reklama
 
 

Roman Štětina: Umění mi zachránilo život, byl jsem ztracený

2. 12. 2014 16:34
S filmem Ztracený případ získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V rozhovoru Roman Štětina také zmiňuje, že česká společnost zatím umí od výtvarníků kupovat jen malbu. Sám ale pracuje především se zvukem.

Rozhovor - Roman Štětina je umělec bez nálepky. Nebo lépe řečeno doposud byl. Jedna věc už se mu totiž neodpáře, v listopadu se stal 25. laureátem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Jako člověk působí Roman Štětina velmi skromně a připouští, že radostný údiv nad vlastním úspěchem střídá i nervozita z očekávání, která s sebou toto ocenění pro mladé umělce do 35 let přináší. "Člověk ve skrytu duše doufá, ale byl jsem přesvědčený, že já to nebudu," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Štětina soutěž vyhrál s filmem Ztracený případ, v němž sestříhal všech devětašedesát dílů seriálu s poručíkem Columbem do vlastní úplně nové epizody. O tom, proč si vybral zrovna Columba, jak moc je mezi umělci důležitá konkurence a v čem ho umění zachránilo, jsme si na Letné povídali více než hodinu a půl.

Štětina má velmi jasno minimálně v tom, že vlastně vůbec není potřeba všemu ihned porozumět. Svět prý poznává díky umění a aktualizací starých odkazů komentuje přítomnost. Právě ta je pro něj nejdůležitější. "Mám pocit, že skrze minulost se dá mluvit o současnosti. Nerad bych se zasekl ve vzpomínkách a nostalgii, nejdůležitější je pro mě tady a teď," říká Štětina.

A.cz: Jak moc vás zaskočila výhra v Ceně Jindřicha Chalupeckého?
Roman Štětina
: Člověk v skrytu duše doufá, ale byl jsem přesvědčený, že já to nebudu. Mě jsem své favority, ale tipoval jsem Richarda Loskota, protože už byl ve finále podruhé a jeho práce velmi dobře komunikuje s divákem. U sebe jsem počítal s takzvaným neúspěchem a ten neúspěch je opravdu v uvozovkách, protože samotná nominace je skvělá.

A.cz: Hned poté jste cenu vydražil. Nemrzí vás zpětně, že nebudete mít dílo Maxima Velčovského doma na poličce?
Naopak! Ne že bych měl něco proti Maximu Velčovskému a jeho práci. Doufám, že pochopí, že to gesto bylo míněno úplně jinak. Štafetový kolík se má předávat dál a Chalupeckého cena navíc nikdy předtím nebyla spojena s trofejí nebo čímkoli, co se dá zhmotnit. Umění nemá objektivní parametry, podle kterých by se dalo posuzovat, proto se mi o té ceně také těžko mluví ve spojitostech se soutěží nebo výhrou, a tudíž i trofejí. Bylo to jednoznačně gesto solidarity s ostatními finalisty. Nic jiného. 

A.cz: Teď jste se dotkl věci, ke které jsem cílila i já. Předsedkyně Společnosti Jindřicha Chalupeckého Lenka Lindaurová si tak trochu povzdechla, že mladé umělce opouští soutěživost. Souhlasíte?
Asi ano, ale nevnímal bych to jako negativní trend. Myslím, že snaha obnovit kolektivní život umělecké obce je na české scéně vidět všeobecně. Za všechny zmíním iniciativu Mánes umělcům a z ní vzniknuvší Spolek Skutek. Prospívá to jak umělecké komunitě, tak jejímu obrazu navenek. Často se stává, že když vyvstane nějaký problém, současní umělci nejsou schopní ho společně obhájit a vystoupit jednotně před širší veřejností. Tohle by se mohlo zlepšit. Po éře, která patřila umělcům egomaniakům, by to bylo jedině dobře.

A.cz: V umění podle vás není konkurence tolik důležitá?
Nějaká zdravá soutěživost, kdy aktivita jednoho nakopává druhého, je správná. Ale že by to mělo být vyloženě konkurenční prostředí, to si nemyslím. U nás tomu velmi nahrává fakt, že nemáme rozvinutý umělecký trh. Peníze tak do umění moc nezasahují, což sice přináší spoustu problémů, na druhou stranu je umělecká komunita zdravější.

A.cz: Chalupeckého cenu jste získal za film o poručíkovi Columbovi. Čím vás zaujal zrovna on? Pro mě Columbo vždycky dokonale zhmotňoval nudu nedělního odpoledne.
Do té doby, než jsem na filmu začal pracovat, jsem neviděl žádný díl do konce. V dětství jsem to jako nudu nedělního odpoledne taky bral a snažil jsem se to nějak protrpět, než se budu moci podívat na Simpsonovi nebo Star Trek. Našel jsem si k němu vztah až teď. Chtěl jsem totiž, aby moje finální dílo pro Chalupeckého cenu mluvilo k širší veřejnosti, a detektivka je žánr, který je všeobecně sdílený. Přál jsem si, aby můj formát promlouval i k lidem, kteří nejsou zvyklí chodit na výstavy a konzumovat umění. Columbo konkrétně mě fascinuje tím, jak je herec Peter Falk se svou postavou srostlý. Poirota ztvárnilo pět herců, Columbo byl jen jeden.

A.cz: Takže jste se podíval na všech devětašedesát dílů a zaměřoval se na detaily?
Nejsem expert na Columba, původní narativ jsem nesledoval. Zajímala mě vizuální stránka a hledal jsem si scény, které by se mohly hodit do finálního tvaru. Ve své epizodě jsem se soustředil pouze na postavu Columba a snažil se zachovat chronologii, což vedlo k vedlejšímu efektu, že Peter Falk během hodiny zestárne. Hranice mezi Petrem Falkem a Columbem se v mé epizodě stírá.

A.cz: Jak to bylo s vaší spoluprací s grafickým designérem Zdeňkem Zieglerem? Dalo vám hodně práce přesvědčit dvaaosmdesátiletého pána, aby po dvaceti letech znovu navrhl plakát k filmu?
Vůbec ne, Zdeněk Ziegler je neuvěřitelně otevřený a inspirativní muž. Chtěl jsem více rozvinout mezigenerační komunikaci, která probíhala mezi mnou a postavou Columba. Zdeněk Ziegler byl perfektní volba. Od šedesátých do devadesátých let navrhl kolem tří stovek filmových plakátů a mě fascinovala praxe, kdy v některých případech neměl možnost vidět film dopředu a plakát navrhoval naslepo. Dostal nějaké indicie a naložil s nimi volně, takže se dost často stávalo, že na plakátě byla např. postava, která se ve filmu vůbec neobjevila.

Chtěl jsem na to navázat, takže když se mě Zdeněk Ziegler zeptal, jestli by mohl můj film vidět, řekl jsem mu, že bych byl rád, kdyby ho neviděl. Pan Ziegler na tu hru s chutí přistoupil a vyžádal si jen tři indicie – název, žánr a období, ve kterém se film odehrává. Čekal jsem, že navrhne nový plakát, ale on mě překvapil. Perfektně odrazil moji práci s nalezeným materiálem, protože mi nabídl svůj nepoužitý návrh plakátu pro španělskou detektivku Milion vrahových očí. Pan Ziegler netušil, že v mém filmu hraje Peter Falk. Fascinující dílo náhody bylo, že hlava, která je na plakátu, je Falkovi velmi podobná. 

A.cz: V katalogu, který vyšel k Ceně Jindřicha Chalupeckého, říkáte, že se rád necháváte vykolejit. Mohlo vás ale něco překvapit u filmu, kde musíte mít jasnou představu, kam jdete?
Materiálu ke Columbovi bylo obrovské množství a já, ač nemám žádné zkušenosti se sochou a může to vyznít zvláštně, jsem měl pocit, že pozoruji, jak je ten materiál rostlý a podle toho jsem ho tesal a obrušoval. I když je nevyčíslitelné množství cest, připadalo mi, že v tu chvíli existuje jen jedna a já ji následuji, třebaže nevím, co mě čeká. Na začátku se něco stane a od toho se odvíjí, co bude dál. Materiál najednou sám diktuje, co má přijít. Původní představa se může snadno změnit.

A.cz: Je pravda, že má Ztracený případ reagovat na to, jak Hollywood manipuluje s realitou?
Mnohem víc jde o jakousi studii, která komentuje snahu filmového průmyslu uchovat oblíbenou postavu podle diváckých očekávání. Diváci jsou zvyklí, že se Columbo pohybuje v konkrétním prostředí, které se příliš nemění, takže je stylizovaný pořád stejně. Pokrok je ale nezastavitelný a v mém filmu je vidět to, čeho si při sledování televizní série nevšimnete. Peter Falk nezadržitelně stárne, zatímco vše okolo mládne. Objevují se počítače, nová auta, nové domy… Na konci filmu mu všechno docvakne a rozplyne se ve světle reflektorů.

A.cz: Měla jsem dojem, že jste úplně rozbil časovost, která v seriálu vlastně vůbec není. Nebo tam je, ale člověk si jí nevšimne.
Tam je úplné bezčasí. Vzhledem k tomu, že seriál se natáčel už v šedesátých letech a vznikaly asi tři díly do roka, tak se s diváckou pamětí ani nedalo pracovat. Columbo se vůbec nevyvíjí a ke každému případu přistupuje, jako by byl jeho první. Nikdy ho nepovýšili a nikdy si taky neřekne – jo, to si pamatuju, to už jsem někdy řešil. Zase mu trvá hodinu a půl, než na to přijde.

A.cz: Vidím v tom analogii k tomu, jak se například pracuje s mýtem superhrdinů v komiksech. Postavy nemají žádný vývoj, který by je přibližoval k smrti.
Ano, to je vlastně dost podobné! Columbo se pohybuje ve světě, kterému příliš nerozumí. Snaží se skrze indicie pochopit, jaký je smysl jeho bytí, kam patří. Paralela, co jsem měl v hlavě já, byla Truman Show. Aktér vůbec neví, že je objektem sledování. Svět, ve kterém žije, je umělý konstrukt.

A.cz: Když pomineme tento film, váš záběr je dost široký. Jenom školy jste studoval asi čtyři. Byla vaše cesta k umění dlouhá?
Studuji už deset let a devět let z toho umění. Po gymplu jsem nevěděl, co se sebou, tak jsem si to prodloužil na plzeňské humanistice. Než jsem nastoupil na Ústav umění a designu, vůbec jsem si nedovedl představit, že můžu být umělec. Měl jsem k umění blízko, ale protože neumím kreslit, myslel jsem si, že je mi tento svět uzavřený. Díky bohu se ukázalo, že ne. Moji rodiče dodneška nedokážou pochopit, kde se to ve mně vzalo, a já asi taky ne.

A.cz: Vždycky jsem předpokládala, že se tohle v rodině spíš dědí.
To vůbec není můj případ. Mně ale umění zachránilo psychické zdraví. V době, kdy jsem nastoupil na vysokou školu, která neměla umělecké zaměření, jsem byl naprosto ztracený. Začal jsem trpět depresemi, které jsem ale vůbec jako deprese neanalyzoval. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, a říkal si, že jsem asi přechodil nějakou chřipku. Nedokázal jsem vydržet nikde, kde bylo víc lidí, potil jsem se studeným potem, téměř nic jsem nejedl, život mi nepřinášel žádnou radost. Měl jsem pocit, že se rozsypu.

V ročníku nás bylo dvě stě, takže to navíc bylo dost neosobní prostředí. Když jsem pak začal dělat v ateliéru, kde nás bylo asi deset, tenhle pocit naprosto zmizel. Byl to pro mě objev nového světa, který je otevřený a svobodný. Zachránilo mě to. Teď mi dochází, že jsem tohle vlastně ještě nikde neřekl, přestože je to pro mě tak důležité. Umění se pro mě stalo nástrojem poznávání sebe sama i světa kolem.

A.cz: Co prožíváte, když máte vernisáž? Je to spíš stresové, nebo je to ten důvod, proč to děláte?
Obojí. Buď si tím člověk něco testuje, anebo uzavírá. Prezentuje svůj dosavadní způsob přemýšlení a je to také hodně o poznávání a překonávání sebe sama. Dokážu pochopit, že ve chvíli, kdy umělec nějakou etapu překlene, už nebude schopný svoje dílo hájit. Byla to výpověď doby a teď už to fungovat nemusí. Obecně je ale velmi důležité zdravé sebevědomí.

A.cz: Asi vám jako umělci nedokážu dát žádnou přesnou nálepku. Je to úmysl, že se nechcete identifikovat jen s jedním směrem?

Pro mě je to také obtížné. I když je to možná alibismus a asi už je načase, abych nějakou nálepku přijal. Je ale zajímavé, jak se s těmi kategoriemi nakládá. Když jsem poprvé prezentoval svoji věc v experimentální sekci na filmovém festivalu ve Varech, ihned jsem dostal nálepku filmař, za kterého jsem se v životě nepovažoval a nepovažuju. Některé věci se mají zjednodušovat, tohle je ale komplikovanější.

Nejsem výtvarný umělec, protože s klasickými disciplínami nepracuji. Konceptuální umělec taky nejsem, to je pro mě etapa, která proběhla v historii a už téměř neexistuje. Přiléhavější je ale termín postkonceptuální umělec, který na mě paradoxně sedí asi nejvíc. Je ale příliš matoucí a člověk se při jeho zaslechnutí neubrání úsměvu.

A.cz: Ještě pořád ve vás žije to zalíbení v rozhlasu?
Už jsem se rádia a zvuku jako tématu chtěl zbavit, mluvené slovo ale rozvíjí imaginaci a abstraktní myšlení. Nepustí mě to, ani kdybych chtěl. Pořád mě přitahuje ta původní futuristická idea, že rádio nahradí divadlo, knihy, film a že nově definuje naši představu o umění. Trochu v tom spatřuju analogii k internetu v dnešní době. Tím, že aktualizuju odkaz rádia, se snažím komentovat současnou situaci.

A.cz: Čili to, že tíhnete spíše k tomu, co už bylo řečeno, neznamená, že se nezajímáte o současný svět?
Rozhodně ne. Mám pocit, že skrze minulost se dá mluvit o současnosti. Nerad bych se zasekl ve vzpomínkách a nostalgii, nejdůležitější je pro mě tady a teď.

A.cz: Přijde mi, že máte dokumentaristický rukopis.
Poslední dobou se mi zdálo, že je zajímavější stát se svědkem, než přijít s myšlenkovým konstruktem. Je to cesta, jak upozadit sám sebe, svoje ego a nechat situaci mluvit za sebe.

A.cz: Takže vás Cena Jindřicha Chalupeckého nepovede k tomu, abyste se profiloval více autorsky?
Chtěl bych se víc orientovat na autorské věci, ale to nevylučuje, že zůstanu svědkem a nechám vyznít situaci jako takovou.

A.cz: Na začátku rozhovoru jste zmínil i finanční poměry. Myslíte, že je v tuhle chvíli možné zachovat si absolutní tvůrčí svobodu, nebo se musíte přizpůsobovat všeobecnému vkusu, protože se tak dílo lépe prodá?

Zatím jsem zvenku žádné požadavky na svoji práci necítil. Na druhou stranu jsem se prodejem umění dosud neživil. Poslední měsíce mi finančně pomohla ocenění, která jsem získal za svou práci v Německu. U nás je umělecký trh v zárodku a je nezvyklé obchodovat s něčím jiným, než je malba. Přál bych si, aby se to lidé naučili, a to nejen kvůli sobě, ale protože to má smysl. Jaké médium si umělec vybere, je jeho věc. Vždycky je to ale regulérní způsob vyjádření a rozhodující by měl být přínos do diskurzu současného umění. Je ale zajímavé, jak ten trh funguje.

U videí, ale hlavně performancí dochází k odhmotnění. V některých případech ani nejsou potřeba smlouvy a obchod funguje více na důvěře, což je hrozně zajímavý element. Peníze jsou ve vztahu k umění pro nás pořád tak trochu tabu a strašák. Živit se uměním a zároveň si udržet vnitřní svobodu je určitě složité, ale věřím, že to jde.

A.cz: Když začínala výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, řekl jste, že v umění potřebujete silného partnera. Kdo nebo co ten silný partner je?
Asi jsem tím myslel práci s profesionály. Partnerem může být taky příroda. Něco, co člověka přesahuje a nutí ho nořit se hlouběji a začínat zase znovu. Jindřich Chalupecký říkal, že smysl umění je ukazovat na něco, co je neviditelné a co nás přesahuje. Jako divák mám podobné nároky a měřítka. Jako umělec to považuju za nejvyšší metu.

autor: Sabine Kejlová | 2. 12. 2014 16:34

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama