Analýza - V České filharmonii (ČF) se odehrává na české poměry unikátní přerod, na jehož konci má být výborně fungující, špičková kulturní instituce s mezinárodním přesahem. Proč unikátní? Protože celý proces působí systematicky, promyšleně a důvěryhodně. Cílem navíc není ušetřit, ale přinášet větší kvalitu.
Symbolickým bodem je úvodní koncert, na kterém se jako nový šéfdirigent a zároveň umělecký ředitel České filharmonie představí Jiří Bělohlávek. Jediný muž ve stosedmnáctileté historii orchestru, který ho povede podruhé. V čele ČF stál už v letech 1990-92, ale když mu velká část hráčů vyjádřila nedůvěru, protože za mnohem perspektivnější považovala spolupráci s Gerdem Albrechtem, Bělohlávek rezignoval.
Dnes jsou jeho mezinárodní renomé a umělecké zkušenosti plus jisté „poučení z krizového vývoje" u orchestru příslibem, že společná budoucnost by mohla být výrazně lepší než napoprvé. Tomu má napomáhat i řada změn ve vnitřních, léta zaběhaných mechanismech. Management ČF vedený ředitelem Davidem Marečkem je připravil během roku a půl svého působení, platit začaly - posvěcené ministerstvem kultury - letos v srpnu.
Na první pohled nejde o revoluční převraty. Změna je někdy jenom v tom, že se určitý nepsaný zvyk prostě zapíše. Stane se z něj jasné pravidlo, ke kterému patří jasná zodpovědnost. Právě to ale v našich podmínkách, kde se na pravidla moc nedbá a zodpovědnost se moc nenosí, vlastně revoluční je.
Jak pečovat o kvalitu?
Sebelépe nastavená pravidla samozřejmě kvalitu nevytvoří. Ale mohou jí hodně napomoct. V ČF bylo zvykem, že vedoucí jednotlivých nástrojových skupin zodpovídají šéfdirigentovi za úroveň svých lidí. Včetně jejich připravenosti na zkoušky. Přesto to někdy nefungovalo. Teď je zodpovědnost vedoucích psaným pravidlem včetně možných sankcí: hráč, jehož výkony nebudou dostačovat, může na osobním ohodnocení přijít o 10-15 tisíc korun. A naopak hráč, který na sobě pracuje a je to slyšet, může dostat přidáno.
Když finanční postih nezafunguje, může dojít až ke „komisionálnímu přezkoušení" - k přehrávce před komisí, která má právo doporučit odchod hráče. Toto je novinka, o jejíž přesné podobě se mezi managementem a členy orchestru dlouho diskutovalo.
„Hráči s tím souhlasili," vysvětluje ředitel David Mareček, „ale otázka byla, kdo to bude posuzovat? Mluvilo se o externí komisi, třeba i zahraniční. Jenže myslet si, že například koncertní mistr Berlínských filharmoniků spolu s hobojistou z amsterodamského Concertgebouworkest tu situaci posoudí, je trochu naivní. Myslím, že spíš neshodí zahraničního kolegu a navíc je pro ně složitější vžít se do zdejšího prostředí. Nakonec jsme se shodli, že rozhodovat bude konkurzní komise. Je to určená sestava lidí přímo z orchestru, kteří by měli být co nejobjektivnější. Tedy aby v takové situaci „kopali" za orchestr a ne za jednotlivce."
Sledovat a hodnotit výkony jednotlivců ale nestačí. Čím lepší orchestr je, tím vyšší má uměleckou laťku, kterou si sám hlídá a pod kterou nejde. Jinými slovy: patří k profesionální cti hrát na určité úrovni i v situaci, kdy před orchestr předstoupí dirigent, který není tak dobrý.
„A když profesionální hrdost není," říká Mareček, „žádná pravidla to stejně nespasí."
Profesionální hrdost je ovšem kvalita dost neměřitelná. Víme jen, že se vytváří postupně a dlouho, a jedině za předpokladu, že hráči chtějí růst a berou orchestr opravdu za svůj.
Jak pracovat a pro koho nahrávat?
Co do počtu zkoušek se filharmonici vracejí k modelu, který fungoval ještě zhruba před patnácti lety. Na každý koncert jsou čtyři tříhodinové zkoušky (oproti obvyklým třem) a jedna generálka. To by mělo zvýšit kvalitu výkonů: technickou vybroušenost a lepší souhru, ale hlavně větší ponor do samotné hudby a hlubší porozumění. Pak budou následovat vždy tři koncerty. To je změna, která má i vysloveně pragmatické důvody. Pokud se koncerty nahrávají, je lepší mít na výběr snímky ze tří večerů. Když se navíc koncerty koncentrují do trojic, vzroste počet týdnů, ve kterých orchestr není vázaný v Praze, a může víc jezdit na turné.
Ohledně nahrávání byl konsenzus složitější. Původně měl management představu, že by hráči měli v úvazku veškeré natáčení. Takže za snímky pro CD, televizi nebo rozhlas by už nebyli navíc placeni. To ale nebylo přijatelné pro orchestr. Výsledek? Pokud se bude točit pro vlastní label (tzn. vydavatelem nahrávky bude ČF) anebo pro některého z pěti velkých hráčů vážnohudebního nahrávacího průmyslu (Deutsche Grammophon, DECCA, EMI, Sony a Virgin Classics), bude to v rámci služby a hráči to budou brát jako součást společného úsilí o větší renomé ČF.
Co za to?
Od začátku sezóny 2012/2013 se průměrný plat hráče ČF, který byl 26 413 korun, vyšplhal na 40 tisíc korun. Orchestr se tak na míle vzdaluje ostatním tělesům v ČR, což vyvolává jistou - a pochopitelnou - nevoli, protože vynikající hudebníci nejsou jen v České filharmonii. Zároveň se ČF jen zčásti přibližuje jiným světovým orchestrům. Přepočet platů hráčů lipského Gewandhausorchestru paritou kupní síly je cca 67 tisíc korun, u Sanfranciského symfonického orchestru přes 90 tisíc korun.
„Je to kompromis možného," říká David Mareček, „protože na západní platy jsme se nedostali. Ani jsme je ale nechtěli, protože veřejné mínění by nás - a po právu - roztrhalo na cucky. Toto navýšení je obhajitelné. V rámci ČR je to jednoznačně hodně peněz, ale vůči světu máme pořád zhruba o třicet procent méně. Čili reflektujeme, že je krize, a víme, že není možné žádat maximum."
Jiná Česká filharmonie?
Důležité je, aby zlepšení podmínek nevyvolalo v ČF pýchu, ale spíše píli. A možná i solidaritu s ostatními orchestry, které takové štěstí neměly. Privilegia jsou prostě především závazkem. Nutno říct, že posluchači i hudební kritikové očekávají, že počínaje 4. říjnem 2012 jim začne z pódia Rudolfina hrát orchestr, který bude jako vyměněný.
Ministryně kultury Alena Hanáková na adresu ČF prohlásila: „Dokončená reforma je velkým úspěchem našeho resortu…"
Chápu, že v době, kdy se ministerstvo tak zoufale předvedlo v kauze Národního divadla, je politicky prozíravé mluvit právě takto. Jenže to dobré a slibné, co se v České filharmonii rodí, je výsledek - BOHUŽEL(!) - spíše souhry okolností než dlouhodobé, koncepční a moudré státní kulturní politiky.
Šťastnou shodou okolností byl po úspěšné éře v BBC Symphony Orchestra volný (a svolný) Jiří Bělohlávek, ČF řediteluje schopný kulturní manažer, který má ambici, vizi a k ruce tým „s tahem na branku", ministerstvo kultury vedené Jiřím Besserem filharmonickou proměnu podpořilo, v čemž sehrál synergickou roli tehdejší náměstek Radek Zdráhal, a stávající ministerská garnitura změnám nebrání. Tak trochu navzdory škrtům v kultuře a obecnému nezájmu o tento resort se podařilo vytvořit ostrůvek, kde je to jinačí a růžovější.
O čem to svědčí? Že celá věc je křehká a nesamozřejmá. Česká filharmonie je sice světlou výjimkou v tuzemské péči o kulturu, ale zároveň potvrzením pravidla, že celkově jsou na tom naše kulturní instituce bídně. A bez světlých zítřků.
