Dvaačtyřicetiletý Hrůša s orchestrem doprovodili předního současného pianistu, šestatřicetiletého Igora Levita. Událost, na níž se dvě výjimečné mladé osobnosti představily s tělesem, které je synonymem prvotřídní interpretace, předem budila pozornost jako pomyslný vrchol letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha. Ten potrvá do 25. září.
"Jsem dítětem své doby," říká německý klavírista ruského původu Levit. Dítětem doby je na sociálních sítích, za pandemie streamy jeho domácích koncertů slyšely miliony posluchačů. Dobu ale Levit také kriticky reflektuje, třeba když komentuje společenskou nerovnost.
Na webu se představuje jako "Občan. Evropan. Pianista". Když se ho novináři ptají na ruský původ, říká, že k rodné zemi necítí vazby a odsuzuje válku na Ukrajině. Od osmi let žije v Německu a jako Evropan prosazuje boření hranic namísto jejich stavění. Těžce nese projevy nacionalismu, antisemitismu či rasismu. Za vzor označuje dirigenta Daniela Barenboima, který v reakci na izraelsko-palestinský konflikt založil orchestr tvořený hráči z obou znesvářených stran.
Pianista stírá hranice také v repertoáru. Vedle oceňovaného kompletu Beethovenových sonát natočil coververzi hitu Nothing Else Matters od kapely Metallica nebo monumentální variace amerického skladatele Fredericka Rzewského na téma chilské revoluční písně. Na album Encounter z roku 2020 zařadil Busoniho klavírní úpravu Brahmsových chorálních předeher. A právě s hudbou tohoto velikána, od jehož narození letos uplynulo 190 let, se Igor Levit tuto středu představil v Praze.
Brahmsův Klavírní koncert č. 2 B dur z roku 1881, který zahrál za doprovodu Vídeňských filharmoniků, vyžaduje od sólisty maximální spolupráci a soustředěnost. Levit těmito kvalitami bezpečně disponuje. Od prvních taktů bylo jasné, že publikum má před sebou inteligentního umělce vnímajícího celek skladby napříč téměř hodinovou partiturou. Ta nese znaky symfoničnosti, klavír v ní neexhibuje, ale stává se s orchestrem součástí jednoho mohutného tělesa.
Levit svou interpretaci podporoval bohatou mimikou a pohyby celého těla, které jindy mohou působit jako hra na efekt. Zde ale nebylo pochyb, že vyjadřuje splynutí s hudbou a autentický vnitřní prožitek. V některých vypjatých místech působil až bolestivě.
Sólová hra je náročná nejen technicky, ale také emočně. Levit otevřeně vypráví o pokoncertních stavech, kdy zažívá úzkostný "dojezd" plný pocitů nesmyslnosti a prázdnoty. Stres tvoří nedílnou součást umělcova života, kromě času na pódiu a ve studiu vyplněného neustálým přejížděním i přespáváním v hotelech. V Rudolfinu nicméně dojem úzkostné vykořeněnosti nevyvolával: sálala z něj sympatická bezprostřednost.
V jeho interpretaci bylo mimořádné bohatství výrazů zejména v nižších dynamikách. Prokázal vysokou míru empatie a smyslu pro celek nejen v místech, kdy klavír zvukově a výrazově upozadil, aby vynikly skryté struktury orchestrální vrstvy.
Po prvních třech větách koncertu interpretovaných s niternou emocionalitou Levit přednesl finále s osvěžující hravostí. A po potlesku správně vycítil, že už by bylo nadbytečné plnit konvenční očekávání přídavkem.
Bylo poznat, že po více než dvou týdnech na turné hluboce souzní s Hrůšou i Vídeňskými filharmoniky, přestože klavírista kontrastoval s ukázněným, tradičním dojmem z orchestru - jak oblečením v černé košili bez límečku, tak spontánním vystupováním, kdy se na hudebníky usmíval nebo si vyťukával rytmus prsty.
Ani dirigent na konci nedokázal skrýt dojetí. Brněnský rodák Hrůša od roku 2016 vede Bamberské symfoniky, bavorský orchestr proslule vysokých kvalit, s nímž mimo jiné získal cenu Opus Klassik pro dirigenta roku. Od září 2025 jej čeká prestižní post hudebního ředitele londýnské Královské opery v Covent Garden. Opeře už se ale věnoval právě s Vídeňskými filharmoniky, jejichž členové pocházejí z řad orchestru Vídeňské státní opery: roku 2015 uvedl Hrůša ve Vídni poprvé Věc Makropulos od Leoše Janáčka, loni v Salcburku následovala od téhož autora Káťa Kabanová.
Repertoár Vídeňských filharmoniků donedávna tvarovaly jasně dané mantinely konzervativní dramaturgie. Hrůša se orchestr snaží otevírat i novým výzvám - kromě Janáčka spolu hráli i díla dalších významných autorů 20. století jako Witolda Lutosławského či George Eneska.
Přesto jsou Vídeňští filharmonikové stále vnímáni především coby konzervativní instituce stavící na bezmála dvousetleté tradici. Do roku 1997 v orchestru směli hrát pouze muži, lpí na používání zvláštního typu nástrojů a stylu hry z konce 19. století.
Ve Dvořákově Osmé symfonii, která zazněla ve druhé půli středečního večera, těleso naplno demonstrovalo specifika své brilantní interpretace. Je mimořádně přesně sehrané, působí dojmem naprostého vzájemného napojení jednotlivých hráčů. Zvuk mají kompaktní a kultivovaný, bohatý zejména ve smyčcové sekci, na poměry Rudolfina snad až poněkud předimenzované na úkor ostatních nástrojových skupin.
V úvodních minutách čtvrté věty Dvořákovy symfonie, kde mají smyčce dlouhé melodické plochy, sytý zvuk Vídeňanů vyvolával až dojem varhan. V první a třetí větě Hrůša funkčně zapojil romantickou agogiku, v závěru pak filharmoniky dovedl k extatickému výrazu následovanému neméně euforickým potleskem vestoje celého Rudolfina.
Přídavek v podobě rychlé straussovské polky ukázal orchestr v repertoáru, v jakém jej širší veřejnost zná díky tradičním novoročním koncertům vysílaným také Českou televizí. Někdo v tom po českém Dvořákovi mohl spatřit autentickou Vídeň coby symbolické propojení národů. Koncert Hrůši, Levita a Vídeňských filharmoniků byl však mimořádný i bez symbolů.
