reklama
 
 

Sons of Kemet na Colours: Postavili jsme vaše paláce, teď sedáme k vašemu stolu

20. 7. 2019 14:52
Komu při včerejším úchvatně energickém, avšak umělecky sporném vystoupení anglické kapely Sons of Kemet na festivalu Colours of Ostrava chyběl kontext, musel počkat na závěr.

Mezi hudebníky na pódiu, saxofonistu, tubistu a čtyři bubeníky, vbíhá představitel žánru slam poetry Joshua Idehen. "Jsme děti imigrantů, jsme diaspora, potomci těch, které jste kolonizovali. Máme právo zpochybnit váš zastaralý systém, vaše rasistické symboly, vaše pomníky genocidám," začíná recitovat.

"Postavili jsme vaše paláce, vašim bankám jsme zaplatili krví. Umírali jsme v dolech, aby vaše korunovační klenoty měly ty největší diamanty. Teď si s vámi sedáme k jednomu stolu. A říkáme vám, že nemáte čistou historii. Nemáte zdravou říši. Nemáte čisté svědomí," pokračuje za aplausu, jejž lze chápat jako přitakání.

Co se to děje? Colours of Ostrava právě zažívají novou vlnu ostrovní muziky. Skupinu Sons of Kemet, vedenou saxofonistou Shabakou Hutchingsem, v britském tisku provází pověst jakýchsi "spasitelů jazzu", jako se to v USA před několika lety psalo o muzikantech Robertu Glasperovi nebo Kamasim Washingtonovi. Že se na obou stranách oceánu o slovo hlásí nová generace hudebníků, kteří jazz vracejí na výsluní, kde nebyl od nejlepších let Milese Davise nebo Herbieho Hancocka.

Něco na tom je. Sons of Kemet byli vloni nominováni na prestižní anglickou Mercury Prize, v důsledku čehož jim stouply prodeje desek o několik tisíc kusů. Do Ostravy teď zavítali na výjimečně dobře obsazeném turné, cestou ze španělského festivalu Primavera, anglického Glastonbury a dánského Roskilde. Za loňskou desku sbírají jednu cenu za druhou. A konečně se jim otevírají dveře do Ameriky, neboť část jejich skladby do svého pár měsíců starého dokumentárního filmu Homecoming zařadila zpěvačka Beyoncé.

Na tom, že jsou Sons of Kemet mediálně šikovní, panuje shoda. Jiné je to ohledně jejich hudby. Hlavně jestli je ještě jazzová.

Skupina vystupuje v radikálním složení tenorsaxofon, tuba a bubeníci, tedy bez harmonického nástroje. Když tubista Theon Cross hraje šlapavé hluboké tóny, jako by navazoval na ranou tradici amerického New Orleans, kde začátkem 20. století právě tuba plnila funkci basy, než ji nahradil kontrabas.

Rytmicky však Sons of Kemet nevycházejí z blues, neswingují, nerozvíjejí nic typického pro americký jazz posledního půlstoletí. Čerpají z fúze všemožných afrických a zejména karibských vlivů. Zaprvé proto, že jejich frontman, pětatřicetiletý saxofonista Shabaka Hutchings, dospíval na karibském ostrově Barbados. A zadruhé proto, že to tak chce.

Včera na Colours hráli Sons of Kemet skoro bez pauzy, jedna skladba přecházela v druhou. | Video: Martin Dybala

Hutchings v rozhovorech odmítá nálepku jazz jako příliš limitující, milejší mu jsou paralely k drum'n'bass nebo hiphopu. Když po návratu z Barbadosu začal studovat konzervatoř v Londýně, cítil se prý jazzovou tradicí zahlcený. Nevěděl, jak s ní naložit, na co navazovat, jak to vztáhnout k současnosti. "Nechci hrát jako Mark Turner nebo Joe Lovano," pravil vloni kacířsky v narážce na dva špičkové jazzové saxofonisty. "Já chci hrát úplně ignorantsky."

A to jsou v kostce Sons of Kemet: kapela, které jde hlavně o rytmus, energii, tanec. Necílí na posluchače, kteří čekají sofistikovanější hudební informace.

