Praha - Dějiny jsou plné paradoxů. Jedním z těch porevolučních je pondělní "výroční" premiéra dokumentu Občan Havel na televizi Nova, která se před lety popásala na nemocničních pobytech dnešního exprezidenta, ale poté se stala hlavním koproducentem jeho životopisného filmu.
Česká televize kupodivu odmítla náročný mnohaletý časosběrný projekt Pavla Kouteckého podpořit. Snímek Občan Havel se pak stal komerčně nejúspěšnějším domácím dokumentem všech dob a návštěvností v kinech dalece předčil i mnohé hrané filmy.
Vnitřních protikladů a tenzí nabízí snímek hned několik. A přestože obsahuje mnoho nenahraditelného materiálu ze zákulisí české politiky, stejně cenné je to, co o zdejší politice a společnosti i mediální době vypovídá nepřímo.
Volná ruka Havla
Občan Havel bezpochyby představuje skutečný unikát i ve světovém měřítku. Neexistuje druhý politik srovnatelného mezinárodního významu, který by se nechal natáčet stovky hodin a poskytl by filmařům volnou ruku, jak s materiálem naloží.
Média k Občanu Havlovi v průběhu roku přinesla tolik článků, že se načas - krátce po druhém zvolení Václava Klause hlavou státu - navrátilo do veřejného diskursu poměřování dvou stěžejních osobností polistopadového vývoje.
Snímek nevyznívá pro Václava Klause vůbec lichotivě. Navíc si lze těžko představit, že by o Klausovi mohl vzniknout podobně koncipovaný opoziční film, v němž by se dokázal uvolnit a být "člověkem" - čili svou "mediální prohru" již nemůže zvrátit. Oslavný dokument Igora Chauna, Léčba Klausem z počátku nástupu kapitalismu, je téměř zapomenut.
Občan Havel každopádně a priori rozděluje publikum na několik světonázorových táborů a rozhodně neslouží jako "vyvážený pohled" na léta přechodu od totality k demokracii. Přitom svou metodou natáčení vyvolává (podivně klamný) dojem, že jde o nezúčastněné pozorování.
Divadelní libůstka
Dokumentarista Pavel Koutecký do natáčení nezasáhl žádnou otázkou ani předběžným vytvořením myšlenkového či estetického rámce - a celou metráž dává k dispozici Václavu Havlovi, aby se prezentoval po svém.
Ze snímku se stává exhibice slavného dramatika, který neustále inscenuje události okolo sebe. Taková ambice pochopitelně není nic zavrženíhodného, ale je dobré připomínat si ji jako Havlovu "divadelní" libůstku i symptom, kterého v čase mediálních obrazů a nekončícího hraní pro kameru není ušetřen nikdo.
Havlovi se daří - ať záměrně či nezáměrně - vyvolávat sympatie i svou nerozhodností a mírnou popleteností, kterou pak dovažuje (bez ironie) upřímná a idealistická snaha vyslovovat se k zásadním otázkám.
Životopisná tragikomedie
Ono "polidštění politika" ale zároveň vede k tomu, že se politické události zbavují svého státnického významu a spadají pod rámec osobního dramatu, respektive životopisné tragikomedie.
Snaha filmu být za každou cenu zábavný a obecně lidský pak uzavírá paradoxní kruh, kdy se původně výlučný intelektuál Havel stává aktérem a předmětem díla, které svým duchem možná opravdu vyhovuje víc populistické Nově v éře po Vladimíru Železném než České televizi - byť o jejích veřejnoprávních ambicích si není potřeba dělat přehnané iluze .
Zda to vypovídá něco o tom, že Havel svou lidovostí vyhovuje stále víc bulváru, o tom, že se Nova orientuje na náročnější pořady, nebo ještě o něčem úplně jiném, zůstává nerozhodnuté a nerozhodnutelné.
Každopádně se zařazením Občana Havla na výročí 17. listopadu posiluje mýtus okolo jedné osoby a v postmoderním stylu se tu napodobuje precedens "tatíčka Masaryka".
