Může se zdát trochu málo, že hlavním dílem rembrandtovské přehlídky je plátno, které si našinec může prohlédnout prakticky kdykoliv: stačí navštívit expozici starého umění Národní galerie ve Schwarzenberském paláci.
Dočasné přestěhování obrazu do paláce Kinských na Staroměstském náměstí, kde se výstava od minulého pátku koná, je přesto mimořádnou událostí kvůli desítkám dalších děl, jež se k učenci vztahují a do Prahy byla zapůjčena z evropských i zámořských sbírek.
Výjimečná přehlídka, kterou v Německu za čtyři měsíce spatřilo přes 160 tisíc lidí, vzbuzuje velký zájem také v Praze. "Musíte chvíli počkat, teď vás tam pustit nemůžu," říká u dveří před palácovým schodištěm paní s vysílačkou v ruce. Ostraha se snaží udržet uvnitř maximálně 100 lidí, jak přikazují opatření proti šíření koronaviru.
Asi deset nově příchozích postává v průjezdu, ve všední den dopoledne ale nečekají dlouho. Sotva si přečtou letáček, který dostali ke vstupence, už se dveře znovu otevírají.
Po vstupu dovnitř je zjevné, že omezení návštěvníků bylo nutné ještě z jednoho důvodu: kvůli bezpečí bezmála 400 let starých obrazů.
Sály původně obytného barokního paláce nejsou příliš velké a lidé si často navzájem překážejí ve výhledu. Naštěstí oduševnělost a krása vystaveného umění působí coby jakýsi kouzelný olej ohleduplnosti - návštěvníci si ochotně uhýbají a snad se pod rouškami i usmívají.
Výstava zahrnuje zhruba 110 děl, z nichž více než polovinu vytvořil Rembrandt. Začíná několika drobnými grafickými autoportréty umělce, který žil v letech 1606 až 1669 a brzy začal místo podpisu používat jen své křestní jméno. Právě Rembrandtovy grafické práce budou pro mnohé návštěvníky fascinujícím objevem, novým setkáním s autorem, jehož jméno je často synonymem pro šerosvit, živost a psychologicky věrohodné portréty.
Rembrandtův patent
Tváře zahalené do stínu a noční scény nasvícené mihotavým světlem svíčky zachycoval neopakovatelně nejen v malbě, ale také grafice. Experimentoval s technikami, kombinoval lept a suchou jehlu. Dokonce si vymyslel postup, takzvaný povrchový tón, ve výsledku podobný lavírování. Grafika pak má silný šerosvitný efekt.
"Jde o dodatečné rozetření jemné vrstvy barvy na desku poté, co již byla připravena k tisku, tedy až potom, co byla barva nanesena do vyleptaných či vyrytých linií a povrch desky utřen dočista," vysvětluje v katalogu Rembrandtův "patent" kurátorka Blanka Kubíková, která je s Lucií Němečkovou autorkou výstavy.
Šerosvitný efekt nejlépe vyniká na grafikách s noční tematikou, které jsou obdivuhodné nejen technikou a rukopisem. Rembrandtův věhlas stojí na portrétech vystihujících každé hnutí mysli zobrazovaného, ale také na promyšlených kompozicích, které víc než zažitou ikonografii ctí logiku.
Rembrandt se skvěle vžívá do scenérií. Například biblické Zvěstování pastýřům ukazuje nejen posvátnou bázeň pastevců, kterým se v noci u Betléma zjevil anděl. Zachycuje i paniku zvířat, poplašených nenadálou nebeskou září. Zatímco pár pastýřů s otevřenými ústy podklesává v kolenou, jejich duchaplnější kolega tiší splašený dobytek.
Úplně jiné, až neuctivé je Rembrandtovo Klanění pastýřů. Pasáčci, kteří nejsou žádní jinoši s načechranými ovečkami, ale spíš utrmácení chlapíci, objevují novorozeně v jeslích a jeho matku i pěstouna dost nepřipravené. Panna Maria si příchozích nevšímá, leží zachumlaná v přikrývkách a má trochu bezradný pohled. Také z dítěte není vidět víc než tvářička ovinutá několika vrstvami hadříků. Josef zvedá hlavu zakrytou beranicí od rozečtené knihy. Pastýři vypadají dojemně udivení, upřímně zaskočení chudobou novorozence, který má být Božím synem.
Mezi grafikami nechybí ani slavný Stozlatový list zapůjčený z amsterdamského Rijksmusea. Jeho původní název zní Kristus uzdravuje nemocné, Stozlatový se mu začalo říkat podle částky, za kterou jej malíř nabízel. 100 zlatých bylo hodně a dosvědčuje, že Rembrandt si nejen cenil svého umění, ale také že grafiku považoval za rovnocennou malbě.
Malíř by byl zklamaný
Pražská výstava představuje deset olejomaleb přímo připsaných Rembrandtovi. Další jsou práce jeho současníků, žáků nebo následovníků. Otázka pravosti děl slavného umělce patří už několik století k nejdiskutovanějším rembrandtovským tématům.
Jak uvádí historička umění Anja K. Ševčik, počet se často měnil a mění dodnes.
"Z 588 olejomaleb přisuzovaných Rembrandtovi v prvním seznamu děl od Johna Smithe z roku 1836 se vyšplhal na maximum v roce 1923 u Wilhelma Valentinera, kdy zahrnoval 714 děl. Tým Rembrandt Research Project, bádající od roku 1968, sestavil Corpus s 265 obrazy. V nejnověji vydaném seznamu Sämtliche Gemälde z roku 2019 je uznáno 329 děl," uvádí ve své katalogové stati Ševčik, která v Národní galerii několik let působila jako asistentka a kurátorka sbírky nizozemského umění. Dnes vede kolekci malířství 17. století ve Wallrafově-Richartzově muzeu a Corboudově nadaci v Kolíně nad Rýnem, které na výstavě spolupracovaly.
Jako včelí královna schovaná v srdci úlu je obraz Učence ve studovně posazen doprostřed labyrintu ostatních obrazů. Jeho výsadní postavení instalace příliš nezvýrazňuje, je natočen bokem ke směru prohlídky. Poněkud stísněné prostory nedovolují pořádný odstup. Nelze říct, že by velká a působivá malba nevyzněla, Rembrandt se svým smyslem pro drama a kompozici by ale nejspíš byl zklamaný.
Učenec ve studovně není portrét, ale Rembrandtem oblíbená kostýmovaná studie člověka. Zachytil výraz muže, který byl vyrušen z četby. I když se obrací na diváka, pohledem ještě není zcela přítomný. Odráží bolestné přemítání nad něčím vzdáleným.
Jak ukazují další učenci, alchymisté nebo Faustové od Rembrandta i jiných autorů, šlo o oblíbené téma. Málokomu se ale podařilo tak lehce zachytit únavu i námahu duševní práce. Kunsthistorici dávají oblibu učenců do souvislosti se vzkvétající Republikou spojených nizozemských provincií.
Dle katalogu výstavy se v tamních rodinách 17. století symbolem společenského postavení stalo vlastnictví knihovny, stejně jako umělecké sbírky. Dvěma milionům obyvatel nizozemské republiky patřily asi tři miliony obrazů, ale zároveň překvapivých 300 milionů knih. Tomu odpovídala vysoká míra gramotnosti.
Stačí malá zmínka
Rembrandt navíc ze své profese zbožňoval staré tváře. Muž, který mu stál modelem pro učence, se objevuje i na dalších dílech, stařec stejné fyziognomie rovněž vystupuje na plátnech Rembrandtova vrstevníka, přítele i rivala Jana Lievense.
Čeští badatelé se u příležitosti výstavy pokusili dohledat, kudy se plátno dostalo do Čech. Skončili s jen několika málo pravděpodobnými hypotézami, byť kurátorka Lucie Němečková doufá, že se to ještě změní. "Vím i z dalších podobných případů, že stačí jedna někdy i nepatrná zmínka, která může bádání nasměrovat jinudy," říká.
Učenec ve studovně je poprvé doložen ve sbírce šlechtického rodu Nosticů roku 1819. Malbu pravděpodobně pořídil Friedrich Johann Nostic, jeden ze zakladatelů Společnosti vlasteneckých přátel, předchůdkyně Národní galerie.
Němečková v katalogu mapuje pozdější případ, kdy byl naopak Učenec ve studovně málem prodán do zahraničí. V roce 1911, kdy slavný newyorský sběratel umění Henry Clay Frick pátral po "nějakém Rembrandtovi", mu britský umělecký poradce Roger E. Fry napsal: "Rembrandtův obraz rabína v majetku hraběte Nostice v Praze je na prodej. Přejete-li si, mohu ho snad přímo koupit za cenu asi 70 tisíc liber. Je to velice významný příklad tohoto období, ale osobně bych vám zakoupení za tuto cenu nedoporučoval, neboť, jak víte, nepokládám tato raná díla za tolik charakteristická a imaginativní jako pozdější práce."
Možná tato negativní reference způsobila, že Američan nakonec zájem neprojevil. K prodeji nedošlo ani později. Do roku 1918 měli Nosticové několik nabídek, které dosahovaly až 2,5 milionu korun. Obraz ale zůstal v jejich majetku a roku 1945 se odtamtud dostal do sbírek Národní galerie.
Pražská výstava zahrnuje i další významné malby. Z Drážďan byla zapůjčena podobizna Rembrandtovy manželky Saskie z roku 1633, tedy ještě z doby před svatbou. Z Metropolitního muzea v New Yorku se do Prahy dostala Mladá žena s vějířem.
Jako dokonalý protipól honosného Učence ve studovně z počátku Rembrandtovy slávy v roce 1634 působí obraz zapůjčený z Finské národní galerie. Téměř monochromní, velmi tmavé plátno nazvané Čtoucí mnich namaloval Rembrandt v roce 1661, tedy pět let před smrtí. Muž v hrubém mnišském hábitu se dokonale soustředí na četbu dopisu. List papíru je jedinou osvětlenou částí obrazu, který celkově vyzařuje pokoj a ideál prostoty.
Za nejslavnějšími Rembrandtovými díly, jako je Židovská nevěsta, Hodina anatomie doktora Tulpa a především velkolepá Noční hlídka, se obdivovatelé umění musí vypravit do Amsterdamu a Haagu, protože tyto práce tamní muzea zřejmě nikdy nikam nezapůjčí. Pražská výstava je přesto výjimečnou příležitostí, jak se s Rembrandtem setkat v nebývalé intenzitě.
Malý dovětek tvoří sál nazvaný After Rembrandt, ve kterém současní malíři vystavují díla inspirovaná nizozemským mistrem.
Rembrandt: Portrét člověka
Palác Kinských, Praha, výstava potrvá do 31. ledna 2021.
