Železný pro svou Galerii Zlatá husa nejprve vydražil obraz z roku 1956 Akce II (Vlna), za který v americké aukci dal v přepočtu přes 24 milionů korun. Následovala aukce v Praze, na níž se dražilo plátno z let 1955 až 1956 Akce I (Vajíčko) a na které se Železný sešel s dalším vážným zájemcem, českým podnikatelem Danielem Křetínským. Dílo získal Železný za 57 milionů korun.
Obrazy jsou výjimečné nejen vysokou cenou, ale také tím, že představují modré figury. Všechny ostatní Medkovy figurální obrazy z daného období jsou červené. Obraz Vlna navíc v Česku nikdy nebyl vystaven, malíř jej krátce po dokončení prodal americké sběratelce. "Zápůjčka obou modrých Medků na výstavu v Národní galerii se tedy mohla stát jedinečnou příležitostí, jak upoutat pozornost obrovského počtu nových návštěvníků," myslí si zklamaný Vladimír Železný.
V dopisu, který zabírá 18 "wordovských" stran včetně fotografií, dále vypočítává řadu drobných nespravedlností, kterých se podle něj dopustili Národní galerie a především Karel Srp, kurátor výstavy. Že se na ní stejnou měrou podílela i kurátorka Lenka Bydžovská, Železný pomíjí.
Kóje a průchody
Modré obrazy měly podle Železného v expozici málo místa a nebyly prezentované vedle sebe, ani se neobjevily v propagačních materiálech. "Vajíčko potřebuje mnohametrový odstup, aby vás zpytavý a naléhavý pohled 'české Mony Lisy' naplno zasáhl. To mistrovské dílo Mikuláše Medka jsme ale nalezli vlastně ve vůbec nejužším průchodu, který na výstavě byl, v mělkém prostoru bez odstupu," líčí sběratel.
"Bloudili jsme v tom labyrintu, kterým architekt, snad aby vyhověl požadavku napěchovat do výstavy co nejvíce 'potřebných' obrazů, rozdrobil prostor Valdštejnské jízdárny do systému kójí a průchodů. Podle mého názoru tak znesnadnil nejen komunikaci návštěvníka s obrazy, ale zejména rozhovor obrazů mezi sebou," píše Železný.
"Výstava svým přehuštěným uspořádáním, které muselo přijmout mechanické řazení v chronologickém pořadí, pak logicky vůbec nedovolila vystavená díla hierarchizovat a zdůraznit vrcholy Medkova díla. Obrazy tu na návštěvníka hledí spíše 'jako housky na krámě'." Když pak s manželkou Konstancií Železnou, která je správkyní sbírky soustředěné v Galerii Zlatá husa, zjistili, že je v katalogu chybný popisek - pod obrazem Vajíčko je místo Galerie Zlatá husa, Praha napsáno jen soukromá sbírka -, rozhodli se všechny zápůjčky stáhnout.
Šéf Sbírky současného a moderního umění Národní galerie Michal Novotný ale Železného námitky nepřijímá. Například modré obrazy nevnímá jako tak zásadní. "Z hlediska Medkova díla jako celku jsou modré obrazy jen krátkou periodou. V retrospektivní výstavě nelze směšovat aukční výsledky nebo svůdnost jednoho díla s důležitostí pro celkový odkaz autora," reaguje Novotný.
Ani původně rohové umístění, než obrazy nechal sběratel odvézt, nevidí jako problematické. "Výstava je nepochybně zaplněna, ale řazení děl není svévolné, odpovídá jednotlivým chronologickým kapitolám v Medkově životě a vnitřní logice jeho díla, samozřejmě vzhledem k limitům daného výstavního prostoru. To, že nějaký obraz skončí v rohu, je nevyhnutelné," míní Novotný.
Děda o tom nemluvil
Vnučka Mikuláše Medka Adéla Procházková, která se podílela na koncepci výstavy a domlouvala také zápůjčky od soukromých majitelů, považuje námitky Vladimíra Železného za přehnané. Podle ní má sběratel pocit, že medkovská výstava se bez jeho děl nemůže obejít. "Není to pravda, je hodně jiných zásadních obrazů, které jsme pro výstavu potřebovali a nepodařilo se nám je získat," říká Procházková a jako příklad uvádí obraz Hluk ticha z roku 1950, podle kterého se jmenuje celý cyklus. "Nemohli jsme ho získat, protože je součástí expozice muzea v Bochumi, a proto nám jej odmítli půjčit."
Přesto bylo Medkově vnučce líto, že modré obrazy z výstavy zmizely ještě v době, kdy nebyla kvůli nouzovému stavu uzavřena. "Že jsou modré, to je záhada. Ani máma, Medkova dcera, nezná pravý důvod. Proč jsou ty postavy modré a proč nemají ústa? Ale nepřísluší nám hledat nějaký význam. Nevíme. Děda sám o tom nemluvil," popisuje Procházková.
Zároveň si myslí, že oběma dílům se přikládá moc velký význam. "Medek tento styl opustil, přešel k jinému. I to, že ty obrazy pustil a Vlnu prodal do Ameriky, o něčem svědčí. Všechny opravdu zásadní obrazy Medek nikdy neprodal," dodává.
Naopak podle šéfa portálu Artplus.cz specializovaného na umění a aukční trh Jana Skřivánka nad Železného dopisem nelze jen mávnout rukou. Železný totiž naznačuje, že pozornost, která byla odepřena dílům z jeho sbírky, je naopak dopřávána pracím od jiných sběratelů, které zdaleka nejsou tak významné a jejichž majitelé na rozdíl od Železného často zůstávají v anonymitě.
Do katalogu se dostaly jen čtyři z jedenácti zápůjček od Vladimíra Železného. Ten nejvíc lituje, že z výběru vypadl Nějaký svatý, obraz z roku 1966, který sám Medek vybral pro prestižní výstavu Moderne Kunst aus Prag. Ta o rok později putovala po městech Západního Německa. A naopak poukazuje, že v katalogu je otištěno "široko daleko spousta průměrných obrazů, všechny jsou samozřejmě zase ze soukromých sbírek. Bude zajímavé sledovat, které z nich se brzo objeví jako dražená položka na aukcích," napsal Železný.
Vlivný externista
"Skutečně vzniká podezření, jestli to není hra soukromých zájmů, to nejde bohužel jednoznačně odmítnout," říká Skřivánek s poukazem na to, že kurátor Karel Srp mimo jiné pracuje jako znalec pro aukční síně. A každý obraz, který se stane součástí velké retrospektivy, výrazně povyroste na ceně, obzvlášť když se ještě objeví v katalogu. "Tahle souvislost se vnucuje. Je to slabina Národní galerie, že nemá svého člověka, který by takovou výstavu udělal. Že ji svěří vlivnému externistovi," myslí si Skřivánek.
"Nechci se zabývat prkotinami," odpovídá na žádost Aktuálně.cz o vyjádření Karel Srp. Právě píše novou knihu a reakce na výstavu nesleduje. Železného dopis však podle svých slov poslal právníkovi k prostudování. "Jak jsem zaznamenal, ten dopis dost uráží soukromé zapůjčitele, jako by s těmi obrazy, co mají léta doma a chovají je jako relikvii, snad chtěli obchodovat. To mi přijde jako velmi neslušný tón," dodává Srp, který prý již dokončil knihu o Mikuláši Medkovi a půjde o největší publikaci, jakou kdy napsal.
Podle Karla Srpa Medkovy obrazy, které nechal Vladimír Železný odvézt, na výstavě vůbec nechybí. Současná podoba je podle kurátora dokonce zajímavější, než byla předtím. "Milerád pana Železného výstavou provedu, aby si uvědomil, jak se mýlí," vzkazuje kurátor.
"Karel Srp se Medkovou prací již dříve zabýval a těžko i dnes najdete někoho jiného, kdo alespoň o nefigurativní Medkově tvorbě ví více," myslí si Michal Novotný, který se šéfem sbírky Národní galerie stal až po začátku příprav Medkovy výstavy. "Karel Srp své práci opravdu rozumí. Výstavy dělá dobré a stejně tak knihy. Nemá bohužel konkurenci," doplňuje malířova vnučka Adéla Procházková.
Ředitelka Národní galerie Anne-Marie Nedoma, kterou 1. ledna ve funkci nahradí Alicja Knastová z Polska, se k věci odmítla vyjádřit.
Vladimíru Železnému podle dopisu nejvíc vadí nevelký obraz malovaný temperou Nahý v trní, který pochází se soukromé sbírky a na výstavě má nejvíce pozornosti. "Ta poněkud strnulá a mechanická ilustrace pojmu Nahý v trní na mě působí snad jen jako přípravná práce pro tehdy zamýšlený stejnojmenný cyklus. Obraz doslova i obrazně bez krve. Tohle že je centrální dílo Medkovy tvorby?" ptá se ironicky sběratel.
Obrazu ve Valdštejnské jízdárně skutečně patří hlavní pozornost. Je vidět hned od vchodu v dlouhém průhledu, jaký nemá žádné jiné dílo v expozici. Stejné dílo je součástí všech propagačních materiálů a je otištěno na jedné ze dvou verzí obálek katalogu.
"Souhlasím, že Nahý v trní není tak atraktivní," přitakává Železnému Jan Skřivánek. "Ve figurativních Medkových obrazech jsou zajímavější polohy, nedořečené, poetičtější práce. Tady je to strašně přímočaré, není v tom moc přesahu."
Skřivánek dále upozorňuje, že je důležité i to, jak moc je který obraz citován. "A obraz Vajíčko je opravdu často zmiňovaný, řada autorů o něm mluví, například i básník Kuběna. Sám Medek, když mluvil o celému cyklu Nahý v trní, tak jako charakteristický příklad dával Vajíčko," vyjmenovává Skřivánek, podle kterého byly Vajíčko i druhý modrý obraz Vlna spolu s dalšími dvěma díly v roce 1956 otištěny jako profilová díla, ilustrující vůbec první článek o Medkovi z pera kunsthistoričky Ludmily Vachtové.
Obraz zestárl
Skřivánek, který je shodou okolností právě ponořen do archivních pramenů týkajících se Mikuláše Medka, protože o něm napsal rozsáhlý text do časopisu Art+Antiques, si všiml drobné nesrovnalosti: "Na Medkově výstavě v Rudolfinu v roce 2002 byl Nahý v trní datován 1956, zde je najednou psán už s rokem 1954. I to vypadá trochu jako snaha dodat mu na důležitosti," dodává.
Adéla Procházková ale považuje Železného úvahy za lehkou paranoiu. "Pochopila jsem, že za stažením děl byla uražená ješitnost. Čekala jsem nějaký složitější důvod, možná nesdělitelný veřejně."
Pro řadu věcí má vysvětlení: To, že v propagačních materiálech nevystupují modré obrazy, je kvůli autorským právům. "Výběr byl sestaven z obrazů z Národní galerie a z našich. Protože se u nich nemusí řešit majetková práva. Každý ze zapůjčitelů má jiné podmínky, musí se jim zasílat informace, kde všude ty reprodukce jsou. Tohle byla nejjednodušší cesta. Jak vidíte, pan Železný se točí na každém detailu, nedej bože abychom udělali dle jeho názoru nějaký špatný výřez a zase by byl oheň na střeše," obhajuje Procházková kolekci reprodukcí, které byly například volně přístupné pro novináře.
Také pro výběr obrazu Nahý v trní má vnučka vysvětlení. "Líbil se nám pro název výstavy. Evokuje dědovu pozici v umění a jeho životní pocit. Existují čtyři obrazy se stejným názvem. Jeden je tento, druhý je z pozdějšího období a trny na něm nejsou. A další je na jiném obrazu ze zadní strany. O tom jsme chvíli uvažovali, ale nakonec jsme dali přednost tomuto."
Spoluautorka výstavy Lenka Bydžovská také vylučuje, že by rozhodnutí použít pro vizuál výstavy Nahého v trní mělo postranní úmysl. O tom se podle Bydžovské jednalo "na rozsáhlém zasedání v paláci Kinských, jehož se účastnila paní ředitelka Národní galerie, zástupci všech dotčených oddělení galerie, umělcova rodina, grafici, architekt, produkční výstavy a další, chyběl pouze Karel Srp, jenž do tohoto jednání nevstupoval, protože jeho hlavní zájem v rámci Medkovy tvorby počíná preparovanými obrazy z přelomu padesátých a šedesátých let".
Adéla Procházková dojednávala všechny zápůjčky, a proto ví, že ani majitel obrazu Nahý v trní se jej nesnažil prosazovat. "Majitel má tento a další Medkovy obrazy asi patnáct let a nemyslím si, že by bylo jeho cílem je prodat," dodává malířova vnučka.
Jako správkyni kontaktů na všechny soukromé sběratele, jež Medkovy obrazy vlastní, se jí nelíbí, když Vladimír Železný naznačuje, že označení "soukromá sbírka" zakrývá obchodní zájmy.
"Mně se ale zdá, že je to přesně naopak, že se svým jménem chtějí pochlubit právě ti, kteří dílo berou jako investici a kteří chtějí dílo zhodnotit. Pod anonymním označením soukromá sbírka se často skrývají sběratelé, kteří ještě Medka znali, byli kamarádi a obrazy nám s těžkým srdcem na výstavu svěřili."
To ale možná nebude případ obrazu Nahý v trní. Ten se před osmi lety objevil na prodejní výstavě pražské galerie DSC, která nabízela díla Mikuláše Medka v celkové hodnotě za 80 milionů korun. Podle Hospodářských novin k nim galerie vydala katalog právě s textem Karla Srpa. A Česká televize tehdy v reportáži upozornila na možné propojení děl se sběratelem a odsouzeným lobbistou Markem Dalíkem.
Na dotaz Aktuálně.cz, zda vlastní obraz Nahý v trní, se Dalík odmítá vyjádřit. "Jen k dopisu pana Železného bych řekl, že ve světě je běžné, že soukromí sběratelé zůstávají anonymní," reaguje. Navíc upozorňuje na to, že na Medkovu prodejní výstavu před osmi lety zapůjčovalo díla vícero soukromníků.
V říjnu 2012 Dalík prostřednictvím svého advokáta Tomáše Sokola uvedl, že se svým společníkem si jako investici pořídili 14 obrazů Mikuláše Medka. Na počátku výstavy v DSC Gallery jich vlastnil sedm, z nichž tři prodal. "Další se vůbec neobchodovaly. Prodejem jsem získal částku nikoliv 80 milionů korun, ale sedm milionů. Částka je řádně zaúčtována a bude zahrnuta do daňového přiznání," vzkázal tehdy Dalík.