Osobní lidské drama
Ke "zvláštní apolitičnosti" snímku přispělo i to, že Pavel Koutecký před nastříháním filmu tragicky zemřel a úlohu završitele díla po něm náhodou převzal Miroslav Janek se svou ženou, střihačkou Toničkou Jankovou.
Dlouho pracovali v zahraničí a nejsou zvlášť poznamenáni tuzemskou zkušeností se zdejší politikou; jejich výběr a zkomponování materiálu tak odráží právě touhu dělat víc "osobní lidské drama" než "politický a historický portrét doby".
I proto nejsou aktéři dokumentu nijak důsledně představováni informačními titulky a celé to politické hemžení připomíná velké mraveniště, v němž truchlivý Ferda (tedy "Vašek") glosuje, co se děje okolo něj coby středobodu vesmíru.
Strukturou Občan Havel připomíná absurdní drama o člověku, který celý život bojoval s mocí, až nakonec získal moc, jež ho pak v závěru poněkud pohltila. Film má ovšem happy end v tom, že ztráta moci učiní z Havla opět "člověka", který navíc napíše sebereflexivní hru Odcházení.
Mimochodem ohlasy na její následnou inscenaci v Arše stejně jako polemiky nad Občanem Havlem znovu ukázaly, jak ne-věcné a ne-kritické klima u nás vládne. Jakoby každá připomínka týkající se hry o odcházejícím kancléři Riegerovi měla automaticky znamenat bod pro jeho oponenta Vlastíka Kleina; a samozřejmě naopak.
Argumentace, která dává smysl
Beze snahy někomu nadržovat tedy konstatujme, že titul dokumentárního snímku evokuje Občana Kanea - známé mistrovské dílo Orsona Wellese, jež rovněž vypráví o idealistovi, který se promění ve zkorumpovaného magnáta ovládajícího média.
A možná je v tom i reminiscence na Občana Brycha, román z budovatelské éry o váhajícím intelektuálovi, který neví, na jakou stranu se po válce přidat a kde se méně zaprodá.
Ve všech těchto postupech lze spatřovat vrcholnou manipulaci. Václav Havel nám sice jakoby dává nahlédnout pod pokličku "prezidentské kuchyně" - jak zní reklamní slogan - a často ho vidíme, jak si nacvičuje svoje veřejná vystoupení, jako kdyby vůbec nevnímal kameru, ale přitom ji vnímat samozřejmě musí. Mediální obraz tedy není rozkryt, ale dokonce i proces jeho vzniku je zužitkován k posílení finální virtuální identity.
Iluze vhledu do soukromí je dokonalá. Iluze obyčejnosti a civilnosti se zvyšuje i s Havlovým sklonem k sebeironii, která mu pomáhá utéct od nepříjemných témat.
Dosavadní popis metody zprostředkování však nemůže zpochybnit přímo to, co Havel říká. Zde už záleží vysloveně na osobních sympatiích a důvěře, zda přijímáme Havlovu interpretaci událostí. Má na ni právo a jeho argumentace dává dobrý smysl.
Čtěte také: Belgická Albánka porazila Václava Havla
Zůstává jen pochybnost či snad zvědavost, jak by film dopadl, kdyby jej nastříhal někdo jiný než manželé Jankovi. Ostatně i oni udělali filmu dvě verze a Nova uvádí pouze tu kratší. Anoncovaný několikadílný seriál, na který je materiálu víc než dost, je zatím pořád v jednání.
Filmový kritik Tomáš Baldýnský v době prvního uvedení Občana Havla do kin dokonce futuristicky navrhoval, aby se veškeré natočené záběry umístily online na internet, kde by si jednotliví zájemci mohli sestavit svůj vlastní film, v němž třeba Václav Klaus nebude vypadat jako úplně bezpáteřní panák.
Byl by to zajímavý úkol, tak proč to nezkusit?
