reklama
 
 

Stephen King tiší srdce a připomíná staré časy

15. 6. 2013 7:43
Temná věž není horor a je psaná odlišným jazykem než zbytek Kingových knih

Recenze - S Temnou věží, tedy dílem, které sám Stephen King opakovaně označil za své stěžejní, se český čtenář poprvé setkal pravděpodobně ve druhé polovině devadesátých let minulého století v jedné z předmluv k Zelené míli - literárnímu experimentu, v němž si autor vyzkoušel formát příběhu na pokračování.

Informací nebylo mnoho, ale o to více jitřily naši představivost. Kromě toho, že King, do té doby u nás spojovaný takřka výhradně se samostatnými hororovými romány a povídkami, píše sérii vybočující z jeho oblíbeného žánru a že jméno hlavní postavy je Roland, jsme se také dozvěděli, že King musí hledat do světa Temné věže klíč... a že je ono hledání možná na jednu stranu čím dál těžší, ale na stranu druhou je svého druhu nutností.

Metafory klíče a otevírání dveří se pak neustále vracely a odráží se i v názvu knihy, jíž se King ke zdánlivě ukončené sérii v roce 2012 (sedm let po knize Temná věž a tři roky po ohlášení plánů na další Rolandův příběh) vrátil. Nyní na Kingovy poměry nezvykle útlá knížečka vychází i v českém překladu a my se máme na co těšit.

Hon na muže v černém

Cyklus Temná věž vypráví o pouti Rolanda z Gileadu - pistolníka, jehož svět se hnul. Což není žádná laciná metafora. Čas i prostor se chovají divně, vše upadá a rozpadá se a jediná naděje, když ne na spásu, tak aspoň na zodpovězení otázek, proč se tak děje, je v nalezení legendární Temné věže, svorníku všech možných světů. V cestě však Rolandovi stojí řada nepřátel a také démoni vlastní minulosti...

První a dost možná nejdůležitější informace k Temné věži - nejedná se o horor. Mohlo by se tedy zdát, že v díle autora opakovaně označovaného za „krále hororu" se jedná o jakýsi krok stranou, o slepou linii tvorby. Ovšem King údajně na Temné věži pracoval už na vysoké škole, dlouho před svým prvním románem. Navíc je s cyklem přímo či nepřímo propojena většina jeho knih.

Toto propojení může spočívat ve využití mytologického pozadí (slavné To např. obsahuje motiv Želvy/Ochránkyně), postav či prostředí známých z Temné věže (hrdinové Svědectví či pohádkových Dračích očí čelí kouzelníkovi Randalovi Flagovi), ale stejně tak si může Temná věž naopak vypůjčit postavy odjinud (otec Callahan z Prokletí Salemu je jednou z hlavních postav posledních tří dílů cyklu).

A některé knihy prostě vyprávějí jaksi mimoděk okrajové příběhy, na které v základním cyklu nezbyl prostor (Nespavost či s Peterem Straubem napsaný Černý dům). Temná věž je tedy projektem, který celou Kingovu tvorbu zastřešuje - a někdy teprve znalost Rolandova příběhu dává zdánlivě nesouvisejícím knihám kompaktnost.

To byla tragédie např. románu Nespavost. Ta u nás vyšla ještě před tím, než měl český čtenář možnost se s Temnou věží seznámit. Kniha byla logicky přijata vlažně, protože chybělo základní povědomí o tom, kdo je „pistolník" či „krvavý král" a jakou roli hrají „patra" věže... Znalost Temné věže pomáhá i románu To. Zdejší mytologická ochránkyně Želva vypadá dětinsky (případně, že byl autor hodně na drogách - což ostatně s největší pravděpodobností skutečně byl), ovšem pouze dokud si ji nespojíme s jednou z ochránkyň Paprsků v Rolandově Středosvětě.

Tak trochu jiný King

V Temné věži nalezneme vše, co má Stephen King rád - western (Rolandova postava čerpá především ze spaghetti odnože, některé dílčí zápletky naopak z klasik typu Sedm statečných či Stopaři), postapokalyptickou science fiction (mutanti, rozpadající se moderní města, radioaktivní pustiny), hrdinskou i klasickou fantasy (děsivý přízrak Karmínového krále), ale i milostný příběh či gangsterku. A pochopitelně horor.

S žánrovou neuchopitelností koresponduje i skutečnost, že Temná věž je psána odlišným jazykem a stylem než zbytek Kingových knih. Už úvodní věta celého cyklu („Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.") zaujme svou neurčitostí, ale zároveň tím, jak je obtěžkána významy. Prvotní inspirací cyklu byla romantická poezie a King nikdy nepracoval s básnickými figurami, metaforami a (na své poměry) složitou symbolikou více.

Především první díl cyklu byl proto pro mnohé těžce stravitelný. Navíc vyšel v době, kdy mixování žánrů nebylo na českém trhu zrovna dvakrát rozšířené. Již ve druhém díle (Tři vyvolení) však King Rolandovi otevřel dveře do našeho světa. Poslední pistolník v naší realitě nenašel pouze nové společníky, ale také tradiční Kingův styl kladoucí důraz na popkulturní detaily (v jedné chvíli je zde přirovnán k terminátorovi), vnitřní monology a dialog vševědoucího čtenáře s postavami i čtenářem.

Došlo tak k jakési fúzi, která byla v dalších dílech dále rozvíjena, aby se nakonec poznávacími znameními série nestaly pouze obrazy děsivě nedostižené Temné věže a ostřílený pistolník, ale i - a možná především - ustálené obraty a rčení. Právě v nich se naplno projevil Kingův obdiv k tolkienovské fantasy. Což však není nijak překvapivé - už legendární To adaptuje na horor postupy a vyprávěcí strukturu fantasy ság (od formování družiny přes motivy bezpečných míst a míst odpočinku či plnění dílčích questů po zásadní metaforu nemocného světa/Derry).