Také v Ostravě Hutchingsova sestava, kromě Eddieho Hicka a Toma Skinnera mimořádně rozšířená o další dva bubeníky, zkraje nasadila prudký rytmus a ten držela prakticky celou hodinu.

Hlavní nebylo to, co se odehrává mezi sólisty, nýbrž živočišná, transovní energie bicích, neustálé groovy. Sons of Kemet je lámou přes koleno, snaží se otřást zemí, zavalit lidi, dokud jimi neotřesou vibrace z reproduktorů.

Skladby, jež volně přecházejí jedna v druhou, nemají přesně ohraničené motivy, prostor pro sólování ani prokomponované pasáže. Hutchings na saxofon a tubista Cross sice hrají skoro nepřetržitě, ale improvizují hodně při zemi. Opakují jednoduché figury, rytmické sekvence několika not, občas změní pořadí not v riffu nebo poskočí o tóninu, vymýšlejí drobné variace. Ale jejich sóla nemají stavbu, vývoj, začátek, konec.

Skladba buď zničehonic končí uprostřed, nebo bubeníci přidávají na síle a muzikanti šplhají k nejvyšším tónům - což samozřejmě je cesta, jak skončit, ale jako pointa to po několikátém použití vyznívá trochu banálně.

Co do hráčského výraziva se ani jeden sólista nevyrovná špičkovým jazzovým instrumentalistům, natož takovým, kteří sami komponují. Sons of Kemet kladou důraz na groove a ostatní jde stranou - struktura skladby, členitost, aranžmá, technická zdatnost, improvizace.

Zkrátka: není to hudba k soustředěnému poslechu. Člověk se do ní buď ponoří, nebo lehce otrávený odejde, což včera na Colours také nebyl ojedinělý úkaz. Debata o tom, jestli jazz spasí muzikanti, kteří místo virtuozity upřednostňují jednoduchost a energii, tím zdaleka nekončí.

Kometa nad Prahou

Shabaka Hutchings kromě Sons of Kemet vede ještě kapelu nazvanou The Comet Is Coming, která hraje psychedelický jazz s prvky elektronické hudby. Českou premiéru absolvuje letos 19. listopadu v pražském Paláci Akropolis, o den později vystoupí v olomouckém klubu Jazz Tibet.

To ale neznamená, že to není svým způsobem ohromující a že to neskrývá jakousi výpověď. Od Sons of Kemet včera v Ostravě nezaznívala žádná gesta pospolitosti, lásky nebo tolerance, jak tu člověk slyší z každého druhého pódia.

Kdepak: tohle byla temná, dravá, nesmlouvavá muzika. Šest rozhněvaných mužů vstupuje do žánru, který chtějí přepsat, a světa, v němž se necítí pohodlně. Síla jejich křiku, způsob jejich projevu a míra, s jakou se dožadují revoluce, mají asi víc kulturní a společenský než hudební kontext. Jsou především hlasem nové generace africké diaspory, která v Británii patří k největším na světě a teď hledá své místo.

Jejich loňská deska nazvaná Your Queen Is A Reptile, ze které na Colours hráli většinu skladeb, mluví z těchto pozic: je silně zaměřená proti někdejší koloniální mocnosti, proti konceptu monarchie nebo společenských tříd, proti rasismu, nedostatku pracovních příležitostí pro mladé, vůbec britskému establishmentu.

Sons of Kemet XL

ArcelorMittal stage, Colours of Ostrava, 19. července

Zatímco američtí jazzmani se v různých dobách hlásili nebo pak vraceli k černošskému hnutí za občanská práva, Sons of Kemet si vysnili panteon jakýchsi alternativních královen, samozřejmě všech černých, různých symbolů boje proti útlaku - od Harriet Tubmanové, která v USA takzvanou podzemní železnicí zachraňovala otroky, až po jamajskou národní hrdinku řečenou Nanny.

Britský kontext asi český posluchač těžko docení. Energii, s jakou Sons of Kemet hrají, ale vnímal určitě. Mohl si z toho odnést zhruba následující: tohle jsme my, tohle je naše Británie a tudy bychom ten systém chtěli nabourat. A jestli je to vaším jazzovým uším málo, třeba si trhněte.

autor: Daniel Konrád | 20. 7. 2019 14:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama