Dnes už jeho hudba jen tak někoho nešokuje. O bučení ani pískotu nemohla být řeč ani na úterním koncertu v pražském Rudolfinu, kde John Adams dirigoval Českou filharmonii. Ve svých 76 letech přijel do Česka poprvé už coby jeden z nejslavnějších žijících skladatelů na pozvání festivalu Pražské jaro.
Změnil se samozřejmě v první řadě kontext. Americký minimalismus, z jehož kořenů Adamsova hudba vyrůstá, je dnes historický žánr, v různé kvalitě frekventovaný od koncertních sálů po televizní seriály. Sám Adams dnes častěji čelí kritice, že se stal příliš konvenčním a jeho poslední díla nabízejí stejné premisy, fígly a estetiku jako práce z konce 80. a 90. let.
Autor si z toho těžkou hlavu očividně nedělá a dál tvoří neutuchajícím tempem. Loni měla premiéru jeho opera Antonius a Kleopatra, v roce 2019 dokončil skladbu I Still Dance, v překladu Ještě stále tančím. Věnoval ji dirigentovi Michaelovi Tilsonovi Thomasovi a jeho manželovi, tanečníkovi Joshua Robinsonovi.
Právě touto kompozicí Adams zahájil úterní koncert v Praze. Hned zkraje večera dokázal, že také on sám stále tančí - jak doslova na dirigentském stupínku, tak přeneseně na notovém papíře.
Po zkomponování úvodních taktů I Still Dance si John Adams dle svých slov připadal jako mořeplavec Fernão de Magalhães, když se vydal na širý oceán a nevěděl, kam dopluje. V úterý si možná podobně členové České filharmonie na vlnách pulzující zvukové masy nebyli jistí, kam přesně a v jakém stavu doplují.
Náročná, notami po okraj přeplněná slavnostní kompozice vyžaduje nepřetržité soustředění a počítání dob. Vždy hrozí, že "spadne řetěz", jako se to v 80. letech stalo při newyorském provedení Grand Pianola Music.
V tomto ohledu první český orchestr - výjimečně obohacený o nepřeslechnutelnou baskytaru - nezklamal, byť se tak bohužel stalo na úkor dynamické vyváženosti a barevných nuancí.
Velký důraz na celek a menší důraz na detail je však vlastní Adamsově hudbě i jeho dirigování. A několik hodin po odeznění efektní úvodní skladby člověku v uších stále zněl nádherný vstup filharmonických žesťů.
Ďábel Adams, bůh Mozart
"Musí mít ďábel všechny dobré melodie?" je řečnická otázka připisovaná duchovnímu Martinu Lutherovi, i když John Adams si původně myslel, že ji vyřkl průkopník rokenrolu Chuck Berry. Inu, dobrá otázka se dá klást v dost odlišných kontextech. John Adams takto pojmenoval svou kompozici Must the Devil Have All the Good Tunes? z roku 2019, napsanou ve formátu klavírního koncertu. Nejprve ho hrála a také nahrála čínská hvězda Yuja Wang, v posledních měsících ho autor intenzivně provozuje s Islanďanem Víkingurem Ólafssonem. Jeden z nejdiskutovanějších současných klavíristů byl i sólistou úterního večera.
Celý koncert tepe složitými rytmy, zvlášť závěrečná věta překypuje adamsovskými "mateníky", jak by se s odkazem na lidový tanec dalo říct neustálému střídání a řetězení krátkých melodických frází. Sólista je až na pár ztišených ploch ponoukán k mohutnému, silnému zvuku.
Klavírnímu koncertu sestávajícímu ze tří vět v Praze trochu uškodila Adamsova odvážná dramaturgie: značná část první části měla podobně houževnatý pulz jako I Still Dance. I když Adamsovým energickém beatům lze nepodlehnout jen stěží, celkem záhy je možné se jich přesytit.
To asi vycítil i sólista Ólafsson, jenž ve volném čase rád komponuje, o hudbě prý i jako skladatel přemýšlí a tu Adamsovu si zamiloval už jako třináctiletý. Možná díky tomu všemu se "napojil na můj groove jako nikdo jiný", poznamenal po vystoupení skladatel na Twitteru.
Po bouřlivém a stále proměnlivém kaleidoskopu ďábelských melodií se Víkingur Ólafsson na pódium vrátil s odpovědí na Lutherovu otázku. "Ne, ďábel nemusí mít všechny dobré melodie, ale rozhodně jich má dost," řekl zaplněnému sálu, načež oznámil, že zahraje jednu z melodií, které má na svědomí "ten druhý". Vybral nejprve transkripci Ave verum corpus od Wolfganga Amadea Mozarta, kterou vytvořil Franz Liszt, a pak Andante ze čtvrté varhanní sonáty Johanna Sebastiana Bacha v transkripci Lisztova žáka, Čecha Augusta Stradala narozeného roku 1860.
V obou skladbách Ólafsson předvedl svůj úžasný měkký úhoz, při němž se zdálo, že klavír z Rudolfina intimně zná a dokáže ho rozehrát nejjemnějšími barvami. Pianista, jehož novináři bažící po superlativech nazývají "islandským Glennem Gouldem", publiku také předvedl svůj osobitý přístup k romantickému zpomalování a zrychlování. Jedni to považují za něco hraničícího s kýčem, jiní za odvážný, přesto k originálu zcela uctivý přístup. Podle Ólafssona "povaha mistrovských děl klasické hudby spočívá v tom, že ji každá nová generace interpretů má možnost redefinovat, půjde-li dostatečně do hloubky."
Nakažlivé nadšení
Ve druhé půlce koncertu zazněla Symfonie o třech větách od Igora Stravinského. Ten na dotaz, zda hudba existuje nezávisle na okolním světě a politické či společenské situaci, odpovídal, že skladatelé kombinují noty a to je vše. Přesto z něj americký dirigent Robert Craft vytáhl informaci, že některé pasáže v tomto díle ruský skladatel spojil s konkrétními zážitky z amerického exilu. Stravinskij roku 1939 uprchl z Francie před nacistickými vojsky do USA.
Jeho příklon k absolutní, neprogramní, to znamená všech nehudebních souvislostí zbavené hudbě se v Symfonii o třech větách z let 1942 až 1945 projevuje použitím náznaku fugy ve třetí větě. Ta úžasně nápaditým a nezvyklým způsobem exponuje klavír, harfu a sólový trombón. Česká filharmonie s Johnem Adamsem provedla Stravinského dílo profesionálně a procítěně, bylo však znát, že větší část energie a nadšení investovala do Adamsovy tvorby v první půlce večera. A také do skladby mladé americké autorky Gabrielly Smith.
Kompozice s těžko přeložitelným názvem Tumblebird Contrails, kterou roku 2014 vytvořila ve svých třiadvaceti letech, používá arzenál takzvaných rozšířených technik, jaké zná každý posluchač soudobé hudby: hlasité dýchání do nástrojů, používání smyčce na všechny možné hrany bicích nástrojů, vytváření perkusivních zvuků na primárně melodické nástroje a tak podobně.
Kontext, do něhož tyto techniky Gabriella Smith zarámovala, je ale pozoruhodný. Celá skladba je prodchnuta radostí, humorem a lehkostí, což jsou atributy, které sdílí s Johnem Adamsem. Ten její hudbu v Praze dirigoval se stejně nakažlivým nadšením, s jakým o autorce hovořil těsně před koncertem v Talichově salonku. Zájemců o setkání s ním bylo tolik, že zcela zaplnili místnost a pár desítek lidí skladateli naslouchalo na chodbě.
Gabriella Smith s ním sdílí také cit pro pulz, ten její člověka dokáže vtáhnout i do hudby, ve které místy nezní žádný standardní tón, nýbrž tapiserie zvukových textur. Když do této koláže hudebnice zavěsila vznešenou, chorálovou melodii, kterou v Praze skvěle zahráli hráči na žestě, mnozí v sále pochopili, proč se právě tato Američanka těší takové popularitě.
Svou hudbou chce inspirovat posluchače, aby našli radost v klimatickém aktivismu. Tumblebird Contrails tematizuje zvuky Pacifiku a pozorování kondenzačních stop, jež na obloze zanechávají trysková letadla. Jiné její dílo, varhanní koncert Breathing Forests, zase upozorňuje na masivní lesní požáry. Vypráví příběh lesa, který po optimistické první fázi růstu shoří, aby se následně opět zregeneroval.
Naděje v hudbě Gabrielle Smith je dvojaká. Jedna se týká klimatické krize, druhá budoucnosti koncertního a festivalového života. Program, který si pro Prahu připravil John Adams, ukázal, že uvádění děl mladých skladatelek a skladatelů tomuto životu může jedině prospět.
Autor je hudební novinář.
