Richard Loskot: Umění má lidem přinášet chvění nad neznámem

Sabine Kejlová Sabine Kejlová
Aktualizováno 10. 5. 2014 10:59
Rozhovor s výtvarníkem Richardem Loskotem, který je už podruhé nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě pracuje se světlem, časem a v instalacích zkoumá neviděné.
Richard Loskot.
Richard Loskot. | Foto: Vojtěch Marek

Rozhovor - Výtvarník Richard Loskot je jedním z lidí, které vidíte prvně, ale máte pocit, že je znáte roky. Na první pohled byste nepoznali, že je už podruhé nominovaný na prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, ani jak moc je kolem něho momentálně rušno.

Není umělcem ve smyslu tradičních představ o mistru Theodorikovi, protože stereotypní vnímání je přesně to, co chce Loskot narušovat. Rád návštěvníkům výstav propůjčuje nové oči a nabízí pocit nesamozřejmosti tam, kde si myslíme, že už nás nic nepřekvapí.

Pokud vám tato informace nestačila a ještě pořád čekáte další Slovanskou epopej, budete zklamaní. Je totiž potřeba říct, že Loskot vůbec nic materiálního nevytváří, ať to zní sebedivněji. Je natolik fascinovaný technikou a světem kolem nás, že raději pracuje se světlem, časem a svými instalacemi zkoumá neviděné.

Videopozvánka na akci Richarda Loskota v rámci finále Ceny JIndřicha Chalupeckého.
Videopozvánka na akci Richarda Loskota v rámci finále Ceny JIndřicha Chalupeckého. | Video:

V úterý 13. května představí ve Stromovce v rámci doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého svůj nový projekt příznačně nazvaný Působení neviditelného. Promítne na klenbu planetária čtyři dny a čtyři noci pohybu hvězd a slunce. Pokud se vám nechce postávat čtyři dny před planetáriem, nemusíte se bát, Loskot projekci se vtěsná do půl hodiny a doprovodný zvuk zajistí Johana Švarcová z kapely Kazety.

Richard Loskot je jeden z mála výtvarníků, kteří nemají strach o sobě mluvit jako o umělci. Nechybí mu sebedůvěra, ale ani pokora a respekt. Zajímavé, že přesně tyhle vlastnosti jinak české kulturní scéně schází nejvíc. Loskot vidí problém v tom, že se naše společnost zatím nenaučila umění doceňovat.

„U nás nemá umění zažitou hodnotu, což má za důsledek, že se cítíme nedůležití, přestože jinde je umělec normální součást kultury,“ říká umělec v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Detail, 2013, galerie Půda, Jihlava.
Detail, 2013, galerie Půda, Jihlava. | Foto: CJCH

A.cz: Bydlíte a pracujete v Ústí. Netáhne vás to do Prahy?

Prahu mám rád, ale myslím, že jako město mi Ústí vyhovuje víc. Když pominu, že jsou tam levnější nájmy, tak i ta společnost je taková pragmatičtější. Ústí je tabula rasa, bez nějakých závazných tradic. Člověku tam nic výrazně nebrání v rozletu. A dalším obrovským kladem je krajina! Středohoří a pocit toho Labe, který neustále něco přináší a odnáší….

A.cz: A funguje tam umělecká scéna?

To je také podstatné, jinak bych se tam cítil dost osaměle. Prakticky pořád se tam něco děje, až jsou třeba lidi odjinud kolikrát překvapený. Ale my se hlavně scházíme i s jinak orientovanými umělci, třeba s Činoherním studiem. Je to menší, takže tam vznikají přirozenější a užší kontakty.

Podívejte se do expozice Richarda Loskota s názvem Podstata prostoru.
Podívejte se do expozice Richarda Loskota s názvem Podstata prostoru. | Video:

A.cz: Předtím jste ale studoval pro změnu v Liberci. Přiznám se, že jsem úplně nepochopila, co to bylo za obor.

Ono je to takové trochu tajemné, ale o to víc mě to asi lákalo. Ten obor vizuální komunikace založil docent Zippe a sliboval si od toho jakési protnutí výtvarného umění s technikou, což se přesně v mém případě stalo. Já nemám klasické vzdělání, jako je Akademie, vždycky mi byla bližší architektura a technika. Pak jsem ale jel do Mnichova za Magdalenou Jetelovou a až teprve tam jsem pochopil, že chci umění skutečně dělat.

A.cz: Takže když jste šel na školu, netušil jste, že budete dělat právě tyhle instalace?

Ne, to ne. To člověk nepozná, nezná se. Nevěřím, že je někdo tak soběstačnou jednotkou, aby věděl, kým přesně je. Já jsem nejdřív něco udělal a ani jsem nevěděl, co to vlastně je. Ale pak to někdo pojmenoval a já si uvědomil, že to tak je.

Interpretace se obvykle jen z malé části trefí do umělcova záměru. Ale i to je poučné! Proč bych se měl vztekat nad tím, jak někdo něco chápe? To nám myslím profesor Zippe vštěpoval dobře, mít pokoru a respekt vůči ostatním.

A.cz: To je zvláštní, že to říkáte. Většinou si umělci spíš stěžují, že kritici chybně interpretují jejich díla, nebo v nich hledají něco, co tam není.

S tím jsem se také setkal, ale nepovažuju to za chybu. Interpretace se obvykle jen z malé části trefí do umělcova záměru. Ale i to je poučné! Proč bych se měl vztekat nad tím, jak někdo něco chápe? To nám myslím Zippe vštěpoval dobře, mít pokoru a respekt vůči ostatním.

A.cz: V jednom medailonu k vaší výstavě bylo řečeno, že má vaše tvorba filozofický rozměr. Souhlasil byste?

To mě těší (smích). Pravdou ale je, že se umění dotýká filozofie celkově. Má tu společnou vlastnost, že poznává a pojmenovává svět. Oko se rodí z mozku, takže vidění je zároveň i přemýšlením. A když chce někdo mluvit vizuálně a sdělit svou zkušenost z poznání, tak se ta filozofická spojitost vždycky najde.

A.cz: Máte konkrétní filozofii, kterou se snažíte do svých práci promítnout?

Richard Loskot.
Richard Loskot. | Foto: CJCH

Je to jakýsi pocit nesamozřejmosti. V mém prvotním plánu není člověk, nezajímám se o něj jako o jedince nebo o jeho chování. Když pracuji s člověkem, zajímá mě, jaký je ve vztahu k prostředí. Snažím se ho vyvést ze všednodennosti a říkat, že svět, který běžná zná, není v mnoha jednoduchých věcech pro něho tak docela známý.

A.cz: Takže fyzická přítomnost diváka je pro vás klíčová. To z reprodukcí, nejde moc nabrat.

Ano, je klíčová. Žánr, který jsem si nějak vyvinul, nazývám otevřenými scénami. Návštěvník přichází a já ho inscenuju do prostředí, v němž má zažít poznání a prožít nějaké emoce. Vzhledem k tomu, že u mě nevzniká nic materiálního, je ten okamžik nepřenositelný a fotografií nebo textem se samozřejmě ztrácí.

A.cz: Znamená to, že záleží na konkrétním neopakovatelném okamžiku?

Neskutečnost, 2013, Galerie Laboratorio, Praha.
Neskutečnost, 2013, Galerie Laboratorio, Praha. | Foto: CJCH

Postup mojí práce není takový kalkul, že bych přesně věděl, jak budu na návštěvníka působit. Je to úplně obyčejná radost, že najdu nejprve nějaký fakt, něco si uvědomím, a pak hledám možnosti, jak to sdělit dál. A až když to instaluju, tak sám čekám na poslední okamžik, kdy to celé zaklapne a řeknu si – tak to je asi to dílo. Do té doby jsem schopný všechno na poslední chvíli změnit.

A.cz: Vaše momentálně velké téma je práce se světlem. Co vás na něm tak fascinuje?

Světlo má v sobě veškeré informace. Obraz, barevnost, všechno, co vidíme… A díky němu se taky všechno dozvídáme. Je mi nejbližším materiálem, ale rád se zaobírám i systémy. Propojuji komponenty do tak složitých systémů, že opravdu věřím, že se v nich nějakým způsobem rodí život. Vzniká tam pravá filozofická náhoda, a nejsem schopný předvídat, co se bude dít. A to je asi také moje hlavní téma nad tím vším - to, co je neviditelné. Za vizuálním uměním vždycky nejdřív stálo neviděné a nepoznané.

A.cz: Máte to tak i v osobní rovině, že vás zajímá neviděné a nedořečené?

Podívejte se na výstavu Richarda Loskota s titulem Open system.
Podívejte se na výstavu Richarda Loskota s titulem Open system. | Video:

Určitě, ale narážíme na můj osobní limit, že to nedokážu přesně popsat jazykem. Mluvím sice hodně technicky, ale jasně, že to dělám i z nějakých citových důvodů. Umím se vyjadřovat pomocí instalací a v tom sdělení vidím krásu.

