Dvanáctiletý Niki putuje prostředím, které na první pohled připomíná jakési podivné tržiště. S jediným rozdílem, v pozadí stojí momentálně nefunkční souprava metra v modrožlutých barvách. Ta se chlapci a jeho rodině stala dočasným obydlím.
Slovenští režiséři Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík natočili v útrobách jedné charkovské stanice metra uhrančivě stylizovaný dokument, který pozoruhodně překračuje hranice prostého záznamu skutečnosti, jakou museli a stále musí podstupovat obyvatelé válkou zmítané Ukrajiny.
Světloplachost, jež vyhrála letošní ročník jihlavského festivalu dokumentárních filmů a již nyní promítají česká kina, je křehký portrét místa izolovaného od světa a denního světla. Právě světlo tu představuje nebezpečí. V sedmdesátiminutovém filmu existuje jen pár okamžiků, kdy dětští hrdinové postávají poblíž schodů ven, případně zde pokuřují dospělí. Přirozeného bílého světla, jenž dopadá na horní polovinu schodiště, sice lidé dole mají nedostatek, ale zároveň jde o tabu, jemuž se musí vyhnout.
Z precizně vystavěných statických záběrů tvůrci skládají obraz místa, které působí až nereálně. Jako by šlo o nějakou buňku přeživších v jakémsi postapokalyptickém světě, kde se vše odehrává jen ve svitu neonů. A kde se děti školního věku učí žít mimo dříve známé civilizační normy.
Když se Niki potuluje vagonem metra nebo když s novou, o rok mladší kamarádkou Vikou balancují na kolejích uprostřed tunelů, přebírá Světloplachost optiku dětských protagonistů, jimž chybí sport, vitamín D i spousta donedávna všedních každodenních prožitků. Tehdy snímek připomíná nevinné dětské dobrodružství, aniž by chtěl zlehčovat realitu tam nahoře. Naopak jen trpělivě, nezúčastněně, přitom empaticky pozoruje okem kamery, co se v tom podzemním mikrokosmu děje, jak se lidé adaptují na nezvyklý nový život.
Právě proto se filmařům podařilo natočit dílo, které se vyhýbá jak sentimentu, tak politickým apelům či rozhořčení nad nespravedlností světa. To vše může být v pozadí, ale Světloplachost je především svébytný tvar na pomezí dokumentu a fikce.
Režiséři Ostrochovský a Pekarčík se už dřív - třeba v Sametových teroristech natočených ještě s Peterem Kerekesem - pohybovali v podobném žánru inscenovaného dokumentu. Ovšem zatímco v tomto deset let starém filmu trojice mužů za normalizace bojující s režimem přehrávala dřívější situace, Světloplachost je tichý, klidný, pozorovatelský snímek.
Jen pečlivým výběrem situací, střihem a dramaturgickými volbami dosahuje jemné vypravěčské linky. Promlouvá o naději, o tom, jak se dva školáci postupně sbližují a hledají něco pozitivního ve světě, jenž se kdesi mimo dosah jejich pohledů hroutí.
S podobným citem autoři vnímají i dospělé protagonisty. Je tu například bělovousý charismatický muž v klobouku, který rád zpívá teskné písně a vábí jednu dámu do svého skromného obydlí. Tvůrci sledují rodící se komunitu, očima lékařů vnímají praktické problémy postihující hlavně děti, nezastírají, že nahoře umírají lidé. Je to poměrně ošemetný pohyb na hraně, kde by přílišná poetizace místní sounáležitosti mohla vést k přehnaně patetickým závěrům.
Naštěstí se Světloplachost podobným nástrahám vyhýbá. Drobné výtrysky imaginace v ní spíše nenásilně zachycují dětskou perspektivu, odrážejí, jak se vyrovnat s traumatickými vzpomínkami.
Dívka Vika se například ráda dívá jednoduchým kukátkem na diapozitivy zachycující různé události z jejího předchozího života. Když nám kamera nabídne, co na nich vidí, zrnité fotografie se na plátně mění v krátké rozpohybované útržky minulosti. Podobně možná fungují skutečné úlomky vzpomínek v hlavách mnoha lidí, co se ukrývají před válkou.
Světloplachost je přiléhavý název. Odráží zvláštní, plachou atmosféru mikrokosmu dole pod bombardovaným Charkovem, kde jsou k sobě lidé přirozeně solidární, aniž by to zavánělo kýčem. Ta hranice je tenká, ale právě způsob, jak filmaři nakládají s dětským viděním světa, dílo vykupuje z různých nabízejících se pastí.
Šlo by namítnout, že je to až příliš jednoduché dokumentární drama, které jen těží z atmosféry místa a vyhýbá se problematičtějším aspektům konfliktu tam nahoře. Nebo že ten příběh o sblížení dvanáctiletého chlapce s jedenáctiletou dívkou by byl skvělý námět na dětský film - jenže Světloplachost zjevně není určená školou povinnému publiku.
Právě ta kombinace vizuálně silných záběrů a neokázalého, záměrně jednoduchého tónu nicméně umožňuje nahlédnout ruskou invazi na Ukrajině bez nutnosti zohlednit geopolitické souvislosti. Je to univerzální, nadčasové, poetické drama o lidech v mezní situaci, schopné oslovit mezinárodní publikum. To vůbec není málo.
Světloplachost tak jako předchozí hraný snímek Ivana Ostrochovského Služebníci kombinuje silně estetizované výjevy s touhou zachytit atmosféru nelehké doby.
Ve Služebnících někdy precizní černobílé ladění převládlo nad příběhem z kněžského semináře uprostřed totalitního Československa, který se týkal komplikovaných morálních voleb. I tady se nabízí podobná námitka. V dokumentární novince jsou obrazy střídmější, téma abstraktnější, přitom jde v jistém smyslu o doplněk předchozího Ostrochovského díla.
Služebníci vyprávěli o lidech, kteří hledají boha, ale neustále musí klopit zrak, než aby hleděli vzhůru "k nebesům" - ani ne kvůli zbožnosti a pokoře, spíš ze strachu a bezradnosti.
Světloplachost je zase film o lidech, kteří nemohou hledět nahoru ke světlu, neboť nad nimi ční jen betonový strop s neonovými zářivkami. V obou případech se Ostrochovskému daří nacházet spíše náznaky a drobná, místy až lyrická gesta tam, kde by se nabízela rozmáchlá klišé.
Film
Světloplachost
Režie: Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík
CinemArt, česká premiéra 23. listopadu.
