Jehly v ústech, polévka v uších. Národní galerie vystavuje předčasně zemřelého Medka

Jehly v ústech, polévka v uších. Národní galerie vystavuje předčasně zemřelého Medka
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Foto: ČTK
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
20. 9. 2020 17:10
Ještě nikdy nepřipravila pražská Národní galerie tak rozsáhlou výstavu věnovanou jedinému umělci. Retrospektivu Mikuláše Medka, originálního malíře druhé poloviny 20. století, hostí Valdštejnská jízdárna, jeho sakrální motivy jsou k vidění v Anežském klášteře a rozměrné obrazy vytvořené pro Československé aerolinie zase ve Veletržním paláci.

Trojdílná přehlídka nazvaná Nahý v trní potrvá do 10. ledna příštího roku.

Valdštejnská jízdárna je překvapivě proměnlivým prostorem s prestižní dramaturgií. V památkově chráněné architektuře se v minulosti dobře poskládal například labyrint panelů pro velké abstraktní obrazy Františka Kupky, jinak se vinula paneláž se snovými malbami Josefa Šímy, vešly se sem i samorostlé "pavilonky" Františka Skály a nyní se tu zabydlela pronikavě ostrá, žhnoucí plátna jednoho z nejžádanějších českých malířů minulého století.

Autor výstavní architektury Lukáš Machalický je nechal upevnit na konstrukci z černě natřených lešenářských trubek. Kovový podklad působí futuristicky, existenciálně a také ušlechtile. Dává vyniknout nejen obrazům, ale také černobílým fotografiím či krátkým filmům, které doplňují výstavu.

Ta postupuje chronologicky, od prvních, surrealismem ovlivněných prací ze čtyřicátých let přes existenciální figurální malby po abstraktní, informelní obrazy. Konstrukce ale umožňuje mnoho průhledů.

Nožem vedle srdce

Hned od vchodu je vidět Nahý v trní, středně velký figurální obraz z roku 1954, podle něhož se retrospektiva jmenuje. Kombinace pastelových barev kontrastuje s existenciálním tématem. Zatím jen lehce stylizovaná červená mužská postava s medkovsky velkou holou hlavou a špičatými lokty mlčky přijímá bolest od útočících trnitých větví.

Mikuláš Medek: Nahý v trní I, 1954, olejová tempera, plátno, 110 x 70 cm, soukromá sbírka.
Mikuláš Medek: Nahý v trní I, 1954, olejová tempera, plátno, 110 x 70 cm, soukromá sbírka. | Foto: Národní galerie

Kurátoři Lenka Bydžovská a Karel Srp tento obraz vzali jako výstižný symbol autorovy osobnosti. Trní, stejně jako jehly v ústech, břitva a další nástroje sebemučení se vyskytují v mnoha Medkových pracích.

"Medek žil v nepřetržitém napětí, vycházejícím jednak ze skrytých zdrojů vlastní představivosti, jejíž podněty často tkvěly v nutkavých zážitcích z dětství, ve snech a neustále zpřítomňovaných fyziologických stavech, jednak z bezprostředního okolí, osobních vztahů a proměňující se kulturní a politické situace," píše v katalogu Karel Srp a přidává jednu málo známou historku.

Podle ní se mladý Mikuláš Medek snažil vyhnout povinné vojenské službě tak, že si v učebnici fyziognomie nalistoval příslušnou stránku - a pak se bodl nožem těsně vedle srdce.

Vnuk slavného impresionisty Antonína Slavíčka a syn legionáře i prvorepublikového generála Rudolfa Medka měl leccos v životě určené i zapovězené. Malířský talent nedovolil Mikuláši Medkovi, jenž žil v letech 1926 až 1974, věnovat se něčemu jinému než umění, i když v dětství silně tíhl k biologii.

Kvůli "špatnému původu" ale nesměl dostudovat a většinu života ani svobodně vystavovat. Malíř, který po sobě zanechal několik stovek obrazů, zemřel předčasně na následky silné cukrovky.

Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně. | Foto: ČTK

Čtu Bibli

V roce 1945 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, po prvním semestru však přestoupil na UMPRUM, kde chodil do ateliéru Františka Muziky a pak Františka Tichého. Když na škole po komunistickém převratu začaly prověrky politické uvědomělosti, byl vyhozen. Jako syn legionáře neměl šanci - navíc když na otázku, jaká je jeho četba, uvedl Bibli.

Medkův život je příkladem osudů neoficiálních umělců, přitažlivých jistou pospolitostí. "Podobně jako za okupace vzrostl význam osobních vztahů mezi autory, kteří se nechtěli přizpůsobit oficiálním požadavkům," píše Karel Srp a vyjmenovává další autory, do jejichž blízkosti se začínající malíř dostal.

Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně. | Foto: ČTK

Spolu se svou ženou, fotografkou Emilou, patřili k okruhu českých surrealistů okolo Karla Teigeho. Přátelil se s malířem Liborem Fárou, Josefem Istlerem či Janem Kotíkem, kromě nich byl Medek ve styku také s grafikem Vladimírem Boudníkem, spisovatelem Bohumilem Hrabalem či básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem. "Kolem něho se brzo začali shromažďovat důležití a zajímaví lidé," potvrzuje v televizním dokumentu z roku 2003 Medkův starší bratr, publicista Ivan Medek.

První část retrospektivy z Medkova surrealistického období a ještě počátku padesátých let, kdy začal malovat "drsný realismus", je nejpestřejší. Odráží živé vztahy a umělecké reakce.

Obrazy plné biologických tvarů, ostrých jehel a žilnatých očí střídají příbuzné fotografie Emily Medkové, na nichž malíř často vystupuje jako figurant - s barometrem v ústech, s páskou přes oči a pilkou namířenou proti holé hrudi nebo jako silueta vyfukující cigaretový kouř.

Jsou tu také blízké práce jiných umělců: malba od Toyen, koláž od Teigeho a například originální ilustrace Salvadora Dalího. Nechybí ani nejcitovanější úryvek ze slavného filmu režiséra Luise Buñuela Andaluský pes, ve kterém se potkává dívčí oko a břitva.

Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně. | Foto: ČTK

Vlažná polévka

Na pestrosti přidávají i texty, například odpověď manželů Medkových na otázku, co je to poezie, uveřejněná v surrealistickém sborníku Znamení zvěrokruhu. "Poezie je vše, co je v rozporu s nehybností reality," zní jedna ze šesti definic Medkových.

Jak expozice pokračuje hlouběji do sálu Valdštejnské jízdárny, přibývá vážnosti a drastičnosti. Barvy se redukují, zbývá jen modrá, červená, zlatá a černá. Medkův sarkastický humor zůstává zejména v názvech.

"Přívlastek ‚imperialistický‘, který se v tehdejší oficiální rétorice stále dokola opakoval jako označení hrozby a zavrženíhodného jevu, používal Medek v neobvyklých spojeních," všímá si v katalogu Karel Srp a jmenuje například Imperialistický spánek, Imperialistickou snídani nebo "hlavu s imperialistickým intelektem mezi očima", jak stojí v Medkově básni z roku 1953 nazvané Ticho je vlažná polévka, teče mi do očí a zaplavuje uši.

Mikuláš Medek: Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou, 1953 až 1954, olejová tempera, olej, plátno, 99 x 88 cm, soukromá sbírka.
Mikuláš Medek: Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou, 1953 až 1954, olejová tempera, olej, plátno, 99 x 88 cm, soukromá sbírka. | Foto: Národní galerie

Červené nebo modré postavy s ostrými protáhlými lokty v bizarních scénách jako Hádka, Velké jídlo nebo série Akce se na konci padesátých let proměňují v abstrakci. Takzvané preparované obrazy pomocí barevných ploch, poznamenaných hustou spletí vrypů a škrábanců, zachycují vnitřní prostory.

"Je příznačné, že prvý obraz, označený v názvu přímo jako preparovaný, získal polský průkopník elektronické hudby Józef Patkowski, jenž jezdil počátkem šedesátých let společně s Krzysztofem Pendereckým na hudební festival Pražské jaro," všímá si Karel Srp, podle kterého i další autoři poválečné nové hudby postupně nabyli Medkovy obrazy.

V pozadí přátelských kontaktů s hudebníky, kteří Medka navštěvovali v jeho bytě a zároveň ateliéru na pražském Janáčkově nábřeží, stál sochař Jan Koblasa, který se o soudobou hudbu vášnivě zajímal. Koblasu zase s Medkem seznámil básník Jiří Kuběna. O šest let mladší sochař často s výtvarníkem spolupracoval - na výstavě je přítomna například společná socha s malovanými detaily nazvaná Obětiště panen.

Hroby a andělé

Pro mnohé návštěvníky bude vyvrcholením výstavy závěrečná část, která představuje složité, symbolické obrazy posledních devíti let Medkova života. Temné, komplikované kompozice vyzařují jakési vnitřní světlo a jmenují se jako hroby, andělé nebo projektanti věží.

Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně.
Snímek z výstavy děl Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně. | Foto: ČTK

"Medek rád svědčil o záporné stránce bytí," říká v 17 let starém dokumentu režiséra Aleše Kisila básník Jiří Kuběna. Svá nejdepresivnější díla maloval v době, kdy se konečně dočkal společenského uznání. V roce 1965 měl první samostatnou výstavu v pražské Nové síni.

Následovala řada přehlídek nejen ve vlasti, ale také v Německu, Francii a Itálii. Malíř tvořil, vystavoval a cestoval, přestože se právě v té době vážně projevila jeho cukrovka. V roce 1966 se přestěhoval na Letnou do svého prvního opravdového ateliéru - do té doby pracoval v půlce pokoje bytu, který se ženou a dcerou sdílel i s rodinou svého bratra Ivana Medka.

Po roce 1969 ale možnosti zase zmizely. První monografie o Medkovi z počátku sedmdesátých let už nesměla být prodávána.

Mikuláš Medek: Signály, nástěnný obraz v tranzitní restauraci letiště Praha–⁠Ruzyně, panel 60, 1969.
Mikuláš Medek: Signály, nástěnný obraz v tranzitní restauraci letiště Praha–⁠Ruzyně, panel 60, 1969. | Foto: Národní galerie

Medkova retrospektiva má silné dovětky: v Anežském klášteře se díky zápůjčkám ze tří jihomoravských kostelů podařilo shromáždit všechny jeho sakrální práce pro tři kostely jedovnické farnosti.

Působivá instalace představuje dva oltářní obrazy z kostela svatého Petra a Pavla v Jedovnicích a z kaple Božského srdce Páně v Kotvrdovicích plus ještě 14 zastavení křížové cesty, které Medek namaloval pro novostavbu kostela svatého Josefa v Senetářově.

Třetí výstava ve Veletržním paláci ukazuje práce zhotovené pro reprezentativní prostory Československých aerolinií, včetně rozměrné malby v tranzitní restauraci tehdejšího letiště Ruzyně. Další obrazy zdobily prostory v Košicích či Damašku, ani jeden se ale na původním místě nedochoval.

V devadesátých letech byla díla rozprodána na aukcích, převedena do státních institucí nebo i částečně zničena. Ruzyňský obraz přešel do majetku Národní galerie a ta jej nyní vystavuje poprvé. Sedmnáctimetrové panó z roku 1969 se jmenuje Signály.

Mikuláš Medek: Nahý v trní

Kurátoři: Lenka Bydžovská, Karel Srp
Valdštejnská jízdárna, Anežský klášter a Veletržní palác, Praha, výstavy potrvají do 10. ledna 2021.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Na Aljašce udeřilo zemětřesení, úřady varují před vlnou tsunami

Americké úřady vydaly varování před ničivou vlnou tsunami poté, co Aleutské ostrovy ležící u Aljašky postihlo silné zemětřesení, dosahující podle americké geologické služby síly 7,5 stupně. Oznámily to dnes tiskové agentury.

Výstraha amerického střediska pro varování před tsunami se týká měst Sand Point a Cold Bay na Aleutách a města Kodiak na stejnojmenném ostrově, poznamenala agentura Reuters s tím, že tato města leží v řídce osídlené oblasti.

Epicentrum zemětřesení se nalézalo 94 kilometrů jihovýchodně od Sand Point. Otřesy vycházely z hloubky 41 kilometrů.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Egypťan Bahader je v téměř 75 letech fotbalovým rekordmanem

Egypťan Ezzeldin Bahader byl krátce před 75. narozeninami zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší profesionální fotbalista na světě. Podle agentury Reuters získal tento primát po sobotním zápase v egyptské třetí lize, v níž podruhé nastoupil za tým 6th October a znovu odehrál celých 90 minut.

První duel zvládl Bahader v březnu, kdy dokonce skóroval z penalty, a pak na potřebný další start čekal déle, než myslel, protože sportovní svět zastavila pandemie koronaviru. O rekord dědeček šesti vnoučat nyní připravil Izraelce Isaaka Hayika. Ten ještě loni hrál ve věku 73 let, a to jako brankář. Hadaderovi bude pětasedmdesát let 3. listopadu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy