Recenze - Málokterý seriálový žánr se jeví tak opotřebovaně jako krimi, přesto se k málokterému žánru tvůrci tak rádi vracejí a diváci ho tak rádi znovu a znovu berou na milost. Po hypermoderní téměř vědeckofantastické epoše CSI ale bylo třeba navázat na nové trendy podstatně bližší nolanovsky temné popkultuře s iluzí psychologické hloubky a náročnosti.
HBO, jako vždy, ukázala talent na vystižení přesně toho, co u diváků momentálně nejvíc frčí, co se může setkat s nejjistějším úspěchem, a představila Temný případ s brzy oscarovým Matthew McConaugheym a Woodym Harrelsonem v čele.
Po čtyřech odvysílaných epizodách se zdá jasné, že nepůjde o objevování netušených hranic žánru, ale právě o sesumírování všeho, co v něm v tuto chvíli chceme vidět, protože se nám to tak moc líbilo jinde.
Deprese vteřinu po vteřině
Temný případ se v mnohém podobá vloni načatému Hannibalovi. Opět sledujeme hrdinu, který je u policie zřejmě jen proto, že kdyby po zločincích nepátral, sám by se jím musel stát. Opět se ho snaží krotit umírněnější kolega. Opět tu máme tajemného a snad až fascinujícího sériového vraha, vyžívajícího se v aranžování obětí.
Tvůrci v čele se scenáristou Nicem Pizzolattem (The Killing) a režisérem Carym Joji Fukunagou se ale vyvarovali největším dvěma vadám oživení příběhu maniakálního kanibala - neopájejí se žádným konkrétním charakterem nad rámec logiky děje (jednoduše nemají kým), ale především neohraničují jednotlivé epizody kusými vraždami, namísto toho se věnují jednomu konkrétnímu maniakovi, a lépe tak udržují celistvost vyprávění.
Těží z neutuchající deprese amerického Jihu, kde přemýšlivý člověk zkrátka nemůže být šťastný, když kolem sebe vidí všechnu tu špínu a bezútěšnost. Seriál se zastavuje krůček před tím, aby byl svým tlačením nekonečně blbé nálady už křečovitý, starají se o to jistě i oba ústřední herci, kteří svým postavám umí dodat hloubku i mimo věčné bědování.
Harrelson je policistou, jenž se se světem na první pohled smířil a naučil se v nepříjemném prostředí existovat, McConaughey, pronášející občas existenciální monology, naopak odmítá se byť pokoušet o sžití s tou nesnesitelnou každodenností. Jde o typického hrdinu dnešních krimi se všemi komplexy: cynickým, ale nehumorným pohledem na svět a démony z minulosti. Jak jen je možné, že to pořád zabírá?
Konflikt přístupů obou detektivů žene děj kupředu spíš než občas snad až příliš upozaděné vyšetřování. Nejednou jsem se přistihl, že vlastně nevím, proč jsou pánové zrovna zde a co se snaží zjistit, bylo pouze zajímavé vidět je se opět o něčem dohadovat. Jejich vztah je vykreslen velmi nejednoznačně a vzájemný respekt se mísí s nepochopením natolik, že jejich konfrontace dosud ani jednou neupadla do stereotypu.
Nejistá minulost
Seriál navíc zapojuje retrospektivní vyprávění, známé především z komediálních počinů jako How I Met Your Mother nebo britcomů Rickeyho Gervaise.
Harrelsonova i McConaugheyova postava jsou vyslýchané vyšetřovateli, protože maniak, kterého nakonec měli někdy v polovině devadesátých let dopadnout, nejspíš opět udeřil. Z jejich výpovědí pak skládáme děj.
Možná v tomto ohledu zamrzí, že se tvůrci přes přímo se nabízející možnost neodvážili opustit chronologické vyprávění a náznaky narušení jednotné linie sledujeme pouze při přepnutí do vyšetřovací místnosti, kdy někdo občas prohodí něco, co bychom zatím neměli vědět.
V důsledku víme, že obě postavy přežijí, vrah bude (možná jen zdánlivě, ale přece) dopaden a nejspíš ani nedojde k rozkmotření mezi hrdiny, protože o sobě stále mluví se známkou kolegiálnosti. Seriál se v tomto ohledu pustil na tenký led a riskuje, že časem dojde do slepé uličky, kdy už nebude co dál objevovat.
Nemyslím si, že k tomu ale dojde. Už jen proto, že spíš než z příslibů do budoucna těží atmosféra z deprese daného okamžiku. Na rozdíl od většiny krimi jako by se Fukunaga s Pizzolattou ani nepokoušeli vzbudit zájem o vývoj děje a spíš nás nechávají se brodit, velmi pomalu a s obtížemi, v marasmu každého nabízeného momentu.
Přesto bych byl velmi rád, kdyby se ukázalo, že k něčemu směřují. V polovině, kde jsme nyní, můžeme samozřejmě jen hádat, ale velmi by mě zklamalo, kdyby vyšlo najevo, že se tvůrci jen osm týdnů rochnili ve vlastní špíně a ani neměli co říct. Veškeré očekávání tedy nyní směřuje k pointě, která všechnu tu depresi buď korunuje a dodá jí smysl, nebo ji setne a odhalí její prázdnotu.
