Komiksové novinky - Na přelomu května a června se domácí komiksoví vydavatelé zhluboka nadechli a nabrali zběsilé tempo. Ostatně před létem, tím bájným časem dovolených, to dává perfektní smysl. A stejně tak dává perfektní smysl, že se ještě nezastavili - především přelom července a srpna nabídl jeden skvělý komiks vedle druhého, byť pochopitelně především z komerčně zaměřených žánrů. Ale i to k létu patří.
Kick Ass 2 - Nářez 2
Filmový Kick-Ass 2 přichází, ale ještě před ním si můžete dopřát i komiksovou předlohu. A jakkoliv je filmová adaptace (minimálně první díl) komiksu Marka Millara fajn, pořád je to uhlazený produkt, který nijak zvlášť nešokuje. Teprve nad stránkami vybavenými skvělou kresbou Johna Romity jr. si tedy uvědomíte, jak moc velký nářez tohle dílko je.
Předmluva od Joe Carnahana (režie Mezi vlky) se nás snaží přesvědčit, že tenhle komiks je noční můra, dílo zauzlující vám střeva, vykopávající mozek a drtící varlata. V podstatě je to pravda. Především pokud máte rádi superhrdinské komiksy a sníte o tom, že byste někdy byli superhrdinou... Millar vám ukáže, jak byste dopadli. Špatně. A ještě hůř. A nakonec úplně nejhůř. A nikdo vám neřekne: Jo, bojovali jste za svůj sen. Ne, oni řeknou: Jste pomatení magoři, tady máte ještě jednu do zubů.
Kick-Ass je prostě jako život - protože ty nejhorší věci se tu stávají všem, hodným i zlým, dospělým i děckám, ba i zvířátkům a karma je vždycky mrcha. A přestože se zvysoka vysmívá všem těm snům, jak by bylo skvělé vládnout noci jako Batman nebo strážit klid obyčejných lidí jako Superman, je v podstatě i oslavou těchto romantických ideálů. Protože Nářez a jeho společníci mají prostě ten nezlomnej lidskej duch, jak by řekl klasik.
Je to možná paradox, ale Mark Millar tohle prostě umí. Ostatně, co jste čekali od člověka, který sepsal příběh, v němž Superman vyrostl v SSSR (a označení Muž z oceli hned chytá jiné konotace) a Batman byl vodkou zpitý anarchista? Co čekat od člověka, kterému bratr v dětství nakecal, že všichni superhrdinové už byli dávno povražděni padouchy? Ano, správně, velké věci...
Banda 2
Pokud bychom chtěli působit učeně a předstírat, že se u komiksů v prvé řadě jen úžasně nebavíme, asi bychom Kick-Ass označili za cynickou dekonstrukci superhrdinského mýtu. A rovnou bychom mohli přidat do banku pár dalších jmen... Alan Moore si třeba kdysi položil otázku, kdo stráží strážce? A napsal Watchmen. Irský krasoduch Garth Ennis si dal panáka nebo dva a logicky se zeptal: Kdo strážcům rozbije držku, když zajdou moc daleko?
A protože i Ennis píše komiksy, stvořil Bandu. Billy Řezník, Hughík, Mateřský mlíko, Francouz a Ženská jsou psychopati jedna radost. A mají jediný cíl; ukázat suprákům, že tahle planeta ještě pořád patří homo sapiens. Jejich příběhy jsou krvavé, plné černého humoru a především urážek na adresu maskovaných hrdinů.
Garth Ennis je totiž opravdu nemá rád. Kdysi nechal pozvracet Batmana, Loba oženil s gargantuovským homosexuálem známým jen jako Bueno a Supermanovi poskytl psychoterapii u nájemného zabijáka. A taky napsal Preachera, komiks, na který si zatím netroufnou ani v HBO. Všichni víme, co od něj čekat. A všichni taky víme, že se v podstatě točí v kruhu a přezdívka komiksový Tarantino se stala omletým klišé.
Občas z něj sice vypadne vedlejšák jako skvělé komiksy z druhé světové války (Bitevní pole), občas přesvědčí, že je doma i v temných a v „podstatě" realistických vodách (Punisher MAX), ale nakonec se vždycky vrátí ke kopání do superhrdinských eg. Protože u Ennise jsou superhrdinové a) retardi b) perverti c) masoví vrazi s ksichtem svatoušků d) výše uvedené dohromady.
V Bandě je to ovšem po dlouhé době svěží a úderné. Skvělá kresba Daricka Robertsona vyžívající se v maniakálních šklebech a nejrůznějších deformacích, zajímavé postavy (nejen svým šílenstvím, ale i traumaty nebo tím, že třeba takový Hughík má otevřeně tvář herce Simona Pegga) a nejbrutálnější pes od dob Loba se doplňují s černým irským humorem první jakosti. Tohle je přesně ten typ díla, u kterého se cítíte provinile, čemu všemu se smějete. Víte, že přijdete do pekla, ale chcete prostě víc.
Flash
Ale není třeba na superhrdiny jen plivat. V BB Artu se rozhodli, že přišel čas představit dalšího doposud v podstatě nepoznaného velikána žánru - nejrychlejšího muže na světě, Flashe. Borec v rudo-zlatém kostýmu u nás zatím jen hostoval - v JLA nebo v Batmanovi, ale nyní konečně přichází ve svém vlastním komiksu.
Flash: Znovuzrození se točí kolem návratu Barryho Allena, nejslavnějšího z Flashů. Ano, Flashů bylo víc. Třeba jako Green Lanternů. Což je komiks, který nezmiňujeme náhodou. Flash a Green Lantern jsou v komiksu velcí kamarádi. A hlavně, i v Green Lanternovi se nedávno vrátil ten nejslavnější z nich - Hal Jordan. A v obou případech za tím stál ten samý člověk. Geoff Johns.
Tenhle pán momentálně vládne DC Comics a u nás mu v posledních letech vyšlo docela dost děl, která ukazují, v čem je jeho síla. Johns není vypravěčský génius jako Moore. Ani fascinující šílenec jako Mark Millar nebo mistr cynismu jako Garth Ennis. Geoff Johns je v prvé řadě chodící encyklopedie. Nikdy asi nenapíše něco, co by bylo podobně zásadní jako Návrat temného rytíře Franka Millera, ale je dokonalým tvůrcem pro příběhy, v nichž se postava představí ve své ryzí podobě a zahltí čtenáře nejen kvantem informací, ale i milou nostalgií...
Povedlo se to u Green Lanterna, provedl to u Supermana a těžce boduje i u Flashe. Znovuzrození navíc přináší příběh, který nejen připomíná zábavnou formou historii postavy, která za mořem patří k rodinnému stříbru komiksu, ale navíc zásadně dopracovává její mytologii. Především si ovšem obratně hraje s poznávacími znameními.
Flash je zosobnění rychlosti, ale pochopitelně všude přichází pozdě... a Barry Allen po svém návratu do života úsměvně nasává hektický svět mobilů a mnoha činností vykonávaných naráz. Scénář si šikovně hraje se slovy odkazujícími k rychlosti, časovým limitům, termínům, konání... a nikdy nezapomíná, že superhrdinský komiks je jen tak zajímavý, jako je zajímavá civilní identita ústředního hrdiny.
Znovuzrození je prostě obohacující a zatraceně příjemné čtení, díky kterému se na mém osobním žebříčku DC hrdinů zařadil pán s bleskem hned za Batmana.
Batman - Kameňák a další příběhy
Batman je v posledních měsících suverénně nejvydávanějším superhrdinou na našem trhu. Po představení tří současných batmanovských řad (Soví tribunál, Tváře smrti, Temné děsy) se ke slovu dostává i malá připomínka klasiky. Kameňák Alana Moora.
Tenhle génius v tom ale není sám. V knize najdeme i dva další příběhy, přičemž pozornost zasluhuje především Muž, který se smál. Ten je zasazený těsně do období po komiksu Rok jedna (další ze zásadních prací Franka Millera a jedna z inspirací pro nolanovskou trilogii) a popisuje první setkání Batmana a Jokera. Je to temná, noirová záležitost, takže nepřekvapí, že scénář má na triku Ed Brubaker (skvělý Criminal) a kresbu obstaral Doug Mahnke (Maska).
Hlavním lákadlem je ovšem pochopitelně titulní Kameňák. Tento kanonický příběh u nás už jednou vyšel v původním magazínu Crew; ovšem pouze černobíle, barevná premiéra přichází až nyní. A je na co koukat. Ale především co číst. Moore dokazuje, že je mistrem i kratších útvarů a tradičněji pojatého superhrdinského žánru. I když je pravda, že Batman, vždy vycházející ze špinavých městských uliček a temných, nejasných hranic mezi rozumem a šílenstvím, je pro něj ideálním superhrdinou.
Ostatně, přesvědčte se na vlastní oči.
Kůstek 5
Dost už bylo superhrdinů. Komiks je rozmanité médium, a tak si můžeme dopřát třeba další knihu série Kůstek od Jeffa Smithe. Což je fantasy epos. Něco, co by napsal Tolkien, kdyby půl roku v kuse sledoval pixarovky. Těžko představitelné? Otevřete libovolný díl série a brzy pochopíte.
Příběh se odehrává v zapadlém údolí, kolem kterého se sbírají síly zla a do něhož zabloudí kůstci - podivné bytosti, vyvedené jakoby v dětské kresbě, pocházející ze světa, kde se běžně čtou komiksy a dokonce i Bílá velryba. Rozpor mezi jejich vzhledem a vymazlenou kresbou ostatních postav, především disneyovskou kráskou Trnkou, je pouze jednou z lahůdek, které si pro nás Jeff Smith připravil.
Z dalších zmiňme například jeho schopnost vystavět scény jako stripový vtip, případně si vychutnat hororovou atmosféru noční bouře i absurdní dění v jistém hostinci. Stejně tak si zaslouží pozornost suverenita, s níž do původně v podstatě komediálního příběhu přidává epické, osudové prvky. Momentálně je už Kůstek tragickou fantasy se vším, co k tomu patří. Proroctví, dávné zrady, Temný pán, drak...
… ale pořád je to Kůstek. Jeff Smith neztratil nic ze své osobitosti. A totéž se dá říct i o českém vydání, které se drží černobílé kresby a brilantního překladu Michaela Bronce. U kterého je třeba se na okamžik zastavit. Bronec je znám především jako majitel nakladatelství Straky na vrbě, které se programově věnuje českým autorům, ale také je to velký fanoušek Tolkiena a občasný překladatel. Jeho jméno nesou česká vydání některých knih Rogera Zelaznyho a především legendární Poslední jednorožec.
Co tedy čekat od Kůstka, co se jazyka týče? Perfektní cit pro patos i humor, hravost i poezii. A ano, gurmánské rozmluvy soudruhů krysáků jsou již dnes kultovní...
Sandman - Věčné noci
U fantasy ještě zůstaneme. Na konec srpna je plánované vydání Věčných nocí, sebraných povídek ze světa slavného Sandmana. Klasická sandmanovská řada se u nás uzavřela už loni, ovšem to zdaleka neznamená, že by Neil Gaiman řekl poslední slovo. Tentokrát si vzal na pomoc sedm kreslířů a s každým z nich odvyprávěl příběh věnovaný jednomu z Věčných - sourozenců, mezi něž patřil i Morfeus alias Sandman.
Výsledkem je úchvatná kniha, kde se sešla opravdu elita. U nás jsou nejznámější asi tři jména. Bill Sienkiewicz (např. Elektra: Assassin) si střihl příběh Delíria, Milo Manara (Druuna) logicky Touhy a Glenn Fabry (Sláine) Zkázy. Souběh kresby a scénáře je zde tedy dotažen na mnohem vyšší úroveň než v původním Sandmanovi, přesto je to pořád Neil Gaiman, kdo je nezpochybnitelným vládcem svých říší.
Vzhledem k tomu, že se Sandman a jeho spin offy (Lucifer, Smrt), stejně jako Gaimanova beletrie u nás těší velké oblibě, doufám, že by se časem mohla opět objevit Kniha snů - antologie povídek, kterou u nás vydalo v devadesátých letech nakl. Polaris. Mělo to tehdy jedinou chybu - Sandmana u nás tehdy skoro nikdo neznal, a tak upadla kniha v zapomnění. Třeba už nastal čas ji oprášit, co říkáte?
Planetary 2: Čtvrtý muž
Warren Ellis je jedním z těch divnějších komiksových scenáristů. Někdy je vyloženě zábavný (Transmetropolitan), někdy vyloženě depresivní (skvělý komiks Fell) a někdy prostě dělá radost všem fanouškům popkultury. Třeba když sepíše komiks Planetary o trojici „archeologů nemožného".
Jsou tři a ve službách mocné organizace cestují po světě a... dokumentují záhady. Jejich cílem není bojovat proti monstrům z jiné dimenze na odlehlém japonském (jakém jiném) ostrově, nemají vmést vládě do obličeje pravdu o prvních letech do vesmíru, ani o boji s podivnými bytostmi v podzemí Chicaga... Jejich úkolem je prostě být svědky. Čtenář tak logicky není napínán akcí, ale čistě tím, jak zajímavé věci si je Ellis schopen vymyslet a napojit na „reálné" dějiny.
V první knize jsme sledovali ustavení týmu a jeho první případy. Hrací plocha byla připravena a nyní přichází čas na pořádné konspirace. Ostrov plný Amazonek, britští superhrdinové a tajemný pan Čtvrtý. „Komiksová Akta X" se odvážně pouštějí tam, kde by Fox Mulder hrůzou zešílel a Kuřák udiveně zakuckal. A my máme to potěšení vydat se tam též.
Zámek a klíč
Poslední komiks mezi našimi tipy vybočuje z řady, protože se jedná o dotisk (pokud byste náhodou chtěli doplnit knihovničku i jinými tituly, doporučujeme především nové vydání třetího dílu skvělého zombie komiksu Walking Dead - u nás jako Živí mrtví). Zámek a klíč vyšel poprvé již před dvěma lety, ovšem teprve nyní se začíná připravovat druhý díl. A také má vyjít sbírka povídek a nový román jeho scenáristy, Joe Hilla. Což je, pokud byste to ještě nevěděli, syn Stephena Kinga. Takže ano, Zámek a klíč je horor. A je to parádní horor.
Joe Hill je právem oslavován jako budoucnost hororu. A ne, není to kvůli zvuku jména jeho otce (jejich srovnání nabízí např. recenze knihy Rohy), který se od něj dokonce v oblasti kreslených obrázků, myslím, dost naučil (soudě podle nedávno vydaného komiksu Americký upír).
Zámek a klíč by se dal přirovnat k první řadě seriálu American Horror Story. To znamená, že nabízí velice tradiční půdorys (podivné sídlo, noví nájemníci, probouzející se zlo), ale využívá jej k tomu, aby si pořádně pohrál se všemi možnými klišé a ustálenými vzorci. Ostatně, televizní adaptace, pronásledované smůlou i špatnými producentskými rozhodnutími, se snad opravdu dočkáme.
Do té doby snad budeme vědět z příběhu víc. Odhalíme další rodinná tajemství, zjistíme, kam pasuje který klíč, co se skrývá za jakými dveřmi a které zámky nemají být nikdy odemčeny...
Opravdu dobrých hororů u nás mnoho nenajdete, minout Joe Hilla a jeho děsivé světy by proto byla dvojnásobná škoda.
