Zápletka prvního dílu se točila okolo dědictví Američana Franka Kostky, jemuž bylo navráceno rodové sídlo. Tak sbalil rodinu, přesypal popel tuctu svých mrtvých předků z uren do pixel na oříšky, aby ušetřil za přepravu, a vyrazil do Česka prozkoumat krásy místní krajiny. A také sílu tuzemského alkoholu nebo lokální nezdravé kuchyně.
Nyní už si Kostkovi, kteří se nakonec rozhodli zámek neprodat a stát se místní šlechtou, zvykli na svérázné služebnictvo. Ve snímku Aristokratka ve varu, jejž od čtvrtka promítají kina, čelí další řadě lokálních problémů.
Prvním je dočasný pobyt dcery jejich právníka Bendy. Ta do upjatého světa Kostkových a jejich zaměstnanců vnáší punkový přístup k životu. Druhým je návštěva hygienika, jenž skrblíkovi Frankovi přidělá nové vrásky.
Evžen Boček píše své humoristické romány z perspektivy dcery Marie. Jenže režisér Jiří Vejdělek tuto stylizaci do osobního deníčku zrušil a místo ní mnoho nenabídl. V prvním díle snad jen hezké pohledy na zasněženou krajinu od kameramana Vladimíra Smutného. Jinak byla Poslední aristokratka z roku 2019 bezzubým pásmem volně souvisejících situací, které odhalovaly stereotypní povahy jednotlivých hrdinů a nenabízely příliš prostoru pro cokoliv jiného než prvoplánovou komiku. Většinou slovní, ale nechyběla ani česká komediální stálice "když nevíš, nech někoho upadnout". Nejlépe celý šlechtický rod při prvním příchodu do navráceného sídla.
Stále to bylo o trochu více, než co obsahuje většina mainstreamové konkurence, protože Vejdělek je solidní řemeslník a díky opoře v předloze nepotřeboval vymýšlet vlastní postavy, což bývá konstantní bolest domácí komediální produkce.
Ty Bočkovy a Vejdělkovy divák alespoň nemusí nenávidět, jakkoliv jde o poněkud obstarožní přehlídku stereotypů, ze kterých se nedaří vykřesat komiku stylu Saturnina. A nějaký smysluplný děj na zaplnění celovečerní stopáže také ne.
Druhý díl už dává o něco více prostoru hrdince, podle které se knihy i filmy jmenují. Marie, hraná Yvonou Stolařovou, si podobně jako ostatní musí s příjezdem volnomyšlenkářské vrstevnice Denisky zvykat, že dívka v těžkých botách s "železářstvím" na obličeji rozhodí zavedené pořádky.
Jenže Marii netrápí jen tento životní styl. Mnohem horší je, jak na Denisčinu přítomnost reaguje mladík Max ze sousedního panství, ztvárněný Zdeňkem Piškulou, kterého dosud měla jen pro sebe.
Aristokratka ve varu sleduje typické problémy hrdinky romantických komedií. Marie se obává, že má velký zadek, což se její okolí příliš nesnaží maskovat. Hospodyně v podání Elišky Balzerové nabídne jako lék koblihu či klobásu, otec Frank, hraný Hynkem Čermákem, něco zamumlá. A Deniska se zatím projíždí s Maxem na koních.
Novinka je o něco sevřenější než první díl, točí se kolem dvou ústředních potíží, tedy Mariiných romantických trampot a hrozby uzavření zámku, který se nachází v dezolátním stavu. Přesto jde v jádru stále spíše o epizodické pásmo, jež občas umí prodat gag a někdy přiměje diváky vcítit se do pocitů Marie, nespokojené s tím, co se kolem děje.
Film ale stále spoléhá na to, že humor vykřeše z postav opatřených jednou, zřetelně vystavěnou charakteristikou. Potvrzuje to úmorné prokletí české kinematografie, jejíž tvůrci se až zarputile drží pocitu, že stereotyp je základem komiky. V tom se jistě lze zaštítit historií, jenže ne každý skrblík je Harpagon a doba se také proměnila.
U nás ovšem stačí, když Pavel Liška hraje zmateného hypochondrického údržbáře se zálibou v ponurých varhanních písních, Martin Pechlát se coby kastelán nemající v lásce novoty a lidi tváří odtažitě či přezíravě, bodrá hospodyňka má jako lék na vše panáka ořechovky. A hraběnka Vivien v podání Tatiany Dykové se při řešení jakýchkoli potíží vzhlíží v princezně Dianě.
Nakonec kolovrátkové dění alespoň částečně zachraňuje Simona Lewandowská v roli Denisy. Jenže i ta v této pravěké představě o humoru působí spíše jako soubor klišé o mladých, na která přišli už ne tak mladí tvůrci. A tak Deniska pobíhá po zámku, má být punkerka, ale přitom je pozitivní a okouzlující, místo koblih by si dala salát, avšak v údržbářské brašně plné léků se vyzná natolik, že z nich zvládá namíchat halucinogenní koktejly pro každou příležitost.
Stavy na těchto substancích se pochopitelně projevují především smíchem a tím, že před kameru spadne narůžovělý filtr, přičemž tvary končetin i objektů před očima se lehce deformují.
Aristokratka ve varu je vlastně pozoruhodně unylý "žánr", který by se dal pracovně nazvat romantickou komedií v důchodu. Jde o natolik prostinké dílo, až se na něj skoro nelze zlobit. Přitom předkládá další důkaz, jak málo stačí, aby se do kina dostala nová mainstreamová komedie.
I podobný typ filmů, ať už se jim anglicky říká "feel good" nebo česky pohádky pro dospělé, by šlo dělat s o něco menší leností.
Film
Aristokratka ve varu
Režie: Jiří Vejdělek
Falcon, v kinech od 18. ledna.
