Rozhovor - Česká filharmonie má za sebou přelomovou sezonu ve své porevoluční historii. Experti nazývají reformu, kterou společně nastartovali šéfdirigent a umělecký ředitel Jiří Bělohlávek s generálním ředitelem Davidem Marečkem „splácením dluhů z minula". A to i doslovně. Vedení filharmonie se podařilo vybojovat i v době všeobecných škrtů na „nekulturním" ministerstvu rozhodující finanční podporu.
Ostatně s touto podmínkou vstupoval Jiří Bělohlávek do jednání s bývalým ministrem kultury Jiřím Besserem. A bez ní by se do Prahy jistě nevrátil. Bylo to totiž právě ministerstvo a také rozepře s orchestrem, které zapříčinily v roce 1992 Bělohlávkův odchod z České filharmonie.
„Nepodařilo se sice naplnit původní požadavek Jiřího Bělohlávka na dorovnání platů na evropskou úroveň, ale přiblížili jsme se k němu. Je to logická změna, nikoliv nesystémové vybočení ze specificky české situace. Od ministerstva kultury i financí cítíme nyní silnou podporu. Ale myslím si, že takovou podporu si Česká filharmonie zaslouží, peníze do ní investované se státu bohatě vrátí," míní generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Investované peníze se státu vrátí
Aktuálně.cz: Zásadním projevem reformy České filharmonie je právě zvýšení platu hráčů. Podařilo se je dostat ze zhruba 26 tisíc na 40 tisíc. Jak těžké bylo vyjednávání s ministerstvem? A má skutečně mít Česká filharmonie tak výsadní postavení mezi českými orchestry?
David Mareček: Pokud chtěl český stát do čela České filharmonie získat renomovaného dirigenta Jiřího Bělohlávka, musel splnit jeho základní podmínku, kterou bylo právě zvýšení platů hudebníků. On v cizině získal celkem jasnou představu o tom, co je nutné, aby orchestr fungoval na špičkové úrovni. Myslím si, že současnou podporu si Česká filharmonie zaslouží, vždyť hrajeme českou hudbu na nejprestižnějších pódiích světa. Na koncerty chodí kulturní lidé, politické i podnikatelské elity v nejrůznějších zemích.
A.cz: Proč se průlom ve financování podařil až nyní?
Za minulého režimu byla Česká filharmonie hodně privilegovaná. Po změně režimu se ale financování nijak nezměnilo a špičkoví hráči se stali průměrně placenými zaměstnanci. Peníze by sice v umění neměly být na prvním místě, ovšem k tomu, abychom mohli uspět, je nutně potřebujeme. S pádem železné opony totiž mohli hudebníci začít pracovat i za hranicemi, takže filharmonie nebyla pro hráče dostatečně atraktivní. Navíc už k nám nejezdili povinně vynikající umělci z východního bloku za nízké ceny. I jim bylo rázem nutné zaplatit vysoký tržní honorář jako komukoliv jinému. Problémy při hledání nové identity vedly k rychlému střídání šéfdirigentů a nepřispěly k celkovému renomé orchestru.
A.cz: Zvýšení platů provází i zvýšená pracovní vytíženost filharmoniků. Musí odehrát více zkoušek i koncertů. Zvládají muzikanti větší nápor?
Pracovní rytmus je opravdu výrazně náročnější. Česká filharmonie ale vždy byla jedním z nejvytíženějších českých symfonických orchestrů. Hlavní změna spočívá v tom, že v minulosti měli muzikanti týdně zahrát šest frekvencí - zkoušek nebo koncertů, nyní jich mají osm. Mají o třetinu víc práce. Koncert, který dříve zkoušeli tři dny, nyní musí zvládnout za dva. A zkoušky jsou také delší - v pondělí se zkouší dvakrát, v úterý také, ve středu dopoledne a večer bývá koncert. Navíc se musejí hodně připravovat individuálně. Někdy je to opravdu nadoraz.
A.cz: Experti hodnotí uplynulou sezonu jako velmi pozitivní start reformy. Z čeho máte největší radost?
Určitě z atmosféry v orchestru. Hudebníci se těší do práce, aktivně se účastní na formování orchestru, nebojí se říkat své názory. Zahájili jsme nahrávání kompletu Dvořákových symfonií pro renomovanou společnost Decca Classics a Českou televizi. V mezinárodní koprodukci vzniká filmový dokument o České filharmonii. Filharmonie se úspěšně vrací na evropská pódia a na podzim ji čeká turné s Jiřím Bělohlávkem po Japonsku. Zvýšila se návštěvnost koncertů a zájem je také o nové edukativní programy. V září jsme založili orchestrální akademii, v níž působí nejlepší čeští a zahraniční studenti.
A.cz: Při pohledu zvenčí by to vypadalo spíš jako vrchol snah nového managementu. Překvapilo vás, jak rychle se to podařilo?
Symfonický orchestr má více než sto dvacet členů, sto dvacet umělců. Byl jsem přesvědčený, že získání jejich důvěry nám zabere mnoho měsíců. K rychlejšímu vývoji pomohla asi i náhoda. Naše první společná cesta vedla na jaře 2011 do Japonska. Byli jsme tam v době katastrofy ve Fukušimě, a proto jsme museli turné v polovině ukončit. Nastala krizová situace s velmi zjitřenou atmosférou. Společně s hráči jsme ji ale celkem úspěšně překonali, což zřejmě prolomilo ledy. Každá krizová situace vás prověří a nám pomohla rychle a efektivně začít pracovat.
A.cz: Jak se osvědčila nová struktura vedení, tedy generální ředitel spolu s hudebním ředitelem, který je zároveň šéfdirigentem?
Orchestr musí mít především silné umělecké vedení. Proto jsme spojili pro Jiřího Bělohlávka pozice šéfdirigent a hudební ředitel. Má úlohu jakéhosi designéra, který může orchestru vtisknout tvář. Z manažerského hlediska nás ovšem vede filharmonii víc. Já propojuji manažerské činnosti s uměleckou částí, s dramaturgií a výběrem hostujících umělců. Generální manažer orchestru Robert Hanč koordinuje všechny činnosti orchestru, má na starosti i zájezdovou a nahrávací strategii a čtvrtým členem nejužšího vedení je ekonom Ondřej Matyáš, který se stará kromě financí i o fungování budovy Rudolfina.
A.cz: Jak už jste naznačil, ve financování došlo ke kompromisu. Máte ještě nějakou rezervu pro jednání s ministerstvem? Může se situace v příštích sezonách zlepšit, abyste se přiblížili špičkovým orchestrům?
Současný stav financování vychází z možností ministerstva. Snažíme se však motivovat hráče i jinak. Svou roli hraje počet koncertů v zahraničí, kvalita sálů, pestrost programu, úroveň hostujících umělců, prestiž nahrávek. Velmi pečlivě vybíráme hostující dirigenty, protože na nich záleží, s jakou chutí budou hudebníci pracovat. Totéž platí i pro hostující sólisty. Motivací jsou samozřejmě i zájezdy - rozhodně je inspirující hrát například v newyorské Carnegie Hall před plným auditoriem. Peníze tedy jsou nutná podmínka, ale o úspěchu rozhodují i všechny ostatní faktory, které jsem zmínil.
A.cz: Mají hráči skutečně motivaci pro maximální nasazení také s hostujícími dirigenty? Experti v tomto směru často filharmonii vytýkají nižší kvalitu.
Záleží přirozeně na osobnosti dirigenta. To on musí vyžadovat od hráčů maximum nasazení. A je také pochopitelné, že koncerty s šéfdirigentem by měly být vždy nejlepší, protože jsou naší hlavní vizitkou. Chceme zvát ty nejlepší hostující dirigenty, což ovšem chce svůj čas. Špičkoví dirigenti mají diář plný na čtyři pět let dopředu. Projekty, které nyní začínáme plánovat, se uskuteční třeba až v letech 2016 nebo 2017. A je tu i věkový aspekt. Nemůžeme zvát jen dirigenty, kteří jsou na vrcholu sil zpravidla mezi šedesáti a sedmdesáti roky. Potřebujeme si také vychovat další generaci, která bude s filharmonií spolupracovat v budoucnu. Z českých dirigentů jsou to zejména Jakub Hrůša, Tomáš Netopil a Tomáš Hanus. A pak pečlivě vybíráme z mnoha mladých talentovaných zahraničních dirigentů. Teď například vedl turné filharmonie po Evropě Krzysztof Urbański, do jedné z příštích sezon plánujeme angažmá Kazuki Yamady, vítěze soutěže v Besanconu, častým hostem je i vynikající Američan James Gaffigan. Bereme to jako investici do budoucnosti orchestru. Zmínění dirigenti se mohou v průběhu příštích let stát těžko dostupnými. Ne snad proto, že bychom na ně neměli peníze, nebo jsme jim nebyli dost dobří. Jakmile však získají jeden až dva stálé dirigentské posty, budou mít na hostování jen pár týdnů v roce. A pokud budou s námi mít nastaveny dobré vztahy, rádi do Prahy přijedou.
Jak stoupat mezi nejlepší orchestry světa
A.cz: Vše, o čem jsme zatím hovořili, směřuje k vašemu prohlášení při nástupu k České filharmonii. Řekl jste, že se ji pokusíte dostat mezi deset nejlepších orchestrů na světě. Jak daleko na té cestě jste?
V roce 2010 vyšel v časopisu Gramophone žebříček dvaceti nejlepších orchestrů světa. Česká filharmonie tam figurovala na dvacátém místě. Děláme maximum pro to, abychom se na žebříčku posouvali vzhůru. Je to dlouhá cesta, ale máme jasnou představu, jak po ní jít.
A.cz: Jakými kritérii se experti při sestavování žebříčku řídí?
Mezi rozhodující faktory patří osobnost šéfdirigenta, úroveň hostujících umělců, kvalita domovského koncertního sálu, šíře publika, pravidelné nahrávky u prestižních společností, mezinárodní ceny za tyto nahrávky, zájezdová činnost, tedy četnost vystoupení v nejprestižnějších sálech světa, a konečně edukační činnost orchestru a šíře jeho dalších aktivit.
A.cz: Vraťme se tedy k té cestě. Jak daleko jste?
Mé funkční období by mělo být šestileté. Chceme spolu s kolegy v týmu během této doby všechny oblasti nastavit tak, aby byly zdravé a rostly. Naši nástupci pak mohou mít takové postavení, že se filharmonie do nejlepší desítky dostane. Máme už prestižního partnera pro nahrávání. Je jím společnost Decca Classics. Vydáme u ní komplet symfonií Antonína Dvořáka. Ten vyjde v roce 2014 a o rok později se bude moci utkat o některou z mezinárodních cen. V oblasti zájezdů plánujeme newyorskou Carnegie Hall na podzim 2014, ve vídeňském Musikvereinu budeme mít tři koncerty v roce 2015, v Berlínské filharmonii bychom měli hrát příští rok.
A.cz: Jakou část Dvořákovského kompletu už máte hotovou?
Nahrávky vznikají na koncertech od prosince loňského roku. Natáčíme vždy generální zkoušku, tři koncerty a opravnou frekvenci, z nichž vznikne finální tvar. Šest symfonií z devíti je nahráno. Do letošního prosince stihneme zbytek. Točíme ještě tři Dvořákovy koncerty - houslový, klavírní a violoncellový. Dva posledně jmenované vzniknou v červenci ve studiu s klavíristou Garrickem Ohlssonem a cellistkou Alisou Weilerstein. Houslový koncert natočíme živě s Frankem Peterem Zimmermannem v prosinci. Hudební režii má na starosti zkušený Arend Prohmann, který je podepsán pod celou řadou nahrávek berlínských nebo vídeňských filharmoniků. Nahrávky by měly vyjít na jaře 2014, u příležitosti Roku české hudby a také ke sto desátému výročí úmrtí Antonína Dvořáka.
A.cz: Daří se vám dostávat i do nejprestižnějších sálů světa vážné hudby? Jak byste popsal změnu zájezdové strategie České filharmonie?
Chceme dát zájezdům řád. V minulosti se filharmonie chovala reaktivně - teprve když přišla nabídka, rozhodla se, zda ji přijmout. My to děláme opačně. Máme plán, v kterých destinacích a jak často chceme hrát, a ten se snažíme aktivně naplňovat za pomoci silných agentur v Anglii, Německu, Japonsku a USA. Musíme ovšem i odmítat celou řadu nabídek, které se do naší strategie nehodí. Předpokládáme, že za čtyři, pět let bude poptávka po České filharmonii více méně ve shodě s naším plánem. Nyní například odmítáme prestižní město, kde bychom však měli hrát v průměrném sále. Raději čekáme, až se dohodneme s pořadatelem v sále té nejvyšší kategorie.
A.cz: Jak do tohoto konceptu zapadá zájezd do Abú Dhabí? Nebyl spíš jen ekonomicky výhodný?
Abú Dhabí je určitě ekonomicky zajímavá destinace, ovšem šlo nám i o prestiž. Zpívali tam s námi slavní sólisté Plácido Domingo a Bryn Terfel, hrál světoznámý houslista Joshua Bell. A navíc na festival do Abú Dhabí si každého zvou jen jednou, ať je to sebevětší hvězda. Myslím, že v „životopisu" filharmonie se tento zájezd bude docela hezky vyjímat. Součástí našeho plánu, který vytvořil Robert Hanč, je i objevování netradičních destinací a propagace české hudby na nových místech, kam Spojené arabské emiráty rozhodně patří.
A.cz: Je stále největší zájem o Českou filharmonii v Japonsku?
Ano, zájem o českou hudbu je tam zakořeněný a úžasně stabilní. Už děti ve škole se učí zpívat Smetanovu Vltavu, k níž mají vytvořený japonský text! Do Japonska se pravidelně vracíme a přijetí je vždy mimořádně vřelé. Na podzim budeme během čtrnáctidenního turné hostovat dokonce dvakrát v nejznámějším japonském sále, tokijské Suntory Hall. Koncert v Suntory Hall je vrcholným zážitkem pro jakýkoli orchestr na světě. Možnost vystoupit zde dokonce dvakrát svědčí o velkém zájmu Japonců o Českou filharmonii a českou hudbu obecně.
A.cz: Je to podobné i v Číně, kam jede v nové sezoně filharmonie na velké turné?
V Číně je situace naprosto odlišná. Čínské publikum si na poslech klasické hudby postupně zvyká. Během koncertů dochází k celé řadě pro nás nezvyklých situací. Návštěvníci se učí hudbě rozumět i se na koncertech klasické hudby správně chovat. Na druhou stranu v Číně je obdiv ke klasické hudbě značný, řada dětí odmala hraje a cvičí hru na hudební nástroj pod nejpřísnějším vedením. Tyto děti pak dosahují řady úspěchů v mezinárodních soutěžích a pro hráče z tradičních destinací jsou značnou konkurencí. V Číně je určitě velký hudební potenciál, a to jak posluchačský, tak profesionální.
A.cz: Může vás tato strategie dovést i na nejprestižnější festivaly do Salzburgu a Luzernu, kde už v minulosti Česká filharmonie hrála?
Máme dohodnuté angažmá v řadě prestižních sálů jako newyorská Carnegie Hall, Berlínská filharmonie, Musikverein ve Vídni, Royal Albert Hall v Londýně, Suntory Hall v Tokiu. Objevíme se na festivalech v Edinburghu, londýnských BBC Proms, několika německých festivalech nebo v rakouském Grafennegu. Účast v Luzernu i Salzburgu plánujeme, ale chce to ještě nějaký čas. Jejich intendanti musí dospět k přesvědčení, že Česká filharmonie přesně zapadá do jejich dramaturgických plánů. Důležité jsou výsledky orchestru na mezinárodní hudební scéně, osobnost šéfdirigenta i pozitivní působení našich zahraničních partnerů.
A.cz: Jak tomu pomáhají pozitivní recenze ve světových médiích? Můžete i to nějak ovlivnit?
Ano, snažíme se, aby si nás co nejvíc všímali důležití zahraniční recenzenti. Někteří přijedou například na zahajovací koncert příští sezony. Kladné hodnocení od několika mezinárodně uznávaných osobností může při vyjednávání výrazně pomoci, protože patří k objektivním a důvěryhodným kritériím. Několik takových recenzí máme z letošního dubnového turné po Velké Británii s Jiřím Bělohlávkem. V nejbližších dvou letech navštívíme Asii, Ameriku i řadu míst v Evropě a věříme, že pozitivních ohlasů bude výrazně přibývat.
Neopakovatelný zvuk České filharmonie
A.cz: S vaším nástupem se také posílily pravomoci a povinnosti umělecké rady orchestru, která je volena všemi členy orchestru z řad koncertních mistrů, vedoucích skupin a jejich zástupců. Jak rada pracuje a jak se osvědčuje?
Umělecká rada se schází podle potřeby - zhruba jednou za měsíc. Šéfdirigentovi a mně je skutečným partnerem v uměleckých otázkách. Konzultujeme s hráči skladbu sezony, hostující umělce, složení orchestrální akademie a řadu dalších témat. Rada zpracovává i podněty jednotlivých hráčů, což dělají v jiných oblastech také odbory. Díky tomu není třeba se pravidelně scházet s celým orchestrem, aby vznikl velmi prospěšný dialog. Například podnět ke vzniku orchestrální akademie vzešel přímo od hráčů orchestru.
A.cz: Jaký má pro filharmonii význam právě tahle novinka - Orchestrální akademie?
Založením Orchestrální akademie doháníme další dluh. Řada orchestrů ve světě ji má už od sedmdesátých let. V Čechách ji založila Pražská komorní filharmonie. Do akademie jsme zatím vybrali dvacet talentovaných mladých hudebníků, kteří u nás získají zkušenosti z působení v profesionálním orchestru. Umělecké školy se totiž zaměřují na sólovou a komorní hru v menších souborech. Školní orchestry obvykle zvládnou ročně dva až tři projekty, což je na výchovu orchestrálního hráče opravdu málo. Snažíme se tedy vzdělávat vynikající talenty v orchestrální hře. Vybraní hráči mají příležitost zapojit se do orchestru v jedné až dvou sezonách, což znamená, že pracují s Jiřím Bělohlávkem, Manfredem Honeckem a dalšími dirigenty, zažijí provoz orchestru, kdy musí za týden zvládnout jeden celý program. Naši hráči je učí, jak efektivně připravit a zahrát orchestrální part. Pro nás je zase výhodné, že můžeme podchytit mladé talenty. Když vypíšeme konkurz na nějaké uvolněné místo, poznáme při něm většinou individuální kvalitu hráče, ale ne zkušenost v orchestrální hře. Ta je však pro nás jednou z nejdůležitějších věcí. Ke konkurzu budou díky akademii chodit lidé lépe připraveni a vybaveni praktickými dovednostmi. Ovšem ani to jim dopředu nezaručí úspěch. Naším cílem je zhruba do deseti let vybudovat obdobnou zásobu nových talentů, jakou má například Berlínská filharmonie.
A.cz: Mezi přijatými do akademie je i pět cizinců. Může se stát, že i v České filharmonii bude za pár let hrát víc umělců ze zahraničí?
V současné době má první ročník akademie dvacet adeptů a jsme rádi, že se hlásí i cizinci. Jsme pro ně atraktivní značka, kterou chtějí získat do profesního životopisu. Máme tak srovnání českých a zahraničních studentů. V konkurzech (mimo orchestrální akademii) ovšem zatím vždy zvítězili čeští uchazeči. Má to několik důvodů. Zatím nejsme špičkovým orchestrům schopni konkurovat finančně, ovšem to není jediný aspekt. Není totiž vždy pravda, že nejlepší hudebník dobře zapadne do celku. Česká filharmonie má specifický zvuk, protože její hráči prošli podobným školením a nesou si v sobě českou hudební tradici. V globalizovaném světě je to klenot. Musíme pečlivě zvažovat přijetí každého nového hráče, abychom se právě o tuto kvalitu, budovanou od roku 1896, nepřipravili. Rozhodně však chceme podporovat české hudebníky ve studiu v zahraničí, které je může dostat na světovou úroveň. Naší ambicí je pak přitáhnout tyto hráče zpět do Prahy.
Filharmonie se otevírá veřejnosti
A.cz: Asi i největší škarohlíd musí uznat, že filharmonie se stále víc otevírá veřejnosti. Svědčí o tom koncert na Staroměstském náměstí na závěr sezony, ale i nová koncepce edukativních koncertů, na jejichž přípravě se podílí režisérka Alice Nellis a které moderují celebrity typu Marka Ebena, Jana Budaře nebo Pavla Lišky. Jaké jsou na ně reakce od dětí a od vedení škol?
Reakce jsou převážně pozitivní. Návštěvníci oceňují především to, že se nabídka filharmonie rozšiřuje. Koncepci vzdělávacích programů od letoška připravuje Petr Kadlec, jehož cílem je nabídnout programy, v nichž se publikum co nejvíce zapojuje do dění na pódiu. V tomto duchu jsou koncipovány i programy Alice Nellis pro mladší a starší děti s Pavlem Liškou a Janem Budařem. Specifické místo mají v nabídce České filharmonie pořady pro dospělé posluchače s Markem Ebenem a Jiřím Bělohlávkem. Volně navazují na oblíbený cyklus Václava Neumanna Česká filharmonie hraje a hovoří, jejich forma je však úplně nová a zcela svébytná. Soudě podle zájmu a živých reakcí publika při podzimní premiéře jsme se vydali dobrým směrem. Od nové sezony se do Rudolfina vrátí také cyklus Čtyři kroky do nového světa, který již několik let úspěšně uvádí Petr Kadlec s dirigentem Marko Ivanovičem. Kromě toho jsou na víkend připraveny pořady pro rodiče s dětmi, které vyvrcholí karnevalem v Rudolfinu.
A.cz: Otevření se veřejnosti by se mělo projevit i ve vyšších návštěvách koncertů. Zlepšila se za první sezonu Jiřího Bělohlávka?
Zcela jednoznačně ano. Koncerty právě završené sezony se nám dařilo bez problémů vyprodávat. Navíc koncertů bylo v nové sezoně víc, přibyla nově středa. Jsme spokojeni, ale nechceme usnout na vavřínech. Jsme sami zvědavi, zda tento trend dokážeme udržet. Díky úpravě cen vstupného budeme moci od nové sezony dokonce nabídnout některá místa za nižší ceny než doposud. Základní vstupné na koncert České filharmonie se pohybuje od 250 do 800 korun.
A.cz: Uvažujete o návratu do Asociace symfonických orchestrů ČR, odkud filharmonie vystoupila kvůli kritice za zrušený koncert?
Filharmonie své členství pozastavila kvůli dlouhodobě napjatým vztahům a nesouhlasu členů orchestru s formou asociace, která byla v té době sdružením fyzických osob, tedy ředitelů. Dnes je ASOPS profesní organizací sdružující instituce, tedy české symfonické orchestry a pěvecké sbory. Moje osobní vztahy s kolegy z ASOPS zůstaly vždy velmi korektní a dohodli jsme se, že letos na podzim budeme znovu jednat o postavení filharmonie vůči asociaci. Jednání proběhnou interně v rámci filharmonie a následně mezi námi a asociací.
Čtěte také
Reforma České filharmonie? Zdařilá partyzánština
Bělohlávek a Česká filharmonie našli společnou řeč
