V 90. letech minulého století zpěváka Thoma Yorka sžíraly vztek, úzkosti i pocity nedostatečnosti. Souvisely s neustálou pozorností, chválou a vysokými očekáváními fanoušků kapely, která vytvořila alba jako OK Computer, Kid A nebo v novém tisíciletí In Rainbows. V současnosti už je pětapadesátiletý Brit s identitou rockové hvězdy vyrovnaný. Na pódiu působí spokojeně, uvolněně, dokonce se usmívá, aniž by šlo o úšklebek.
Oproti písním "mateřské" Radiohead patří ty od The Smile mezi radostnější, nadějeplnější skladby Thoma Yorka a multiinstrumentalisty Jonnyho Greenwooda. Znát je to i na zpěvákových textech, které se obyčejně vyznačují nahodilostí a opakováním znepokojivých slov či útržků frází ztrácejících původní význam. V případě The Same, úvodního songu jejich prvního alba A Light for Attracting Attention z roku 2022, však Yorkeův nezaměnitelný tenor vyzývá ke smíru. "Nepotřebujeme mezi sebou soupeřit / Směřuj ke světlu / Popadni ho oběma rukama," apeluje.
Optimismus má ale svoje meze a nebyl by to Yorke, kdyby název kapely nevzešel z kritiky všudypřítomných technologických korporací a pokrytectví politiků z éry označované slovy jako post-pravda. Nejde prý o úsměv dobře míněný, ale takový, který má "na tváři chlápek, co vám každý den lže". Výživná dávka bezvýchodnosti prosakuje z klipu k písni Wall of Eyes, která dala název jejich letošnímu druhému albu. Yorke ve videu bloudí ulicemi a potkává své rezignované či zoufající dvojníky u barového pultu.
Klip režíroval renomovaný Paul Thomas Anderson, který kromě několika videí Radiohead natočil i krátkometrážní film Yorkova úspěšného sólového projektu Anima. Soundtracky několika Andersonových celovečerních snímků naopak vytvořil Jonny Greenwood, úspěšně kombinující kariéry rockového hudebníka i filmového skladatele. Klip i celé album Wall of Eyes společně představili na zvláštním promítání letos v lednu.
Čím dál divnější
Že Yorke a Greenwood propagují svá alba v nezávislých či artových kinech, dnes už asi nikoho nepřekvapí, ale cesta k tomu nebyla samozřejmá.
Po masivním úspěchu alba OK Computer v roce 1997 a s tím spojené celosvětové koncertní šňůře, kterou zachytil i devadesátiminutový dokument, se něco zpřetrhalo. Yorke propadl depresím a Radiohead se na tři roky odmlčeli. Když pak v letech 2000 a 2001 vydali alba Kid A a Amnesiac, jednalo se o bod zlomu. Alternativní rockové uskupení transformovalo svůj výrazný kytarový zvuk do jedinečného multižánrového mixu akustické a elektronické hudby.
Zanedlouho vyšel obsáhlý profil Radiohead v britském magazínu The Wire. "Proč je mainstreamová rocková kapela na obálce časopisu o experimentální scéně?" mohl se podivit čtenář, který od slavné pětice naposledy slyšel píseň Creep v dobách, kdy ji byla plná komerční rádia. "Nedivil bych se, kdyby souhrnný příjem všech ostatních hudebníků v tomto čísle nedosáhl toho, co vydělal OK Computer," glosoval to autor článku, známý hudební novinář Simon Reynolds.
Experimenty začaly po vydání Kid A. "Radiohead byli postupně čím dál divnější," potvrdil Yorke v nedávném rozhovoru pro New York Times. Snad to souvisí s tím, v jakém prostředí a společenském ovzduší spolu vyrůstali, když se jako teenageři seznámili na starosvětské střední škole kousek od Oxfordu.
"Na Radiohead mám rád, že jsou smíření se svým středostavovským původem," poznamenal Simon Reynolds.
Ten kompliment může působit zvláštně, než si člověk uvědomí, jak obrovskému množství výtek tehdy v Británii čelili. Buď byli moc artoví a snobští, nebo zněli až příliš jako Pink Floyd, a tudíž nepřinášeli nic nového. "V jednu chvíli jsem fakt věřil, že když si sednu a začnu analyzovat to, co dělám, přestanu být sám sebou," reagoval na to Yorke.
Zdálo se, že hudební trh po nich chce přímočarý, nostalgicky punkový přístup, nejlépe osvěžený falešným dělnickým akcentem. Radiohead ale kurz nezměnili. "Kde se vůbec vzala ta myšlenka, že když nad svou hudbou přemýšlíte, nemůžete být emocionální?" uzavřel to řečnickou otázkou Yorke.
Debata o jejich tvorbě do nějaké míry pokračuje stále, místo politiky už se ale točí okolo jejich stále silnějšího příklonu k elektronické hudbě, dlouho chápané jako chladné a odosobněné. "Štve mě, jak příjemně a vlídně můj hlas zní, i když chci vyjádřit něco pořádně sžíravého," stěžoval si Yorke v roce 2006.
V jednu chvíli svůj podmanivý falzet začal používat jako pomyslný samostatný nástroj, který buď on, nebo jejich dlouholetý producent Nigel Godrich elektronicky manipuloval a zkresloval.
Zatímco Yorke už v dobách Kid A pracoval s dnes obligátním, mezi rapery rozšířeným studiovým efektem auto-tune, Jonny Greenwood propadl kouzlu Martenotových vln, historického elektronického nástroje, který zní jako tu tajuplný, tu jímavý vokál. V obou případech šlo ve své době o něco nevídaného. I díky Radiohead je dnes v mainstreamu propojení elektroniky s klasickými rockovými či popovými postupy běžné.
