Akce, která se konala pod hlavičkou série Rock for People Concerts, byla vyprodaná už od listopadu. Idles do české metropole přijeli po šestileté pauze. Očekávání fanoušků - dle zaslechnutých rozhovorů z celé střední Evropy - se dalo krájet stejně jako hustá pohádková mlha v sále s kapacitou asi 2500 lidí.
Když se v devět hodin večer postpunková formace zjevila na pódiu, k temně hluboké náladě elektronického úvodního tracku koncertu i nového alba, Idea 01, se připojila erupce nadšení z obecenstva.
První rychlý a tvrdý nářez, song Gift Horse, následoval o pár minut později a v divokém kotli těsně u pódia povzbudil první crowdsurfaře. Šťastní vyvolení se pak na rukou dalších fanoušků čas od času nesli až do konce, kdy se k nim přidal kytarista Mark Bowen.
Rozhněvání muži z anglického Bristolu, mezi něž dále patří kytarista Lee Kiernan, baskytarista Adam Devonshire a bubeník Jon Beavis, neúnavně rozdávali lásku po dobu štědrých 130 minut bez přestávky.
Zahráli písně ze všech svých pěti studiových alb, kromě novinky dali nejvíc prostoru nejúspěšnější druhé desce Joy as an Act of Resistance z roku 2018, což v překladu znamená Radost jako akt odporu.
Stejnými slovy by se dala nazvat celá jejich diskografie, snad kromě úvodního, o rok staršího Brutalismu, který vystihl frontmanův vztek a zmatení nad smrtí matky stejně jako tehdejší společenskou situací v Británii.
I o těžkých a politicky nabitých tématech však lze zpívat s apelem k soucitu, zranitelnosti a lásce. K nim kapela plná svalnatých punkrockerů vyzývá s až alarmující pravidelností.
Také během pražského koncertu Joe Talbot například songem Samaritans tematizuje toxickou maskulinitu, to znamená různě agresivní či vulgární projevy mužství. Začne sice "vzmuž se, hlavu vzhůru, snad máš koule", avšak pokračuje jedním z nejpamátnějších refrénů večera: "Jsem opravdový chlapec a pláču / Miluji sám sebe a chci to zkusit / Právě proto jste svého tátu nikdy brečet neviděli".
Přímočará poselství
Od vydání debutu Brutalism, který kapelu dostal na mezinárodní scénu, uplynulo sedm let. Na třetím albu Ultra Mono z roku 2020 dosáhla asi nejtvrdšího zvuku. Nekompromisní a jednotvárný příval kytarových riffů i zpěvu však ve fanoušcích Idles vzbudil rozpačité pocity. Zvukově i obsahově přímočaré vyznění desky ilustroval už obal, fotka muže zasaženého obrovským růžovým balonem.
Mnoho pozornosti na sebe tehdy strhla skladba Model Village, ve které se zpívá o "modelové rase, modelové nenávisti", o malomyslnosti, vzájemném špehování a čtení bulvárního plátku Sun.
Idles tu vykreslují vesnici jako místo, kde žijí samí blbci podporující vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Na ostrovech tím vzbudili mnoho kritických slov o posilování stereotypů. Kapela na ně reagovala tím, že energickou píseň přestala hrát naživo. Nezařadila ji ani před dvěma roky na královéhradeckém festivalu Rock for People, ani toto pondělí v Praze.
Tezovitost textů Joeu Talbotovi vyčítá mnoho kritiků, kteří v jeho písních čtou sice pozitivní, ale trochu banální tvrzení - o tom, jak je v pohodě být zranitelný, necítit se dobře, mít rád kluky i holky. Nebo jak je rasismus špatný, sexuální násilí nepřijatelné a alkoholismus problematický.
Jeden z nejtvrdších veřejných odsudků v roce 2019 vyslovil Jason Williamson z dua Sleaford Mods. V interview se čtenáři deníku Guardian utrousil na adresu svých krajanů, že i když jsou to sympatičtí kluci, "přivlastňují si hlas dělnické třídy, ze které nepochází. Jejich hudba je plná klišé, blahosklonnosti, urážek a průměrnosti. Vůbec se mi nelíbí."
Na nařčení z povrchnosti či cynické řeči o tom, že se kapela snaží být za každou cenu politicky korektní a získat si tím přízeň, Idles reagovali po svém. Nejprve písní Kill Them With Kindness (Zabijte je vlídností) a aktuálně novinkou Pop Pop Pop, ve které Joe Talbot přichází s vlastním neologismem. Proti pojmu Schadenfreude značícímu zlomyslnost či škodolibost staví Freudenfreude - pocit radosti z úspěchu druhých. Zpívá, že se cítí silný i zranitelný a záleží mu na tom, aby byli jeho nejbližší co nejvíc v pohodě.
I novější alba zachovávají určitou průzračnost textů, od divokého Ultra Mono ale kapela zároveň rozšiřuje zvukovou paletu. Na čtvrté desce Crawler experimentovala s použitím syntezátorů. A podobně ambiciózní je novinka Tangk, kde se prvky elektronické hudby snoubí s emocionálním poselstvím a optimistickou energií připomínající nejúspěšnější Joy as an Act of Resistance.
To odráží také pondělní koncert. Zatímco z ostatních alb skupina v SaSaZu zařazuje dvě až tři skladby, z těchto "nejradostnějších" desek publiku nadělí sedm a osm kousků.
K celkovému zvuku nové nahrávky zásadně přispěl producent Nigel Godrich, známý dlouholetou spolupráci s kapelou Radiohead. "Album s Nigelem Godrichem jsem chtěl natočit od svých třinácti let, kdy jsem slyšel OK Computer," svěřil se kytarista Mark Bowen v narážce na známý titul Radiohead z roku 1997.
Godrichův rukopis je na albu Idles znát tak citelně, až vyvolal sarkastické poznámky u některých zklamaných fanoušků, kteří nečekali "nové album od Radiohead".
Kromě Godriche spolupracovali Idles na novince také s projektem LCD Soundsystem. Deska může otevřít další kapitolu promyšlenějších spoluprací a nadžánrového přemýšlení.
Zapomeňte na alba
Na koncertu v SaSaZu však rozdíly mezi alby přestávají existovat. Idles servírují jeden song za druhým a všechny debaty i kontroverze stírá kouř linoucí se nad pódiem.
Celistvá syrová show dokazuje, že Idles nejlépe fungují naživo, v sále plném fanoušků. "Díky, že se o nás tak hezky staráte," křičí Joe Talbot těsně předtím, než vyšle úderný pejorativní vzkaz anglickému králi Karlovi III. a vysloví přání o osvobození Palestiny.
Kromě bohatého vokálního projevu se pouští spoluhráči do divokých tanečních kreací, zatímco Jon Beavis to za bicími vše jistí s nadlidskou výdrží i přesností. Celkový "sound" zprostřed sálu kontroluje a upravuje soustředěný zvukař Chris Fullar, i díky němuž je show propojená, aniž by komukoliv chyběla postprodukční magie z nejnovějšího alba.
Dvouhodinový set kulminuje těsně před koncem, kdy sestava zařazuje jeden ze svých největších hitů Danny Nedelko. Pojmenovaný je podle Talbotova známého, lídra skupiny Heavy Lungs původem z Ukrajiny. Frontman Idles píseň v Praze věnuje "všem imigrantům, kteří přišli do vaší země a zlepšili ji", načež se zahalí do ukrajinské vlajky a začíná zpívat o svém "kamarádovi, krásném imigrantovi", o člověku, který "je z kostí, je z krve / je z masa, je z lásky / je z tebe, je ze mě".
I když na monitoru mohou ta slova vypadat ploše či utopicky, v naplněném SaSaZu působí skvěle a dojemně. Zvlášť když se pak v klubu vytvoří moshpit, kdy do sebe tanečníci na parketu divoce narážejí v kruhu. Přestože jsou jako utržení ze řetězu, celé se to pořád nese v duchu sounáležitosti a empatie.
