Válečným filmům a seriálům odehrávajícím se ve vzduchu často dominují souboje stíhacích pilotů. Bývají plné bleskových manévrů v nadzvukové rychlosti i čistě individuálního hrdinství. Dálkové bombardovací letouny Boeing B-17 Flying Fortress však představovaly pravý opak: místo vzrušujících dobrodružství leteckých es nabízely klaustrofobní prostor, kde posádka jen bezmocně čeká, až ji zasáhne nepřítel.
Režisér Cary Joji Fukunaga umí zprostředkovat vyčerpávající atmosféru v místech, kde může být okolo 45 stupňů pod nulou. Ty stísňující chvilky, kdy se letoun pozvolna šine vzduchem, kolem zuří peklo a protagonisté - často ještě mladíci na prahu dospělosti - bojují spíš s úzkostí a nevolností než nepřítelem.
Jenže adaptace také česky vydané knihy amerického historika Donalda L. Millera z roku 2006 působí o to koženěji na zemi. Se Stevenem Spielbergem ji produkovali Tom Hanks a Gary Goetzman, tedy autoři úspěšných seriálů z druhé světové války Bratrstvo neohrožených a Pacifik, na něž novinka volně navazuje. Konkrétně se zaměřuje na příslušníky 100. bombardovací skupiny z osmé letecké armády amerických sil, kteří provedli mimo jiné nálety na Berlín, Hannover nebo Drážďany.
Přestože hlavní tvůrci minisérie John Shiban s Johnem Orloffem se orientují spíše na řadové hrdiny než velitele nebo celková strategická rozhodnutí, zatím se jim nedaří plejádu postav pořádně přiblížit.
V projektu za 250 milionů dolarů, což je asi 5,7 miliardy korun, přitom účinkuje spousta talentů a vycházejících hereckých hvězd jako Austin Butler známý rolí Elvise Presleyho či Barry Keoghan, jenž čerstvě převedl svůj um v satiře Saltburn. Přesto jejich letci poněkud splývají.
Celkovému dojmu nepomáhá ani sošná znělka, pateticky burácející hudba a v podobném duchu vedený komentář vypravěče, který hovoří o hrdinství amerických vojáků.
Režisér prvních čtyř epizod Fukunaga, jinak podepsaný pod bondovkou Není čas zemřít nebo první řadou seriálu Temný případ, místy trefně ilustruje tu směs mladické nervozity a bojových schopností. Třeba když jeden z protagonistů trpící ve vzduchu nevolností musí na poslední chvíli zaskočit coby velitel bombardovací operace.
Vypadá to na fiasko. Dotyčný střídavě zvrací do papírového pytlíku či vlastní helmy a zmateně hledí do mapy. Nakonec se ale tvůrci vyvarují nabízejícího se klišé o mladíkovi, který selhal a zhroutil se. Naopak ho nechají doslova vykoupat ve vlastních zvratkách, avšak zdárně splní cíl a ochrání životy spolubojovníků. V takových momentech minisérie funguje jako syrové, realistické zachycení války. Jinak je ale v jednotlivých hodinových epizodách až příliš málo čeho se chytit.
Druhý díl obsahuje povinnou scénu, kdy se Angličané špičkují s Američany, jak hloupé je bombardovat ve dne - a naopak jak zbabělé je dělat to v noci. Sice ve větším bezpečí, zato poslepu, čímž dochází k zásahům civilních cílů. Barová rozepře pochopitelně nemůže skončit jinak než pěstním soubojem, v němž Barry Keoghan prokáže své boxerské schopnosti.
Vládcové nebes se ale celkově ztrácí mezi řadou postav. Kdekdo je tu zraněn, jindy zase převelen na další pozici, to vše dříve, než bychom se s ním stihli seznámit a mít jakýkoli pocit ze změny, kterou právě prochází.
Podobný dojem bývá příznačný pro mnohé adaptace literárních předloh stojících na větším množství hrdinů, kde kniha mívá na protagonisty více času.
Větší potíž je, že přinejmenším v prvních epizodách minisérie působí až obstarožním dojmem, když oslavuje válečné hrdinství. Režisér sice v jednotlivých scénách umí přiblížit klaustrofobní peklo konkrétní akce, ale tím jen podtrhuje odvahu a jiné ctnosti.
Samozřejmě ne každé drama z tohoto žánru musí být krutou a kritickou satirou na téma válečné mašinerie jako Hlava XXII, přesto staromódních poct dávným hrdinům už také bylo dost.
I pokud přijmeme premisu, že se stále sluší a patří vyprávět o poutech mezi nezkušenými, ale odvážnými mladými muži, jaká se rodí jen v blízkosti smrti, Vládcům nebes se nedaří nám tyto mladíky dostatečně představit.
Třeba se to do závěrečné deváté epizody změní. Těžko si však představit, že by se posunul celkový tón. Ten bohužel patří kamsi hluboko do minulého století, kdy válečná dramata stále ještě musela tmelit bojového ducha spíše než hovořit o skutečné povaze války.