Hudební všežravost
V novém tisíciletí se mezery mezi jednotlivými alby Radiohead zvětšovaly. Jednotliví členové, kteří spolu intenzivně zkoušeli od šestnácti, sedmnácti let, se chtěli uplatnit i jinde.
Plody těchto odboček byla dnes polozapomenutá superskupina Atoms for Peace, stejně jako různé sólové projekty. Právě fakt, že druhý kytarista Ed O’Brien v roce 2020 chystal vlastní album, přispěl společně s koronavirovou pandemií ke zformování The Smile.
V nich Thoma Yorka a Jonnyho Greenwooda doplňuje o generaci mladší, na britské jazzové scéně aktivní bubeník Tom Skinner. V kapele Sons of Kemet, kterou spoluzaložil, kombinuje jazz, afrobeat i latinské rytmy. Tyto vlivy se zrcadlí také v obou albech The Smile.
Spoluhráčům, v triu o něco méně sebekritickým a perfekcionistickým než v Radiohead, dodává Skinner bezchybnou oporu, kterou definuje naprosto suverénní zvládnutí všelijak složitých rytmických struktur. A že jich v písních The Smile není málo. Ve skladbách Thin Thing a Under Our Pillows se k nim přidává stále opakovaný krátký kytarový motiv, jenž jako by vzdával hold americkému minimalismu.
Titulní skladba letošního alba Wall of Eyes kombinuje klasické tympány i náznak bossa novy, než vyvrcholí rozladěným, rozklíženým segmentem připomínajícím poslední desku Davida Bowieho zvanou Blackstar. Dynamický vrchol tracku Bending Hectic zase asociuje zvukové masy skladatele Krzysztofa Pendereckého a song Friend of a Friend pro změnu pozdní Beatles či King Crimson.
Přirovnání
Právě pestrým putováním mezi žánry se The Smile asi nejvíc liší od pozdních Radiohead. Písně z letošního alba, které zahrají také v Praze, vymýšleli na turné k tomu předešlému, a tak jsou si v některých aspektech blízké. Minimálně ve studiové verzi ale rozdíl existuje. První nahrávku z roku 2022 míchal Nigel Godrich, kdežto tu letošní Skinnerův vrstevník Sam Petts-Davies, kladoucí důraz na přesnou rytmiku a groove.
Podobnost podtrhuje Greenwoodova orchestrace - na obou albech figuruje malý orchestr, který efektně, nikoliv však bombasticky podbarvuje písně, jako když rozehraje kuriózní kontrapunkt fléten v kompozici Teleharmonic.
V Praze to bude bez orchestru, zato The Smile jako předskokana přivezou tvůrce elektronické hudby Jamese Holdena. Ten už s Thomem Yorkem spolupracoval v roce 2013, kdy jeho formaci Atoms for Peace obohatil o takzvané modulární syntezátory.
Celkovou hravost čtyři roky fungujícího tria umocňují jednak iniciativní bubeník Skinner, jednak zřetelná uvolněnost čišící z písní i vystupování Yorka s Greenwoodem. Ten v roce 2021 popsal svou netrpělivou povahu slovy, že by "raději vydával desky jen z devadesáti procent tak dobré, ale dvakrát častěji".
Greenwoodův výrok často zaznívá v recenzích desek The Smile. Lépe než cokoliv totiž vystihuje fakt, že během tří let formace vydala více písní než Radiohead za posledních patnáct. Odkaz značky Radiohead se pro oba hudebníky stal nejspíš tak svazujícím, že potřebovali založit kapelu s jiným jménem, aby mohli vydávat novou hudbu. Té v očích Greenwooda a Yorka možná chybí oněch deset procent, pro většinu ostatních ale nabízí energický, proměnlivý a uhrančivý zážitek.
Společně zestárnout
A Moon Shaped Pool, zatím poslední album Radiohead, se objevilo před osmi lety. Od té doby fanoušci čekají a nevědí. Je The Smile stále jen boční projekt, nebo je načase se smířit s tím, že duch více než třicet let aktivní skupiny se přesunul do sevřenějšího zvuku tria?
"Jestli už Radiohead nikdy nic nevydají, vystačím si s The Smile," shrnul své pocity jeden z členů statisícové fanouškovské komunity kapely na serveru Reddit.
Většina letitých posluchačů britské pětice má k novému projektu pozitivní vztah. Komentářům na fórech a pod klipy na YouTube vévodí jeden konkrétní druh sentimentu: s Radiohead jsme zestárli. Ať už byl ten první osudový song Creep, Karma Police nebo Lotus Flower, britská formace se otiskla do širokého kulturního povědomí daleko za hranicemi ostrovního království.
"Teď se mi občas stává, že přijde půvabná osmnáctiletá slečna a říká: 'Prosím, podepíšete se pro moji mámu? Přivedla mě k vaší hudbě, když jsem byla malá'," vyprávěl Yorke v rozhovoru pro časopis Dazed už roku 2013. Tehdy čtyřiačtyřicetilého umělce vyvádělo z míry, že ho znají lidé ze dvou generací.
Příští měsíc ho ve Foru Karlín kromě lidí narozených mezi 70. a 90. lety uslyší už také příslušníci generace Z - jako důkaz, že Radiohead, potažmo The Smile, přes třicet let zůstávají relevantní.
Koncert
The Smile
(Pořádá agentura Charmenko CZ)
Forum Karlín, Praha, 12. června.
