Po Praze už rozvěsil 80 desek. Tak srozumitelný jako Banksy nejsem, říká malíř

Po Praze už rozvěsil 80 desek. Tak srozumitelný jako Banksy nejsem, říká malíř
Pavel Dušek: C_062, 150x150 cm, Praha, 2020.
Pavel Dušek: C_027, 30x30 cm, Praha, 2020.
Pavel Dušek: C_038, 30x30 cm, Praha, 2020.
Pavel Dušek: C_029, 30x30 cm, Praha, 2020.
Foto: archiv autora
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
10. 3. 2021 12:01
Osmadvacetiletý umělec Pavel Dušek minulý týden získal Cenu kritiky za mladou malbu. Jeho čtyři práce jsou od této středy do 28. března součástí výstavy finalistů v Galerii kritiků. Ta bude k vidění také on-line pro případ, že by ji diváci do uvolnění protipandemických opatření nemohli v pražském paláci Adria navštívit osobně.

Na druhém a třetím místě Ceny kritiky za mladou malbu se umístili Adam Tománek s Dominika Dobiášová.

Kromě tří obrazů ovlivněných prostředím počítačových her, na nichž figuruje například retro nábytek, Pavel Dušek vystavuje také jeden "beton". Tedy obraz na betonové dlaždici, jež patří na ulici. Umělec své betony lepí na rušná místa měst, kde si vysokou malířskou kvalitou získávají sympatie kolemjdoucích. Ti je na rozdíl od graffiti vnímají jako obohacení. "Přitom je to také vandalismus," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz umělec, který smiřuje street art s galerijním uměním.

Když jsme domlouvali telefonický rozhovor, navrhoval jste čas po sedmé hodině ranní, to je hodně neobvyklé. Proč tak brzo?

Vždycky jsem měl rád rána. Jednu dobu jsem s oblibou běhal, takže jsem měl ranní tréninky. Zůstalo mi to. Je možné, že většina lidí z umělecké bubliny nejsou ranní ptáčata. Ale je pravda, že když brzy vstanete, tak toho můžete hodně stihnout.

Jestli to není představa z 19. století, že umělec musí být bohém, který zřídkakdy vstává před obědem.

Romantizace umění mě občas trošku děsí. Pro mě z toho byla překážka, která mi bránila otevřenému myšlení a učení se.

Vy jste se původně nesnažil stát se umělcem. Po střední škole jste mířil na architekturu. Jak jste se ocitl na pražské Akademii výtvarných umění?

Chodil jsem předtím na stavební průmyslovku, tam mě to moc nebavilo, ale musel jsem si to každý den odkroutit. V té době mě nenapadlo, že by umění mohlo být něco, čemu se člověk věnuje naplno, že by ho uživilo. Šel jsem na to pragmaticky. Po večerech jsem maloval a pak jsem potkal kamaráda, Jozefa Čižmára. Ten mi řekl, ať akademii zkusím. Když jsem se tam dostal, chtěli jenom, abych maloval. To byl sen.

Pavel Dušek: GeoGame_9/10, 140x140 cm, akryl na plátně, 2020.
Pavel Dušek: GeoGame_9/10, 140x140 cm, akryl na plátně, 2020. | Foto: archiv autora

Hned jste zapadl? Cítil jste se na akademii jako doma?

To úplně asi ne. Hodně dlouho jsem měl pocit, že intelektuálně musím dohánět spolužáky, přece jen jsem sám sebe vnímal více jako nějakého zedníka. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Dokonce jsem v jeden moment přemýšlel, že bych ukončil studium. Zdálo se mi, že tam nikdo nic moc nedělá. Na střední jsem byl propadlík a na AVU najednou premiant. To se ale bavíme jen o mém prvotním dojmu. Dalších šest let studia bylo pak super.

Výběr ateliéru malíře Michaela Rittsteina byl pro vás skvělou volbou, ne?

To byla trochu náhoda. Doporučil mi ho Marek Bělohlávek, můj učitel ze základní umělecké školy v Hradci Králové. Já se o AVU dozvěděl relativně krátký čas před přijímačkami. V Rittsteinově ateliéru jsem měl obrovský prostor, který jsem se snažil občas hájit. Michaela si vážím, ale někdy to se mnou asi bylo náročnější.

Pak jsem odjel na stáž do Indonésie. Byla to pro mě velká úleva, skoro jsem nechodil do školy, zavřel jsem se a jen jsem maloval a maloval. Mohl jsem si v klidu ujasňovat, kam bych chtěl po formální stránce směřovat svou práci.

Odjel jste do Indonésie, abyste se tam zavřel v ateliéru?

Tak to dopadlo. A bylo to skvělý. Škola mě netáhla. Nemyslím to zle, jihovýchodní Asie má velmi hlubokou historii tradičního umění, ale volné umění, jak ho známe my, si teprve buduje své místo. Alespoň mně to tak přišlo v době mého pobytu.

Pavel Dušek: C_062, 150x150 cm, akryl na betonu, 2020.
Pavel Dušek: C_062, 150x150 cm, akryl na betonu, 2020. | Foto: archiv autora

Někteří umělci na otázku, jak na ně dopadá nouzový stav vyhlášený kvůli epidemii, zmiňují něco podobného: že zažívají nečekaně blahodárnou koncentraci na práci. Necítí nutnost neustále sledovat, co se kde děje, kdo kde vystavuje, co se píše.

Tak svět se trošku zpomalil, takže asi máme trošku větší klid na práci. Ale mě osobně baví sledovat umělecký život, nemyslím jen malbu, i konceptuální tendence, a svět celkově od politiků přes youtubery po umělce, jak se všichni ovlivňují i vymezují zároveň. Ta různorodost mě baví.

Co vám teď chybí?

Asi nic. Nevím, jestli jsem přímo workoholik, ale rozhodně se nenudím. Možná mi chybí společenský život, jak jsme ho znali, pocit svobody. Samozřejmě globálně svobodní jsme, ale mentálně už tolik ne.

Chybí vám podněty?

Vůbec ne, těch podnětů je tolik, že bych spíš potřeboval ještě víc času. Někdy mám pocit, že by bylo dobré, kdyby hlava na chvíli vypla.

Jaká jsou vaše témata?

Vytvářím je intuitivně, ale dost často se tam objevuje náznak osobního prostoru a dialogu mezi určitými předměty. Občas se vracím k počítačovým hrám, baví mě nad nimi přemýšlet, hraju si s jejich prostředím. Baví mě staré DOS schéma. Ale myslím, že to nemusí být často čitelné a hlavně to není nutné vědět, aby člověk obrazu porozuměl. Snažím se, aby vizualita mých prací postačila. Jestli někdo chce jít víc do hloubky, může najít více. Rád také využívám konkrétní artefakty, ať už z popkultury, nebo vintage designu.

Ukázka "betonů", malovaných kolorovaných desek Pavla Duška.
Ukázka "betonů", malovaných kolorovaných desek Pavla Duška. | Foto: archiv autora

S čím jste se ucházel o Cenu kritiky za mladou malbu?

Na výstavě jsou tři obrazy a jeden beton.

Beton?

To je myslím důvod, proč jsem v soutěži uspěl. Kromě toho, že klasicky maluju, snažím se proniknout do veřejného prostoru prostřednictvím určitého street artu. V mých šestnácti sedmnácti jsem byl ovlivněný Banksym a Invaderem. Jsem ročník 1992 a v mé pubertě přišel Banksyho film Exit Through the Gift Shop, to v té době bylo klíčové. Postupem času jsem se snažil transformovat malbu, aby mohla jít ven. Sofistikované obrazy, jaké je veřejnost zvyklá vídat v galeriích, jsem chtěl dostat do veřejného prostoru. Začal jsem dělat betony, ze začátku to byly reliéfy, teď jsou to spíš malované, kolorované desky. Jsou v Praze, Berlíně, Benátkách a pomalu se snažím expandovat. Chtěl jsem vytvořit street art, který je tak sofistikovaný, že ho i široká veřejnost pozitivně přijme a zcela zapomene na škatulku ilegality a vandalismu.

Povedlo se vám to?

Když jsem v létě vylepoval v Praze velké betony C_056-62 na náměstí Republiky, na Hradčanské nebo na Strossmayerově náměstí, tak jsem zaznamenal debaty na téma vandalismus a umění. Jedna paní vystoupila s tím, že je to vandalismus, a ostatní se na ni sesypali jako vosy. Přitom měla pravdu. Ale zdálo se, že většina lidí to vnímá jako umění a na vandalismus si ani nevzpomněli. Chtěl bych, aby se víc přemýšlelo o konkrétních případech v kontextu, ne ve škatulkách. To je debata, kterou bych rád vyvolal, ale samozřejmě se mí líbí i představa, že když jdou lidé okolo, třeba ráno do práce, že se na to podívají a potěší je to. I to mi stačí.

Pavel Dušek: C_041, 30x30 cm, Praha, 2020.
Pavel Dušek: C_041, 30x30 cm, Praha, 2020. | Foto: archiv autora

Kam své betony lepíte?

Na zdi, v průchodech… velkou inspirací je mi francouzský umělec Invader, který vytváří pixelové dlaždice. Moje práce jsou na mnoha místech po Praze. Je jich k osmdesáti. Ale občas je někdo zničí nebo ukradne.

Jak se vám líbila loňská neautorizovaná výstava Banksyho děl v Praze? Její pořadatelé vyšli z předpokladu, že když anonymní Brit sprejuje své obrázky nelegálně na zdi, mohou oni legálně kopírovat a vystavovat jeho nápady.

Pokud je to neautorizované, pak asi můžou, i když je to určitým způsobem nemorální. Chci ale říct, že jsem se na té výstavě také podílel. Pořadatel hledal produkci, tak oslovili i mě a mého kamaráda. Úplně se nám to nezdálo, ale vidina, že si vyděláme nějaké peníze a ještě získáme zkušenosti s takovou prací, byla v ten moment pro nás důležitá. Banksyho výstava mě baví jako téma. Je to vlastně ukradená výstava. Ale na druhou stranu nikdo nezná Banksyho identitu. A jeho dílo je extrémně snadno reprodukovatelné.

Ano, kopie jeho šablon nastříkaných v galerii se vlastně vůbec neliší od originálů, jen to není na tom správném místě, na zdi v Bristolu, Londýně nebo v Betlémě.

Na to, co Banksy dělá, se můžu dívat jako na umění, které se zabývá sociálními problémy, a to tak čitelným stylem, že si to přebere úplně každý. Lidi to fascinuje. Ze zasvěceného pohledu to ale mohu vnímat jako umění na první dobrou. Které bagatelizuje problémy. Které primitivním uměním vlastně vytváří jen další obrazový smog. Já s tím ale nesouhlasím, pro mě je Banksy skvělý. Nejen pro humanistické myšlenky, ale svou čitelností pro širokou veřejnost, k níž se často umění vůbec nedostane.

Dá se tím ospravedlnit výstava, jako byla ta v Praze?

To nevím, je na každém, aby si to přebral. Všichni víme, že to byla akce pro peníze, mířená na turisty. Ale rozhodně bych neosočoval lidi, kteří se na ní podíleli v pozici dělníků.

Myslím, že to bylo spíš dilema pro návštěvníky. Jestli jít na výstavu oblíbeného umělce, potěšit se něčím, co z velké části byly jen dobře nasvícené kulisy, a podílet se tak na byznysu, s nímž sám Banksy nesouhlasí. Nebo si to odepřít.

Tímhle uvažováním se řadíte spíš k odborné veřejnosti. Ta výstava ale nebyla určena pro vás, ani pro mě. Oslovila hodně lidí, kteří k umění jinak nenacházejí cestu. Je jasné, že ani tito návštěvníci pořadatele moc nezajímali. Oni se je nesnažili zaujmout. Cílili hlavně tam, kde jsou peníze, takže na turisty, kteří přistupují k cestování a poznávání velmi konzumně. Ale výstava po formální stránce byla myslím dobrá, aspoň co se týká kvality šablon, efektů a interiéru.

Když si ale představím, že by tam šli třeba moji rodiče, myslím, že by se jim to hrozně líbilo a možná by začali trochu sledovat, co se v umění děje. Že by se začali kultivovat. Neříkám, že všichni se mají umělecky kultivovat, ale faktem je, že svět umění není od toho, aby se prodávaly obrazy. Umění společnost určitě kultivuje.

A může kultivovat i neautorizovaná výstava míchající originály s kopiemi, i když to není její záměr?

Myslím, že ano. Formálně nebyla vůbec špatná. A vyvolávala otázky, což je dobré. Já třeba nejsem schopný oslovit tolik lidí. Určitě nejsem tak srozumitelný.

Jak byste charakterizoval svou práci?

To jsem dlouho nepromýšlel. Asi je to často dialog předmětů, formální malba? Malba, která staví na kontrastu použitých forem.

A se kterou občas vyrážíte do veřejného prostoru. Musel jste někdy skrývat svou identitu?

Když jsem začal dělat na ulici, neměl jsem zájem, aby někdo věděl, o koho jde, navíc mě bavilo tajemství. Ale teď už to neřeším, baví mě se setkávat s reakcemi lidí, být u toho. Když jsem byl v Berlíně, vzal jsem si vestu, lepil třeba na policejní stanici a nikoho nenapadlo se na cokoli zeptat. Když mám reflexní vestu, nikoho nenapadne, že bych mohl dělat něco ilegálního.

Obzvlášť když přilepujete desku s malbou a nestříkáte sprejem.

Přesně tak. Za poslední roky se hodně změnilo. Nemusím si domlouvat, aby někdo hlídal, když jdu něco lepit. Dělám to za bílého dne. Samozřejmě když jde o složitější věci, vybírám si dobu, kdy je na místě co nejméně lidí. Je to komfortnější.

Uživí vás tvorba?

Je to na hraně. Ale přivydělávám si v umělecké produkci. Její náplní jsou například truhlářské práce, balení obrazů a jiné výpomoci v ateliéru umělce, který mezinárodně expanduje a potřebuje k sobě tým lidí. Hodně jsem se tam naučil. Mimo jiné mi to dalo nový pohled na současný svět umění nezatížený romantickými představami.

 

Právě se děje

Další zprávy