Trvalo to nicméně dva a půl dílu seriálu, který lze vidět ve videotéce Apple TV+, než se na obrazovkách objevilo monstrum známé jako Godzilla. Tím se tvůrci projektu Chris Black a Matt Fraction inspirovali.
Záblesky řádění pravěce vyhlížejících oblud figurovaly už v předchozích epizodách, jinak se ale nový počin ovlivněný oblíbenými japonskými obludami snaží mnohem více stavět na lidských hrdinech než na střetech tvorů gargantuovských proporcí.
Od roku 1954, kdy Iširo Honda natočil první snímek lakonicky nazvaný Godzilla, vznikla řada pokračovatelů a objevilo se mnoho způsobů, jak přistupovat k bytostem, které původně vznikly coby metafora jaderného nebezpečí. Od těch závažných a dramatických až po béčkové akce plné bizarní komiky.
Poslední americký restart série z roku 2014 v režii Garetha Edwardse nastolil perspektivu, v níž jsou lidé poněkud podružní. Tvůrci napjali většinu sil k zobrazení bitev titánů v měřítkách, která nejsou lidská. Přinejmenším první Edwardsova Godzilla vykoupila nedostatek podnětných lidských protagonistů opulentními kolizemi těles, která uměla vyjevit svou monstrozitu a nepatřičnost. A nabízet tak i v hávu hollywoodské zábavy podněty k úvahám, s čím se to vlastně lidstvo utkává, nakolik lze na tyto tvory nahlížet v kategoriích dobra a zla.
Nynější seriál jde na věc jinudy. Osciluje mezi událostmi po ničivém útoku v San Francisku a dávnou minulostí 50. let minulého století, kdy se Američané poprvé střetli s protivníkem, na kterého jaderná exploze nestačí. Příběh se soustředí na to, co je zač tajemná organizace Monarch, jež se zabývá záležitostmi okolo radioaktivních monster.
Než ale poodhalí širší sítě zápletky, řeší hrdinové celkem přízemní problémy. Tedy pokud se tak dá nazvat trauma, jaké zažije mladá Cate při destrukci San Franciska.
Další šok přichází, když protagonistka zjistí, že má bratra, neboť její otec Hiroši zjevně vedl dvojí život - a to nejen coby badatel zaobírající se kryptozoologií, to znamená naukou pátrající po živočiších, jejichž existenci dosud nepotvrdila věda.
Ještě než ústřední aktéři stihnou urovnat sourozenecko-rodinné spory, čeká je akční putování rozličnými dopravními prostředky. Za krkem mají pohůnky z organizace Monarch a před očima obludu s obřími pařáty a mrazícím dechem, jež vzezřením patří spíš do univerza Hvězdných válek než do zasněžených zákoutí Země.
Od prvních okamžiků je cítit, že za seriálem stojí zkušený komiksový scenárista a držitel nejprestižnějších žánrových cen Matt Fraction. Monarch: Odkaz monster mísí až staromilské dobrodružství s pozvolným ponorem do nitra hrdinů.
V roli pamětníka starých časů, kdy celý hon na monstra vznikl, se coby bývalý voják a nynější renegát Lee Shaw objevuje dvaasedmdesátiletý Kurt Russell. Také v tomto případě si tvůrci dávají načas, než se na obrazovce objeví. Jakmile ale v zatím poslední odvysílané čtvrté části přistane s rozhrkaným letadlem uprostřed ledové pustiny, je jasné, že autoři vsadili na správného novodobého Indianu Jonese, byť v důchodovém věku.
Ta scéna nepochybně naráží na slavný horor Věc z roku 1982, kde Russell v roli výzkumníka musel na Antarktidě čelit jinému, tentokrát mimozemskému monstru. Atmosféra je ovšem zásadně odlišná. Místo tísnivé paranoie ve všech smyslech slova mrazivého starého filmu převládá v Monarchu lehký tón, jakkoli tvůrci umí vykřesat napínavé chvilky.
Po prvních čtyřech epizodách seriál působí jako chytrá, dobrodružná akční podívaná, která si pohrává s godzillovským světem, a navíc se mezi řádky trefuje do různých společenských i dějinných témat.
Někdy šťouchanec míří na účet genderových stereotypů, třeba když se v 50. letech objevuje doktorka schopná nejen ve svém oboru, ale také za volantem terénního vozu. Jindy tvůrci ironizují optiku Američanů coby pánů tvorstva, když je například na pláži atolu Bikini usazují do lehátek s dalekohledy, aby - skoro jako v divadle - pomocí dalekohledů pozorovali ostřelování Godzilly.
Monarch prozatím hledá cestu, jak si půjčit to nejživotaschopnější z různorodých přístupů k žánru godzillovských filmů, pro něž se v Japonsku vžilo pojmenování kaidžú eiga. Působivými scénami jejich střetů prozatím šetří, tím spíše ale ukazuje, že lze vykřesat silnou, místy odlehčenou, jindy thrillerově intenzivní atmosféru, aniž by se obří ještěrky musely mlátit po hlavě bitevními loděmi a jinými předměty odpovídající velikosti, jak je v žánru mnohdy normou.
