Recenze - Ve svém novém románu Čarodějka z Florencie Salman Rushdie opět místy až okázale demonstruje svůj vypravěčský um. Příběh mnoha intrik a zázraků se odehrává v 16. století. Čarodějka z Florencie je románem historickým, zároveň však tento žánr považovaný spíše za oddychový povyšuje, podobně jako třeba Umberto Eco v Baudolinovi nebo Ostrovu včerejška.
Tématem Rushdieho knihy je jako obvykle prolínání západní (evropské či přesněji západoevropské) kultury s tou východní, středoasijskou. Zde konkrétně dvou tehdejších světových kulturních metropolí: Florencie a Síkrí, nakrátko velkolepého sídelního města mughalských vládců Indie.
Autor ho staví jako příběhy dvou vetřelců: v Síkrí se objeví Evropan s několika smyšlenými jmény (tím nejpravděpodobnějším je Nicolo Vespucci), který se s pomocí intrik a kouzelnických triků dostane až k císaři Akbarovi, aby mu pak vyprávěl příběh o tom, jak se předtím Akbarova přímá příbuzná dostala do Florencie; odtud název románu.
| Čtěte také: Jak prostá může být motivace teroristů, ukazuje Rushdie Salman Rushdie se uchází o další Booker Prize Literární cenu cen získal Salman Rushdie Sir Salman je rytíř. Co na to muslimové? |
Jeho taktika je podobná Šeherezádině z bájí - vypráví, aby upoutal císařovu pozornost, aby nebyl vyhnán či rovnou uvězněn. Jeho smůla nakonec není v tom, že by jeho vyprávění bylo špatné, ale v tom, že se příliš spoléhá na jeho sílu, na sílu odhalení, kterou císaři přináší.
Rushdie samozřejmě dobře ví, jak postupovala chytřejší Šeherezáda, a dává tím najevo, co čtenáři či posluchači nejvíc chtějí - dychtit po rozuzlení, nikoli se jím nechávat omračovat, i když ani to není vypravěči k zahození.
I Rushdie toto umění ovládá - a možná ještě víc než v předchozích knihách nám je předvádí. Volí barvitý kolorit velkých válek po celé západní Asii (síly spolu měřili Mughalové s Peršany a ti ještě s osmanskou říší) i městských šarvátek v Itálii, rozkrývá šeptandu v paláci despoty, která může mít vliv na osud říší, i zatím ještě nenaplněné ambice evropských měšťanů. Pohrává si s čtenářovou znalostí historie, přičemž (správně) spoléhá na to, že nebude nijak hluboká.
Na scénu přivádí hned několik postav, jejichž osudy pak dychtivě sledujeme: od historicky reálných, mezi něž patří kromě Akbara také například Niccolo Machiavelli, až ke smyšleným, jimiž jsou především Vespucci, o němž do poslední chvíle není jasné, co je zač, a neustále (na Západ) putující mughalská princezna Karaköz. Rushdie splétá mozaiku vycházející ze skutečných událostí, ale rozbujelou do příběhů za hranicí uvěřitelnosti.
Ale to je odjakživa Rushdieho oblíbená hra; zde ji pouze má díky sporým historickým pramenům (v závěru knihy mimochodem uvádí historické práce, z nichž vycházel, a dokonce připojuje rejstřík jmen a pojmů) o něco snadnější. Takže si může dovolit napsat: „nadpřirozené události nebyly v té době ničím výjimečným, než bylo za jiných panovníků skutečné a neskutečné od sebe navěky odděleno a odsouzeno k samostatné existenci".
Rushdie je samozřejmě tím, kdo neskutečné se skutečným znovu propojuje, k potěše svých čtenářů. Dráždivější a provokativnější ovšem bylo, když tak nakládal s moderními dějinami (nejen Indie, ale i Británie). Jestliže Děti půlnoci, Maurův poslední vzdech či Zem pod jejíma nohama byla oslnivá originální díla, Čarodějka z Florencie mezi nimi působí apíš jako chudší příbuzná.
Na poměr mezi nimi lze vztáhnout metaforu, kterou Rushdie sám používá pří líčení služky a dvojnice princezny Karaköz, téměř stejně krásné: Zavřete-li jedno oko, abyste viděli jen služku, připadá vám jako nejkrásnější žena, kterou jste kdy potkali. Ale proč to oko zavírat?
Salman Rushdie: Čarodějka z Florencie. Přeložil Pavel Dominik. 344 stran, . Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha - Litomyšl 2010.
