stanete se členem horské služby a tím to hasne, to nefunguje. Pořád se musíte posouvat dál.“

Krkonoše jsou navíc zrádné. „Nejsou vysoké, ale počasí je tu extrémně nevyzpytatelné. Nic podobného nezažijete ani jinde ve střední Evropě, ani v Alpách. Všechno, co přijde ze severu, narazí nejdřív sem. Během pár minut se může úplně změnit počasí - a to je pak problém.“

Častou příčinou zásahů je právě podcenění situace. „Jakmile se zhorší podmínky, začne foukat, lidé na to nemusí být připravení. Jsou podchlazení, vyčerpaní, přecení síly. To se děje dnes a denně, neustále,“ dodává Marek.

Tenisky a tepláky

Venku hrozí podchlazení a vyčerpání, my teď ale sedíme ve vyhřáté Chalupě na Rozcestí, necelé tři kilometry od Luční boudy. „Mají tu nejchutnější kafe, které si na boudě můžete dát,“ říká Marek. Vysílačka leží na stole. Při každém hlášení lehce otočí ovladačem. Je neustále „na příjmu“. „Někdy vyjedete k jednomu úrazu na sjezdovce, pak se zahlásí druhý, třetí - a najednou řešíte pět zásahů najednou. Musíte rozhodnout, co počká.“ Vysílačka se za chvíli ozve znovu. „Vidíte? Dva úrazy po sobě na sjezdovce ve Špindlu.“

Problém bývá i vybavení samotných turistů. Je něco, co mu dokáže zaručeně zvednout obočí? Tenisky a tepláky. „To už poznáte turistu, který je nepřipravený. Když se tady rozhlédnete, všichni mají vesměs funkční oblečení, tady nepotkáte nikoho, kdo by byl nevhodně oblečený,“ rozhlíží se po boudě. „Tady na hřebenech jsou lidé většinou vybavení dobře. Ale u Sněžky? Tam občas nevěříte vlastním očím.“

Zvlášť na Sněžku podle něj chodí hodně lidí bez zkušeností. Vyvezou se lanovkou, ale nahoře je jiný svět. „Na každých sto výškových metrů klesá teplota zhruba o 0,7 stupně. Přidejte vítr a pocitová teplota může spadnout klidně na minus patnáct. A to už je problém, když s tím nepočítáte.“ Lidé by podle něj měli mít náhradní oblečení, bundu proti větru, izotermickou fólii, nabitý telefon, dvoje rukavice, aplikaci Záchranka, lyžařské brýle, teplý nápoj v termosce a energetickou svačinu. Jednoduché věci, které můžou rozhodnout.

A jak reagují sami záchranáři na zásahy, kdy si říkají, jak se tohle mohlo stát? „Velmi mile mě u horské služby překvapilo, že i když člověk situaci sebevíc podcení a dostane se do úzkých jenom proto, že ji právě podcenil a my ho musíme zachraňovat, ti chlapi nikdy nesoudí. Udělají maximum pro to, aby dostali dotyčného do bezpečí, poskytnou mu pomoc a neřeší to,“ dodává.

Prvních 18 minut je rozhodujících

Samostatnou kapitolou jsou laviny. V Krkonoších jich každou zimu spadnou desítky. „To ale neznamená, že pokaždé někoho vezmou s sebou,“ upozorňuje Malík.

Pokud už ale lavina člověka zasype, rozhodují minuty. Klíčových je prvních osmnáct. „Tělo navíc vyzařuje teplo, sníh kolem vás začne tát a pak znovu namrzat. Ocitnete se jakoby v betonu, v sarkofágu. Vytvoří se nepropustná krusta. A jak vydechujete, oxid uhličitý zůstává u vás a postupně se začnete dusit,“ popisuje. Proto je zásadní snažit se před obličejem udržet alespoň malou vzduchovou kapsu. „Takové poučky jako ‚plivněte si, ať víte, kam máte hrabat‘? Ne, to je absolutní mýtus,“ dodává. Kritická hranice, kdy dochází k dušení, přichází mezi 18 a 30 minutou.

I když horští záchranáři dělají maximum, skutečný boj o život začíná ještě před jejich příjezdem. Rozhodující je takzvaná kamarádská pomoc. „My se v těch prvních, nejdůležitějších minutách teprve dostáváme na laviniště. Hlavní šanci na přežití dává ten, kdo je na místě hned - kamarádi toho zasypaného,“ říká Malík.