reklama
 
 

Bělohlávek a Česká filharmonie našli společnou řeč

8. 10. 2012 16:25
Recenze inauguračních koncertů nového šéfdirigenta

Recenze - Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie (ČF) našli společnou řeč. To je nejdůležitější zpráva ze dvou inauguračních koncertů nového šéfdirigenta v pražském Rudolfinu (4. a 5. října). Společná řeč nutně neznamená, že šlo o brilantní výkon bez jediného kazu. Ale zažili jsme vzácný moment, kdy se oboustranné nasazení dirigenta a orchestru potkávalo a umocňovalo.

To v minulých letech ve vztahu Bělohlávek-ČF neplatilo, zvlášť po drsném rozkolu a rozchodu v roce 1992, kdy polovina orchestru chtěla jiného šéfdirigenta. „Vracel jsem se pak k České filharmonii v téměř každé sezoně," řekl Bělohlávek nedávno Hospodářským novinám, „ale nebylo to nic oblažujícího. Ten vnitřní rozpor v ansámblu byl cítit a myslím, že jsme z toho neměli potěšení nikdo." Tentokrát bylo potěšení viditelné i slyšitelné. Z pódia zněla hudba, kterou bylo radost poslouchat.

Symfonická věta Vox clamantis (Hlas volajícího) od Petra Ebena je skladatelova vážná reakce na srpnovou okupaci Československa. Žádný efektní nebo líbivý kousek na příjemné rozproudění koncertu. Ale přesně to byl Bělohlávkův záměr. Dílo, které je posluchačsky náročné, vyznělo intenzivně a přesvědčivě dík velké angažovanosti hráčů. Zvuk orchestru byl jasný, zřetelný a zároveň velmi barevný.

Beethoven, Mozart a Haydn prospějí souhře

Jiří Bělohlávek určitě věděl, že s Beethovenovou Osudovou symfonií vstupuje do jámy lvové. Nejnahrávanější symfonii světa si je možné poslechnout v desítkách skvělých provedení, takže konkurence je veliká. A pravděpodobnost zklamaných očekávání značná. V Česku navíc nemáme interpretační tradici v hraní Beethovena, jaká je ve Vídni nebo v Berlíně. Ze tří nahrávek Osudové, které jsem s Českou filharmonií slyšel, byla ta pod taktovkou Paula Kleckiho (z roku 1967) trochu jako podle pravítka (například ve srovnání s Karajanem a jeho Berlínskými filharmoniky), nahrávka Václava Neumanna (1989) sice napínavější, ale v souhře poněkud ledabylá, a nejvíc vzruchu a vyhraněného hudebního názoru - i když ne vždy preciznosti - má podle mého názoru snímek Karla Ančerla (1953).

Bělohlávkovo provedení nebylo ani podle pravítka, ani ledabylé, a mělo patos i jiskru. Bylo znát, že na zkouškách se Beethovenovi věnovala velká pozornost a spousta míst vyšla moc pěkně. Bělohlávek pečlivě pracoval se zvukem jednotlivých nástrojových skupin, aby se nepřekrývaly, z partitury nechal vystupovat hlasy, které v jiných provedeních zanikají (melodie viol a violoncell ve 2. větě), dbal také na to, aby melodie měly oblouk a byly dobře modelované. Mohl se navíc opřít o vynikající hráče na dechové nástroje (za všechny bych vyzdvihl hobojistku Janu Brožkovou, fagotistu Ondřeje Roskovce a pikolistu Jana Machata) a velmi angažovaně hrající smyčce.

Teď jeden paradox, o jehož příčinách nemám úplně jasno. U Beethovena a silněji pak v závěrečné Sinfoniettě Leoše Janáčka se orchestr v některých místech znatelně rozcházel v souhře. Nemyslím přitom, že to bylo ledabylostí nebo podceněním přípravy. Hypotézy?

1. Zvlášť u prvního koncertu sehrála roli nervozita, jak se první večer povede, spolu s přítomností televizních kamer a rozhlasových mikrofonů.

2. Jiří Bělohlávek vyžadoval po orchestru mnoho nových věcí v interpretaci, možná víc, než se dalo vstřebat a zažít, ale hráči se mu snažili vyjít maximálně vstříc. Není to neznámý princip: člověk se pak soustředí na požadované věci a utečou mu jiné, se kterými by za normálních okolností vůbec neměl problém. V našem případě mohlo někde soustředění hráčů na svůj part a dirigentova přání oslabit soustředění na celek a cit pro souhru. Jedna z výzev pro filharmoniky i Bělohlávka...

3. Orchestr byl na pódiu v jiném rozesazení než obvykle. Na přání nového šéfdirigenta. Nejviditelnější změnou byly kontrabasy, které netvořily „shluk" na pravé straně pódia, ale řadu až úplně vzadu za orchestrem, jinak byly umístěné také bicí nástroje. V čem může nastat problém? Hráči jsou zvyklí na pódiu slyšet určitým způsobem. K uchu jim nepřichází ten výsledný zvuk, který má posluchač v sále, a jsou zvyklí se orientovat - mají-li sledovat souhru - částečně podle dirigentovy taktovky, ale hlavně podle zvuku určitých nástrojových skupin. Když se orchestr přestaví a promění se zvukové orientační body, které do té doby fungovaly, může to mít vliv právě na souhru. A může nějaký čas trvat si zvyknout.

4. Smyčcové nástroje byly lepší než obvykle a také to mají těžší, protože v případě houslí, viol, cell i kontrabasů musí hrát jako „jeden muž" vždy 8-16 hráčů v té které skupině nástroje. Nicméně i tady čeká na filharmoniky s Bělohlávkem ještě kus práce (viz poněkud rozsypaný začátek Osudové, kde si smyčce předávají „osudový" motiv). A proto více Beethovena, více Mozarta, více Haydna, se kterými roste souhra orchestru.

Vnitřní motivace

Kanadský barytonista Gerald Finley zahajovací koncert rozhodně ozdobil. V pěti písních Gustava Mahlera na slova sbírky Chlapcův kouzelný roh se představil jako skvělý zpěvák, který neukazuje na odiv svůj hlas, ale vypráví příběhy. Mahlerovy rané písně, které se někdy interpretují s romantizujícím sentimentem, podával střízlivě a přitom ne suše. V první a čtvrté písni bylo hodně humoru - rozpustilého i jemného: závěr čtvrté písně byl v tomto ohledu jedním z nejhezčích momentů celého koncertu.

K závěrečné Janáčkově Sinfoniettě ještě poznámka: po fanfárách, kterými dílo končí, jsem si připadal už dočista „utroubený", síla zvuku mi pro tak krátký sál, jako je Rudolfinum, přišla přílišná.

Byl jsem zvědavý, jaký bude druhý zahajovací koncert - už bez kamer a mediálně vyšponovaných očekávání. Přihodilo se to, co je obvyklé: souhra byla lepší a orchestr uvolněnější, ale angažovanost hráčů nebyla taková jako při „premiéře" a trochu se vytratil náboj. I to je, myslím, velká výzva...

Suma sumárum: inaugurace se vydařila. Jsme ale teprve v prvním týdnu plánované (zatím) čtyřleté spolupráce České filharmonie a Jiřího Bělohlávka. Vnějších motivací a pobídek už nebude víc než v těchto dnech. Věřme, že vnitřní motivace - ty rozhodující - jsou na obou stranách dostatečně silné.

Česká filharmonie / Zahajovací koncert sezony 2012/2013. Rudolfinum - Dvořákova síň. 4. a 5. října 2012. P. EBEN: Vox clamantis, symfonická věta pro tři trubky a orchestr, L.van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll „Osudová", G. MAHLER: Chlapcův kouzelný roh - výběr, L. JANÁČEK: Sinfonietta. Česká filharmonie, Gerald FINLEY - baryton, Jiří BĚLOHLÁVEK - dirigent

autor: Petr Kadlec | 8. 10. 2012 16:25

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama