Praha - Václav Havel byl nejčastěji vnímán jako politik a veřejná osobnost, sám se nejvíc považoval za divadelníka, potažmo za umělce. Nicméně tyto dvě sféry se u něj vždy prostupovaly. Havel byl bytostný homo politicus; dramatik a spisovatel analytického naturelu, který chtěl a uměl nahlédnout mechanismy odcizeného a deformovaného světa.
Jestli byl v politice Havel spíše spojující, jeho nejslavnější dramatická díla odhalovala absurditu totalitní (a totální) moci. Stejně tak zobrazovala existenciální vyprázdnění i pokřivení těch, kdo v takovém systému žili. Havlovým tématem i "žánrem" bylo zachycení byrokratického bezobsažného jazyka, jenž odhaloval vyprázdněnost, lež a zmechaničtělost celého systému (v jeho hrách se často repetitivně opakovala slova, fráze i celé situace).
Havel režisérem
Po revoluci se Havel věnoval zejména politickým funkcím. Užíval si uměleckého uznání své tvorby, ale jeho novější díla (kterých nebylo moc) už tak jednoznačné nadšení nevzbudila. K tomu přispěla i nenormální situace, jež nezmizela s koncem disidenta a "zakazovaného dramatika".
Ani v době svobody, o niž se tak zasadil, nebyly jeho práce de facto hodnoceny "svobodně" a kriticky v silném slova smyslu. Žádné dílo sice nelze zcela vyjmout (a ani nemá být vyjímáno) z politických a společenských souvislostí, ale Havlovi se přihodil naprostý extrém. Vše bylo hodnoceno prizmatem jeho funkcí a toho, jaké pojetí politiky a uspořádání společnosti razil.
Pro čím dál víc lidí symbolizoval vzrůstající skepsi z nových poměrů a byl nenáviděn, apriorně jeho díla zesměšňovali Havlovi političtí odpůrci, aniž tu došlo na uměleckou stránku. Ale ani Havlovi přátelé a příznivci (až na výjimky) často nechtěli uznat, že okolnostmi, osudem i zdravím mu již není vždycky dána taková síla. Byla v tom samozřejmě pochopitelná lidská ohleduplnost, ale i strach, že by tím nahráli "druhé straně".
Tento extrém (možná se objeví i v nekrolozích) se projevil již u časosběrného dokumentu Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel (2007). Masa materiálu zachycující Havla v bezprostřední blízkosti v oficiálních, intimních i zákulisních situací umožnila názorovým táborům promítat si do hlavní postavy své sympatie i antipatie. Podle některých film vyjevuje Havlovu ojedinělou lidskost, podle dalších zároveň jde o roztomilou exhibici bytostného dramatika - a podle odpůrců tu Havel pouze režíruje sebeoslavný obraz "lidského politika, který za nic nemůže".
Občan Havel každopádně zůstává především nadčasovým záznamem, jak člověka dokáže měnit moc (která nahrává i mužské ješitnosti) a jak úlevné může být se jí zbavit a nahlédnout na sebe z odstupu. A zcela jistě jde o unikátní film, který nemá obdoby v dějinách světové kinematografie.
Spor o Havla jako umělce i politika pak vyvrcholil u jeho posledního díla, letošní filmové adaptace jeho vlastní hry Odcházení. Ta měla premiéru v roce 2008 v Arše a vypráví o tom, jak kancléř Rieger opouští dlouholetou funkci a loučí se s politikou. Nad snímkem se ale vzedmula i intenzivní generační výměna názorů, do níž se zapojilo i Aktuálně.cz.
Čtěte také:
Občan Havel na Nově truchlivě oglosoval svět
Kdo nakonec odchází s filmem Václava Havla?
Recenze: Občan Havel přikuluje frajerské historky
Jestli u divadelního Odcházení a textu hry se mimo oba znepřátelené tábory jen zlehka mluvilo o tom, že přes mnohé havlismy to není Havel analytický, ale melancholický, u filmového Odcházení už stála v centru přímo otázka, zda se poetika absurdního divadla nevyčerpala. Respektive zda může zachytit dnešní dobu, kdy naším problémem není všeprostupující a rozpoznatelná ideologie, ale to, že se vše na povrchu naopak jeví velmi přívětivě a autenticky.
Havel-politik se chopil výzvy nové doby a snažil se ji odkrývat ve svých projevech postavených na takřka ekumenické bázi. Havel-umělec se podle mladších kritiků (ale ne nutně politických odpůrců) zastavil v době normalizace a bipolárně rozděleného světa. Touto bipolaritou může být míněno nejen dělení na Východ/Západ a vládnoucí mocné/podřízené, ale i dělení na mainstream a underground - které je už v současnosti většinou umělců překonáváno.
Fráze hrdinou
Havel začínal svůj umělecký život ve skupině Šestatřicátníci. V roce 1955 jako devatenáctiletý poprvé publikoval v časopise Květen. Později zveřejňoval své práce v dalších periodikách (Divadelní noviny, Divadlo, Literární noviny, Tvář).
Už v polovině 60. let se prosadil jako dramatik. Po srpnu 1968 vedle dramat vytvořil i výrazná esejistická a epitolární díla: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989).
Při působení na Pražském hradě Havel věnoval energii zejména svým projevům; až v roce 2006 přišel s knihou Prosím stručně, kterou napsal spolu s Karlem Hvížďalou a ve které spojil rozhovor s poznámkami z prezidentského období a s úvahami ze studijního pobytu v USA.
S divadelním světem se Václav Havel podrobně seznámil jako kulisák. Už v roce 1959 napsal první jednoaktovku Rodinný večer; premiéry se ale dočkala po čtyřech dekádách. Poté, co nebyl přijat na Divadelní fakultu AMU, pracoval od roku 1960 Na zábradlí, kde se časem vypracoval na dramaturga. Autorsky spolupracoval na několika představeních, spoluvytvářel tvář divadla spolu s Janem Grossmanem. Působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských.
Jako první Havlova hra se na jeviště dostala v prosinci 1963 Zahradní slavnost (o necelý rok později měla premiéru i v Západním Berlíně). Je považována za první českou absurdní hru; její hlavní postavou je přičinlivý Hugo Pludek, který stoupá po společenském žebříčku právě pomocí dokonalého ovládnutí obsahově vyprázdněných frází.
"Fráze je hlavním hrdinou hry... Fráze osnuje a komplikuje zápletku, posunuje příběh, a odtržena od jedinečné skutečnosti vyrábí a prosazuje skutečnost novou a vlastní," napsal rok po premiéře Grossman.
V roce 1964 vydal Havel první verzi básnické sbírky Antikódy obsahující experimentální poezii; byla věnována Jiřímu Kolářovi a také tady Havel zkoumal jazyk nejen jako básník, ale i jako "politikum". Roku 1965 se stal členem redakční rady zmíněného literárního měsíčníku Tvář.
Vaněk zasahuje
V roce 1966 Havel dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU, pro Zábradlí psal i další kusy. Z roku 1965 je Vyrozumění, kde se objevily "proslulé" byrokratické jazyky ptydepe a chorukor, o tři roky mladší je Ztížená možnost soustředění.
Po nástupu normalizace se Havlovy hry oficiálně dávaly či premiérovaly v zahraničí; na česká jeviště se dostaly až po listopadu 1989. Předtím se hrály poloilegálně; k inscenátorům patřil kupříkladu Andrej Krob (ještě po revoluci se ukázalo, že mu jako režisér rozumí snad nejvíc).
Žebráckou operu (1972) napsal Havel právě pro Kroba; je inspirovaná známou hrou Johna Gaye z roku 1723. Příběh z londýnského podsvětí je obohacen narážkami na politickou situaci a opět se v ní objevuje Havlovo téma absurdity a moci slova (filmovou adaptaci začátkem 90. let natočil Jiří Menzel).
Jednoaktovku Audience Havel vytvořil v roce 1975 zprvu pro pobavení několika přátel, kteří se každoročně setkávali v létě na Hrádečku. Využil tu zkušenosti z práce v trutnovském pivovaru a do postavy Sládka vložil geniálně odposlechnutý jazyk i normalizační rituály. Druhou figurou byl přikulovač sudů Ferdinand Vaněk, jinak zakázaný spisovatel.
Hru-dialog posléze sám Havel s Pavlem Landovským jako Sládkem natočil na magnetofonový záznam; kolovala pak mezi lidmi a fráze o Bohdalce zlidověla ještě před listopadem (jinak nic proti paní Jiřince). V roce 1990 nahrávku na LP vydal tehdy začínající Bonton Martina Kratochvíla a byla vnímaná jako jeden ze symbolů nových poměrů.
Z roku 1975 je i Vernisáž, ve které disidentský spisovatel Bedřich přichází na návštěvu do středostavovské snobské rodiny, která mu prezentuje své výdobytky a životní styl. K vaňkovským moralitám - autorovým asi nejpřístupnějším hrám - do třetice patří i Protest (1978).
Largo desolato (1984) vypráví o filosofovi a disidentovi Leopoldu Kopřivovi, který je svírán nejen režimem, ale paradoxně i okolím, které v něm chce vidět jen hrdinu. O rok později vzniklo faustovské Pokoušení a dva roky nato Asanace. Z roku 1988 je hra Zítra to spustíme o Aloisi Rašínovi a vzniku Československa. Po porevolučním vzedmutí se Havel hrál spíše méně, měl však své nadšené obdivovatele, jako byl režisér Vladimír Morávek.
Ke kinematografii se Havel dostal jako k poslednímu oboru, ale blízko k ní měl odmala. Jeho strýc Miloš byl za první republiky filmovým podnikatelem, založil například barrandovské ateliéry. V 50. letech se Havel pokoušel o studium FAMU, ale neúspěšně. K filmu se nakonec dostal jinak - v roce 1965 měl epizodní roli ve filmu Každý mladý muž režiséra Pavla Juráčka.
Po revoluci se samozřejmě stal námětem mnoha snímků a kamerou se mihnul jako herec. Zcela naposled se v uměleckém díle zřejmě zjevil v Tajné knize Ireny Obermannové coby „Největší Čech" a autorčin milenec.
Na závěr kusého a jistě ne zcela přesného soupisu by samozřejmě mělo zaznít, že Václav Havel každopádně zůstává inspirujícím myslitelem, umělcem i člověkem. Zároveň je škoda, že již nedokázal získat podmínky, čas a síly k soustředěnější analýze nových poměrů a doby mediálních obrazů (třeba však nová generace inscenátorů uvidí v jeho textech i vyprázdněný jazyk marketingu a rituály firemní kultury, jež se staly takřka ideologií).
A ještě dvě maličkosti. První je vzpomínka na reakci z roku 1990. Havlovy hry tehdy nebyly obecně známé a revolučně naladěný lid byl upřímně zděšen, když uviděl v televizi Vernisáž. Zjistil totiž, že prezident, kterého se rozhodl vzývat, je smíšek, jenž si dělá legraci z jejich někdejších tuzexových snů. Autorem té druhé je sám Havel a pochází ze sbírky Antikódy; tak ať spí pan Václav sladce.
S L A D C E S P I
Nebreč
Papej
Pij
Čurej
Mluv
Choď
Nezlob
Uč se
Neper se
Nelži
Styď se
Pracuj
Neflámuj
Miluj
Ožeň se
Vydělávej
Nechlastej
Vychovávej
Nekurvi se
Uplatni se
Zlikviduj
Odvolej
Přiznej
Nepřekážej
Odejdi
Mej se
Nežvatlej
Čurej
Pij
Papej
Nebreč
S P I S L A D C E
