Bohémství jako cestu k umění a jeho podoby ve druhé polovině 20. století teď mapuje velká výstava v Kunsthalle Praha nazvaná Bohemia. Potrvá do 16. října. Ve dvou patrech galerie sestavil americký kurátor Russell Ferguson jakousi zážitkovou jízdu po kulturních centrech. Přeskakuje z Paříže do New Yorku, Londýna, San Franciska, a dokonce Pekingu podle toho, kde zrovna byli umělci nejhlučnější a mejdany nejdivočejší.
Ferguson do bohémy zahrnuje mnoho alternativních proudů: beatniky, hippies, punk, pop-art i umění disidentů čelících totalitním režimům. Představuje práce 39 tvůrců, akcentuje především fotografii. Nejintenzivnější jsou na výstavě místa, kde se vizuální umění protíná s hudbou. Ta nezní jen jako kulisa. Zvukové instalace dokazují, že bohéma 20. století se mísila s hudebním světem skoro tak těsně jako s alkoholem a drogami.
Prací, jejichž součástí je také hudba, přitom divák v Kunsthalle nalezne jen pár. To ale stačí, aby dál přenášely povzbuzující náladu, především jazzovou. Bezmála půlhodinový černobílý film z roku 1959 Pull My Daisy vytvořili fotograf Robert Frank a malíř Alfred Leslie, jako herce angažovali budoucí smetánku newyorské bohémy: spisovatele Jacka Kerouaca a básníka Allena Ginsberga nebo malířku Alice Neel.
Zápletka podle Kerouacovy divadelní hry je postavena na bizarní návštěvě biskupa a jeho matky v bytě železničního brzdaře, již naruší příchod několika rozjařených přátel. Uctivě vítaný biskup po chvíli čelí palbě otázek, které odkazují ke Ginsbergově slavné knize Kvílení. "Je svět svatý? Je baseball svatý? Je orgasmus svatý?" Zaskočený duchovní se nakonec překotně zvedá k odchodu. Energickou dobovou hudbu prolíná svérázný komentář Kerouaca, jenž střídá roli bodrého komentátora a dabéra všech postav.
"Dnes film působí jako rozverný záznam skupiny blbnoucích přátel. Ve své době se nicméně jevil jako mimořádně radikální," píše kurátor v katalogu výstavy. Například experimentální režisér Jonas Mekas snímek obdivoval pro dojem reálnosti a bezprostřednosti.
Emotivní, ale už ne komická je instalace Stana Douglase nazvaná Hors-champs z roku 1992. Jedná se o předělávku vystoupení ze 60. let: ve francouzském televizním studiu hrají čtyři američtí jazzmani žijící ve Francii. Oboustranné plátno zavěšené uprostřed tmavé místnosti přenáší pohledy dvou kamer. Jedna zabírá hudebníky při koncertu, druhá ty samé muže, kteří teprve čekají na začátek vystoupení.
Hudba tepe, muzikanti afroamerického původu do ní vkládají své umění, srdce i těla. A také smutek z vydědění. Aby mohli svobodně hrát, museli opustit tvrdě segregovanou Ameriku.
Rasovou nenávist pocítil na své hlavě trumpetista Miles Davis, kterého dvanácti ranami sejmul policista před jazzovým klubem v New Yorku za to, že Davis doprovodil bělošku k taxíku. Obžalován byl ovšem za napadení. I proto se Evropa, především Paříž, stala pro spoustu afroamerických umělců vytouženým cílem.
"Podle legendy je Paříž městem, kde všichni ztratí hlavu i morálku, kde prožijete aspoň jednu 'histoire d'amour', přestanete se kamkoli dostavovat včas a děláte dlouhý nos na puritány - stručně řečeno jde o město, kde se všichni opijí starým dobrým závanem svobody," uvedl americký spisovatel James Baldwin, který ve francouzské metropoli strávil téměř celá 50. léta. Jak později dodal ve své biografii, pařížská svoboda byla pro něj i ostatní exulanty vykoupena "nezměrným odcizením od sebe samého a svého lidu".
Kurátor pražské výstavy představuje svůj výběr nespoutaných osobností jako řetěz příběhů, které se prolínají a navazují na sebe. Symbolem Paříže 50. let se stala australská tanečnice Vali Myers. Skromný majetek této rusovlásky se vešel do kabelky a jen pár dalších věcí měla roztroušených po ateliérech malířů, jimž stávala modelem.
Vali Myers proslavil fotograf Ed van der Elsken, s nímž spolupracovala v letech 1950 až 1954 na obrazové knize Milostný příběh v Saint-Germain-des-Prés. O desetiletí později se stala vzorem dospívající písničkářky Patti Smith. "Měla jsem její fotky vylepené všude po stěnách," vzpomíná hudebnice a básnířka, která se později s Vali Myers potkala ještě v New Yorku. Tam jí tanečnice na koleno vytetovala obrázek ve tvaru malého blesku.
Patti Smith měla v mládí i jinou lásku, jež ji propojovala s úplně prvními pařížskými bohémy. "Věnovala jsem jako dívka spoustu svého snění Rimbaudovi. Rimbaud byl jako můj kluk. Když je vám patnáct nebo šestnáct a nemůžete mít přítele, kterého chcete, a nezbývá vám než o něm neustále jen fantazírovat a snít, není snad jedno, jestli je to mrtvý básník, nebo kluk z maturitního ročníku?" napsala.
Arthura Rimbauda, prokletého básníka z poloviny 19. století, obdivovali také další Američané. Pražská výstava připomíná, že David Wojnarowicz v zanedbaných koutech New Yorku 70. let fotografoval své přátele právě s maskou Rimbaudovy tváře na obličeji.
Provázaností a odkazů je v Kunsthalle spousta. A také podobností, které jsou vidět až s velkým časovým odstupem. Jako je ta mezi cyklem intimních snímků sebe a svých přátel Balada o sexuální závislosti americké fotografky Nan Goldin a bezejmenného, desítky let nepublikovaného cyklu černobílých fotografií Libuše Jarcovjákové. Ta v 80. letech zachytila atmosféru pražského T-Clubu, podniku s gay a lesbickou klientelou. Teprve v posledním desetiletí Jarcovjáková zažívá mezinárodní přijetí.
Jako exotická odbočka, která ale nakonec dobře zapadá do celku, na výstavě působí ukázky bohém mimo tradiční umělecká centra. Kurátor představuje íránského architekta Bijana Saffariho, jehož jednoduché kresby zachycují osoby v kruhu homosexuálních přátel z doby krátce před islámskou revolucí v roce 1979. Nebo pekingskou bohému, se kterou spolupracoval globálně známý výtvarník a disident Aj Wej-wej. Další soubor fotografií dokumentuje akci dnes již nežijícího záhřebského akčního umělce Tomislava Gotovace.
Bohémství jako životní styl přežilo 150 let, déle ale možná nepotrvá. Kurátor a profesor Kalifornské univerzity v Los Angeles Russell Ferguson si myslí, že nastává jeho soumrak. Přičítá to rozšíření sociálních sítí a komercionalizaci všeho, co se ukáže být jen trochu trendy.
"Náležet k bohémskému světu znamenalo jisté kouzlo a exkluzivitu, byť to mnohem častěji znamenalo chudobu a strádání. Mezinárodní kapitalismus v kultuře zcela vláčené komodifikací dokáže stále přesvědčivěji udělat z takových alternativ pouhou díru na trhu," tvrdí Ferguson. Všímá si, že například slovo bohémský je už dávno ve slovníku cestovních kanceláří nabízejících "bohémský plážový ráj" nebo prodejců bytových doplňků.
Pražská výstava je vlastně docela stručná. Návštěvník určitě přijde na něco dalšího, co by tam rád viděl: fotky Patti Smith od Roberta Mapplethorpea, záběry z Factory Andyho Warhola, snímky z festivalu Woodstock. A kde je Velvet Underground a proč jen jedna fotka od Davida Baileyho připomíná Micka Jaggera, zpěváka Rolling Stones? I česká scéna by měla co nabídnout, nejen objev posledních let Libuši Jarcovjákovou. Když už je řeč o čínských nebo jugoslávských akčních umělcích, tak proč ne Milan Knížák a Fluxus, případně mírumilovné akce Jiřího Kovandy, Petra Štembery, Zorky Ságlové či Jana Mlčocha?
To by už ale byla jiná výstava - a vlastně by opakovala, co již známe z českých galerií. Russell Ferguson představuje svou vizi a umělce, kterým rozumí, některým dříve připravil samostatné retrospektivy. Díky jisté stručnosti je Bohemia vstřebatelná. Dává prostor poznat a leccos pochopit.
