Být fanouškem anglických Radiohead byla poslední roky docela řehole. Album The King of Limbs z roku 2011 zastihlo kapelu v těžkém útlumu, velkou díru do země neudělala sólová desky Thoma Yorka (Tomorrow's Modern Boxes) ani nahrávka jeho bočního projektu Atoms for Peace (Amok).
O debutu bubeníka Phila Selwaye je rovnou lepší pomlčet. Od nové desky Radiohead ohlášené na konci dubna embosovanou pohlednicí zaslanou registrovaným uživatelům jejich webového obchodu, po pravdě nikdo moc nečekal.
Vlastně už stačilo jen málo, aby se jedna z nejzásadnějších rockových kapel posledních dvaceti let proměnila v karikaturu sebe sama a jediné, co by po ní zbylo, byl mem vystřižený z klipu Lotus Flower se směšně tancujícím Thomem Yorkem v klobouku.
Všechno je ale nakonec jinak. Ti, kteří věřili, že anglický kvintet má v sobě ještě přinejmenším jednu skvělou desku, měli pravdu. Trpělivost se vyplatila, novinka A Moon Shaped Pool je další artrockový majstrštyk Radiohead - melancholický a paranoidní.
Že Radiohead vydávají desky bez předchozího oznámení, se už stalo v podstatě normou. Tentokrát ale dali fanouškům na přípravu týden, během něhož vypustili -"pěkně po staru" dalo by se říct - dva singly s klipy. Skladby, které ve stejném pořadí otevírají desku, nemohly být odlišnější - nervní, paranoidní a hypnotický otvírák Burn the Witch naznačuje politický podtón desky s tématy, jako jsou globální panika a hledání společného nepřítele.
Epická ambientní balada Daydreaming obdařená enigmatickým klipem Paula Thomase Andersona pro změnu míří spíše do sféry soukromých katastrof a těžko v ní nehledat ozvěnu vloni rozpadlého vztahu Thoma Yorka s jeho partnerkou Rachel Owenovou, s níž žil 23 let.
Jenže u Radiohead se veřejné a soukromé vždy tak nějak prolínalo - mikro a makro příběhy jsou součástí stejného příběhu odcizení moderního člověka. Jestli oba zmíněné singly reprezentují dvě tradiční polohy kapely - tu nervní a tu zasněnou, tak ve zbytku desky se obě dominantní nálady často přelévají na ploše jedné písně. Radiohead na své deváté studiové desce natočili kolekci ukolébavek, které se plynule mění v noční můry.
Návrat silných melodií
Kytarová hudba nezažívá v novém tisíciletí zrovna nejlepší časy a sami Radiohead ohlásili odklon od tradičního rockového nástroje přinejmenším už na albech Kid A a Amnesiac. Jejich příklon k elektronice na začátku milénia inspiroval celou generaci indierockových hudebníků, na následujících deskách Hail The Thief a In Rainbows už ale kapela nenašla žádný podobný okysličující prvek a hudbu samotnou zastínily vedlejší motivy desek - vztyčený prostředníček George W. Bushovi na první jmenované a netradiční distribuce v případě té druhé.
Pět let staré album King Of Limbs bylo pokusem, jak propojit atmosférický art rock s novými undergroundovými proudy v rámci elektronické hudby, která Yorkea nepřestává fascinovat. Plán "nepsat akordy a nesedět u počítače" nebyl špatný, ale ležerní, skoro jazzová nálada desce úplně neprospěla a Radiohead zněli jako kapela těsně před zánikem.
Nikdo neuměl zachytit tíhu života v moderní civilizaci tak věrně jako Radiohead. Jejich "realistická" éra ale skončila s Hail To The Thief, desky z posledních deseti let míří k rozostřenějším, špatně uchopitelným, psychedelickým náladám. V tom je A Moon Shaped Pool pokračovatelem minulé desky.
Tentokrát ale Radiohead dokázali dotáhnout do konce své ambice stavět svoji hudbu více na atmosféře a emocích. Skladby jsou delší, propracovanější a pečlivěji pracují s náladou a platí to i o přímočařejších písních jako Ful Stop či Identkit. Vesměs si ale vystačí s kytarami a klavírem.
Velkou devízou jsou smyčcové party Johnnyho Greenwooda, který se poslední roky etabloval v úspěšného skladatele filmové hudby spolupracujícího třeba s P. T. Andersonem (The Master, There Will Be Blood, Inherent Vice). Kapela s nimi ale neplýtvá a uchyluje se k nim jen v důležitých momentech - v The Numbers dovrší bombastické finále, uhrančivá nálada balady Daydreaming je také nepochybně Greenwoodova práce.
I když materiál z desky vysvlečete z kabátu všemožných efektů, pořád zůstanou silné písničky - Present Tense s lehkonohou melodií, dojemná balada Glass Eye a Decks Dart nenápadně stupňující intenzitu. Radiohead už dávno nejedou na první dobrou a desku je potřeba nechat pár poslechů vsakovat, je ale skvělé slyšet, že Yorke a spol. neztratili schopnost psát silné melodie. Ostatně osm z jedenácti skladeb z nové desky průběžně pilovali na koncertech a je to na nich slyšet.
Nejtemnější, nejmelodičtější i nejparanoidnější
"Ocitl jsem se v momentě, z něhož není návratu / už je příliš pozdě, už se stalo," zpívá Yorke v Daydreaming a o chvíli později ve Ful Stop zničeně dodává: "Vážně jsi všechno podělal!" Je to o zkáze planety? O demontáži západní civilizace? O zoufalství z rozpadu vztahu? Rozjímavou, sebezpytující náladu desky lze ale klidně číst také jako meditaci nad stárnutím a vyrovnáváním se se svými chybami.
Na obojí má parta z Oxfordshire svoje právo, navíc album údajně silně poznamenala smrt otce Nigela Godriche, dvorního producenta kapely, jakéhosi šestého člena Radiohead.
Jako důkaz této teorie přichází na samotném konci desky skladba True Love Waits, kterou Radiohead hrají na koncertech už od roku 1995. Její akustická verze se vešla na koncertní album I Might Be Wrong: Live Recordings z roku 2001, ale jednu z nejmagičtějších melodií, kterou Yorke kdy napsal, nebyli nikdy schopní zaranžovat k úplné spokojenosti. Až teď se to povedlo - kytaru nahradil minimalistický klavír a ambientní bublání podtrhlo křehkost skladby. A deska dostala fantastické finále.
Různé pochvalné recenze zatím titulují A Moon Shaped Pool jako nejtemnější, nejmelodičtější či nejparanoidnější desku Radiohead. Ačkoliv se charakteristiky zdánlivě vylučují, pravdu mají dost možná všechny.
A Moon Shaped Pool je komplexní, vrstevnaté album, které umí točit jen Radiohead. Do jejich diskografie přibyla další silná položka a letopočet 2016 dostal prvního žhavého kandidáta na desku roku.