A.cz: Myslím, že nevadí, když se vyjadřujete technicky. Pro mě to sice znamená, že u přepisu tohodle rozhovoru budu mít otevřený google, ale každý používá ten komunikační kanál, který je mu nejbližší.

Teď jste se dotkla dobré věci. Já schválně nechávám tu formální, technickou věc obnaženou. Nedávám to do pouzder a designů, a třebaže jsou má díla pro někoho složitá, protože většina lidí ani neví, jaký je rozdíl mezi střídavým a stejnosměrným proudem, tak to pro ně nechávám otevřené. Nechci nic skrývat, protože když člověk něco skrývá, dělá z ostatních hlupáky.

Teď už se nebojím říkat, že jsem umělec. Všechno může být uměním, ale musí to mít vytříbenost a kvalitu. A štve mě, když někdo tvrdí, že umění může být jen takové a takové.

A.cz: Myslíte, že je vaše tvorba víc umění, nebo fyzika?

Rozhodně umění. Teď už se nebojím říkat, že jsem umělec. Všechno může být uměním, ale musí to mít vytříbenost a kvalitu. A štve mě, když někdo tvrdí, že umění může být jen takové a takové. Vždyť zákazy a limity jsou absolutně proti podstatě umění. Jasně, že někteří lidé jsou konzervativní a potřebují jistotu, já ale nejsem ten typ člověka, já chci narušovat. Myslím, že umění musí být dramatické. Jestli jdou lidi na výstavu, aby si dopřáli pocit klidu, tak s tím nesouhlasím. Mají zažít chvění nad neznámem.

A.cz: Popravdě mě překvapuje, jestli vám někdo říká, že umění má být takové a takové. Vždyť jen posledních století je tak názorově rozrůzněné. Jeden ismus něco tvrdí, jiný to chce vyvrátit…

To bychom se dostali až ke společnosti. V Čechách je ještě pořád problém to, že společnost nemá zažité, co to vlastně je umění. Klade se důraz na líbivost, estetičnost, ale při tom čím víc se nám otvírají oči, tím lepší to pro společnost je.

Richard Loskot vytváří instalace, které skrze elektronická média upravují světelné a hmatové parametry prostoru.
Richard Loskot vytváří instalace, které skrze elektronická média upravují světelné a hmatové parametry prostoru. | Foto: Jiří Hloušek

A.cz: Setkal jste se někdy s tím, že někdo přišel na vernisáž a řekl – tohle není umění, protože to nevypadá jako Raffael Santi?

Asi ano, ale naštěstí jsem nezažil žádnou úplně negativní reakci. Spíš že to lidi třeba jen tak přešli, což mě mrzelo. Ptám se pak sám sebe, jak být ještě lepší. Někdy jsem taky šťoural, ale není mi vlastní schválně provokovat. Snažím se spíš obcházet lidi, bavit se s nimi o tom, a někdy mě hodně překvapí.

A.cz: Je technika, se kterou pracujete hodně složitá?

To si nemyslím. Příroda sama o sobě je hodně technická a my jsme se stali hodně racionálními bytostmi. Já chci tuhle racionalitu rozbourávat a ukázat techniku kolem co nejjednodušeji, protože když se zbavíme té komplikovanosti, přestaneme se jí bát. Nebude nás už ovládat. Myslím, že to je jako jízda na kole. Míříš tam, kam šlapeš, ale když jsou věci kolem příliš komplikovaný, tak si ten pocit z jízdy ani neužiješ.

A.cz: Berete umění jako svojí práci?

To by byla moje největší radost, kdybych se uměním dokázal živit. Pracuji ovšem také na Fakultě umění a designu v Ústí, za což jsem rád, ale samozřejmě každý chce být nezávislý. Mám galeristku v Itálii. Moc jsem nevěřil, že se některé mé věci dají prodat, ale nakonec se ukázalo, že jo (smích).

Záznamy přítomnosti, 2013, Italská ambasáda v Bruselu.
Záznamy přítomnosti, 2013, Italská ambasáda v Bruselu. | Foto: CJCH

I když tomu ale vůbec nerozumím, protože všichni říkají, že je potřeba trvalá hodnota, a tu ty moje věci ne vždy mají (smích). Jako práce se to ale dá brát. Štvou mě názory typu, že umění je jen vyžírkou. Umění nejen pomáhá ekonomice, ale přináší i inovace společenského vidění. Nejsme jen darmožrouti na konci řetězce.

A.cz: Cítíte teď, když je kolem vás tak rušno, nějaký nátlak, abyste víc tvořil?

Cítím, ale jsem za to rád. Je pravda, že to někdy člověka dokáže semlít, ale já mám teď hrozný elán a chuť do práce. I když je fakt, že když je člověk naštvaný, tak může dělat věci radikálnější a to znamená vyjádřovat se přesněji.

A.cz: Nepůsobíte na mě jako člověk, který se dokáže víc naštvat.

No to taky nejsem (smích). Já jsem býk a o těch se říká, že jsou dlouho klidný, a pak explodujou naštvaností. Párkrát v životě se mi to stalo, a nebylo to od věci.

A.cz: Když jsem prvně viděla vaši práci, napadl mě Anish Kapoor...

Kapoora miluju. Pak mám rád práci Jamese Turrella a Olafura Eliassona, právě kvůli jejich schopnosti inscenovat prostředí. Ale pracujeme každý jinak.

A.cz: Jaký je podle vás rozdíl mezi českými a světovým uměleckým prostředím?

Richard Loskot (1984)

Cena Jindřicha Chalupeckého 2012 - Richard Loskot

Studia

2003-2011 Fakulta umění a architektury, Technická univerzita v Liberci, doc. Stanislav Zippe,
2007-2009 Akademie der Bildenen Künste München, prof. Magdaléna Jetelová

Samostatné výstavy

2007 Mechanický růst, galerie 36, Olomouc
2009 GotoAndPlay(),galerie Umakart, Brno
2009 Sky Europe, galerie 207, VSUP, Praha
2010 Asynchronizace, galerie Jelení, Praha
2011 Dvě Slunce, Spejs, Praha
2011 Podstata věcí, 4AM, Brno
2012 3x3x3, Galerie 3x3, Liberec
2012 Záznamy přítomnosti, G99 Dům umění města Brna, Brno
2012 Jednoduchá věc, Start Up GHMP. Praha

Zásadní je podle mě to, že je české prostředí velice skeptické, a to nejen vůči umění. Já takový ale snad nejsem. Věřím, že všechno jde, a nechápu, proč se tady neustále mluví o tom, že je něco nemožné. Stačí si věřit a být bystrej. U nás nemá umění zažitou hodnotu, což má za důsledek, že se cítíme nedůležití, přestože jinde je umělec normální součást kultury. Jistě, že třeba v té Itálii má umění úplně jinou tradici. Oni jsou hrdí a slovo umění tam má respekt. Tady když se někdo zeptá, co vlastně dělám, musím složitě vysvětlovat, kdo jsem, proč to dělám a už mě to kolikrát unavuje. Před rokem jsem si rozřízl nohu, a když mi to doktorka šila, zeptala se, co dělám. Řekl jsem jí, ať se raději neptá…

A.cz: Máte pravdu, že když se řekne umělec, většina lidí u nás si představí hladové žadatele o dotace, kteří parazitují na společnosti.

Někdy je to frustrující. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč pak lidi inklinujou k prověřeným, tradičním věcem.

A.cz: Asi to souvisí s tím, co jste říkal na začátku. Že lidi irituje, když něčemu nerozumí.

Samozřejmě, ale společnost si musí uvědomit, že je přece k nežití, aby člověk prožíval život s tím, že všechno zná. To by byla šílená nuda. Změny v nás vyvolávají schopnost cítit. V prváku na gymplu jsem napsal sloh, za nějž jsem dostal kouli, ale dodneška si za ním stojím. Chtěl jsem rozebrat, co to je ticho, a napsal jsem, že ticho může být i monotónní zvuk znějící v pozadí. Čili že ticho může být i to, že je něco neustále stejné. Zatímco změna rytmu pak dělá to, že cítíme. Prostě si myslím, že je potřeba vyjít z tý platónovský jeskyně a zbavit se řetězů. A toho se umění dotýká nejvíc.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 6 hodinami

Dálnici D5 u Berouna zavřela nehoda tří aut

Dálnici D5 poblíž Berouna v neděli večer zhruba na hodinu zavřela ve směru na Plzeň nehoda dvou osobních aut a kamionu. Jeden muž je těžce zraněný, záchranáři na místo poslali i vrtulník. Vyplývá to z informací od policejní mluvčí Lucie Novákové a Národního dopravního informačního centra.

"Máme tam havarovaná dvě osobní vozidla. Kousek před nimi je zastavený ještě kamion, který byl taky účastníkem dopravní nehody," popsala Nováková místo havárie. Těžce zraněný muž je z jednoho z osobních aut, dodala.

Zdroj: ČTK
Další zprávy