Jazyk zapadlého Mejisu (dějství knihy Čaroděj a sklo), ale i dalších venkovských lokací Středosvěta (jehož příběhy jsou stejně jako příběhy Středozemě tragické) spojuje archaickou zdvořilost Divokého západu s hobití upřímností, s níž Pipin se Smíškem přivítali krále Rohanu... Právě díky tomuto zvláštnímu propojení, které by nikdy nebylo možné v žánrově čistém příběhu, vděčíme za všechna ta útěšná setkání, pro něž říkáme, díky, sai Kingu.

Ovšem odkazů na Tolkiena by se našlo více. Slavné rčení o „zapomenutí tváře svého otce" (ve významu morálního selhání) odkazuje na scénu, v níž umírá rohanský král Theodén v náručí Éowyn - a konečně vidí jasně, poznává své blízké a čím jim byl povinován... Dočkáme se i specifické variace na Hádanky ve tmě.

V závěrečném díle ságy se pak autor obrací k lidem bez fantazie přímo slovy: „Vy jste ti ukrutníci, kteří popírají Šedé přístavy…" A když King osobně vystoupí v cyklu jako jedna ze zásadních postav, pronese, že to „měl být můj Pán prstenů, můj Gormenghast, moje sága."

Inu, povedlo se.

Co se stalo za starých časů

O to větší očekávání s sebou Závan klíčovou dírkou nesl. Už proto, že se nabízela otázka, jak navázat na uzavřený příběh? Ano, v Rolandově minulosti zůstala celá řada nedovyprávěných záležitostí, ty však jsou základem komiksové série vycházející u nakladatelství Marvel, případně by jistě byly využitelné v povídkách podobných skvělým Sestřičkám z Elurie (které mimochodem vyšly v antologii Roberta Silverberga nazvané Legendy fantasy!). King na to nakonec šel od lesa a v podstatě podobně jako v nedávném Dallasu 63, kdy dopřál svým fanouškům krátké setkání s hrdiny To.

Nejedná se tedy o nostalgické vydírání ani o poslední grandiózní rozloučení před tím, než se všechno pokazí - takovou roli má už navíc v původní sérii pátý díl, Vlci z Cally, kteří na pozadí jednoduché variace na Sedm statečných nabídli exhibice jednotlivých členů Rolandova ka-tet - ostatně sám Roland zde dokonce zběsile tančí! Celý Závan je drobným útěšným setkáním, v němž nejde v prvé řadě o nový příběh našich oblíbenců, ale prostě o možnost se s nimi opět na čas setkat a posedět s nimi kolem ohně u dobrého vyprávění...

Roland a jeho společníci jsou totiž donuceni smrtící bouřkou přečkat noc v opuštěném stavení, kde pistolník vypráví příběh ze svého mládí; z doby před tím, než se svět „hnul". Ovšem i tyto vzpomínky jsou jen pozadím. Jádrem Závanu je totiž... pohádka, kterou Roland miloval jako dítě.

A jestli nějaký žánr v dosavadních knihách Temné věže chyběl, byla to právě pohádka.  Pochopitelně pohádka kingovská. Pokud jste četli Dračí oči, víte, o čem mluvím. King vypráví o chlapci, jehož otec byl zavražděn a následně nahrazen v manželském loži svým nejlepším přítelem... a na chlapci je, aby zločin odhalil, vykonal pouť za uzdravení své matky a dospěl v muže.

Na své cestě naráží na typické propriety Středosvěta - mutanty, mluvící roboty, kovbojské pistole, Paprsky,... ale především dostává od života drsné, vždy však srozumitelné lekce (nejhloupější otázka je ta, kterou nepoložíš, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, pravda může člověka zničit, ale také je očistná atd.). A přestože jeho osobní poslání směřuje k dobrému konci, King nijak nezastírá, že takový dobrý konec je věc vzácná a je třeba ji hýčkat.

Také ovšem nijak nezastírá, že celá kniha vznikla pro radost z nalezení klíče ke starým časům a k jazyku dětských příběhů (stejně jako Čaroděj a sklo vznikl jako klíč k jazyku zamilovaných mladých lidí). A pokud je v románu obsaženo nějaké skutečně zásadní poselství pochopitelné bez problémů i těm, kdo s Temnou věží nikdy nepřišli do styku, pak je to toto: už nikdy nebudeme tak mladí, jako jsme byli, ale nikdy nebudeme příliš staří na pohádky.

Ty totiž přivolávají staré časy, jsou bradburyovským strojem času a tiší naše srdce. Ten patos k tomu patří. Zvláště když je vyvážen děsivými postavami, jako je Kontraktor („muž, který má své záliby"), na kterých je jasně poznat, jak snadno lze pohádku překlopit do hororu (a naopak - stačí vzpomenout některé knihy C. Barkera, Neila Gaimana či Gartha Nixe).
S poslední stránkou knihy tak nelze než konstatovat, jak velkou měl King pravdu, když tvrdil, že „není nad příběhy za větrné noci, kdy lidé našli ve studeném světě teplé místo". Jen škoda, že ten vítr trval tak krátce.

Stephen King: Temná věž - Závan klíčovou dírkou. Překlad: Linda Bartošková, Pavel Dobrovský - BETA, Praha 2013, 248 s., 269 korun.

autor: Boris Hokr | 15. 6. 2013 7:43

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama