reklama
 
 

Lovu zdar! Myslivost je lidská, vždyť ruce od krve má i bůh

AKTUALIZOVÁNO 7. 11. 2014
Rozhovor o myslivosti, bohu, dobrém jídle i preparaci lovné zvěře s režisérem Jaroslavem Kratochvílem, jehož film Lovu zdar! právě vstoupil do českých kin.
Doporučujeme

Rozhovor - Jak vyndat srnci mozek z lebky? Se zaujetím, jiskrou v oku a šroubovákem v ruce, popisuje Jaroslav Kratochvíl jeden z tajů mysliveckého umění, do něhož proniknul při natáčení svého snímku Lovu zdar!, který soutěžil  na MFDF v Jihlavě a právě vstoupil do vybraných českých kin.

Film vzbuzuje sympatie na všech frontách: myslivci jej považují za hodnověrný a pravdivý a nemyslivci za ironický a lehce zesměšňující. Pro Jaroslava Kratochvíla je film především výpovědí o zvířeti v nás. "Člověka vnímám i jako predátora a v tomto smyslu mi myslivost přijde lidská. Člověk, jak mu rozumím já, má stejně jako ostatní zvířata svoji vášeň a své pudy. Lov a myslivost pro mě představují pozůstalost člověka predátora. Pudového tvora," říká Kratochvíl.

Dokrevue.cz: Co bylo tím prvotním impulzem pro volbu témat myslivost a lov? Kdy jste si řekl, že film musíte natočit?
Jaroslav Kratochvíl: S námětem na tento film jsem se hlásil do magisterského studia na FAMU. Když jsem uvažoval, jaké téma si k přijímačkám vybrat, přišla za mnou kamarádka, později producentka filmu, Pavla Kubečková se smutnou zprávou. Myslivci jí zrovna zastřelili další kočku. Zeptala se mě, jestli bych o tom mohl něco natočit, a já jí na to řekl, že bych vlastně mohl. A na tento popud jsem se pustil do rešerší a začal jsem hledat jednotlivé postavy. Jak mi jednou na festivalu Finále řekl profesor Táborský: „Hlavně musíš mít dobré protagonisty.“

D.cz: Sledujete pět odlišných myslivců, jak jste do této komunity pronikl?
Během tvorby svých scénářů se často scházím s kamarády a o tématu mluvíme. Většinou se jedná o lidi, kteří nemají nic společného s filmovým průmyslem. Mají svůj názor, odstup a tentokrát jsem se skrze ně postupně dostal k hlavním protagonistům. Myslivecká komunita není příliš rozsáhlá, všichni o sobě (a o svých trofejích) navzájem vědí. Stejně tak to bylo i s protagonisty filmu. Věděli o sobě, ale v mnoha případech se osobně nikdy nesetk ali.

D.cz: Co jste během příprav řekl svým protagonistům? Věděli, do čeho jdou, o čem film ve finále bude?

Řekl jsem, že dělám film o lovu a myslivosti, že tomu moc nerozumím a rád si nechám poradit. V podstatě se všemi lidmi, s kterými jsem kdy natáčel, jsem si vytvořil přátelské a korektní vztahy. Vždy se snažím s nimi jednat na rovinu a netvrdit, že natáčím jiný film, než natáčím.

D.cz: Lovu zdar! může na diváka působit i dojmem, že se myslivosti vysmíváte...

Názor na téma dokumentu jsem si formoval až v průběhu natáčení. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby ve filmu byl humor, ale ne posměch. Někteří z protagonistů film viděli a neměli pocit, že bych se jim vysmíval, ale přesto se v některých momentech sami smáli. Také jsem film pouštěl přátelům a spolužákům na dvou větších akcích. Na jedné z nich se rozpoutala bouřlivá diskuze, během které jedna slečna, která při realizaci filmu pomáhala, měla pocit, že výsledný snímek je nakonec k postavám zbytečně ironický. Vytýkala mi, že jsem málo osvětlil duchovní podstatu lovu a myslivosti. Podle mě však nelze rovnou začínat duchovními hodnotami. Spousta diváků nejspíš ani neví, že myslivci lovnou zvěř přikrmují.

Film jsem pouštěl myslivcům i lidem ze Svobody zvířat a veganům. Obě dvě skupiny na film reagují pozitivně. Myslivci říkají, že je v něm ukázáno, jak ta myslivost vypadá a co je na ní krásné, ochránci zvířat ve filmu naopak vidí, co je na té myslivosti odporné. Nikoho z nich film ale neurážel.

Jaroslav Kratochvíl

D.cz: Jak na film reagují diváci, kteří jsou proti lovu zvířat?
Film jsem pouštěl myslivcům i lidem ze Svobody zvířat a veganům. Obě dvě skupiny na film reagují pozitivně. Myslivci říkají, že je v něm ukázáno, jak ta myslivost vypadá a co je na ní krásné, ochránci zvířat ve filmu naopak vidí, co je na té myslivosti odporné. Nikoho z nich film ale neurážel.

D.cz: Jak si vysvětlujete různé úhly pohledu na myslivost?
Film ukazuje, že myslivost, minimálně v českém kontextu, je nutná a zároveň také z čeho plyne ona nutnost. Člověk už do přírodního prostředí zasáhl natolik, že není schopné bez vnějších zásahů fungovat. Nejsou zde predátoři, kteří by lovili zvěř nebo člověka. Příroda již není divokou a panenskou, ale člověkem obhospodařovanou. Pokud říkáme, že lov a myslivost jsou nelidské, tak tím spíše myslíme, že nesouzní s jakousi představou o člověku jako o pokorou prodchnutém tvorovi sokratovského typu, který je schopen být svobodný a zároveň vypít číši bolehlavu. Já ale člověka vnímám i jako predátora a v tomto smyslu mi myslivost přijde lidská. Člověk, jak mu rozumím já, má stejně jako ostatní zvířata svoji vášeň a své pudy. Lov a myslivost pro mě představují pozůstalost člověka predátora. Pudového tvora.

D.cz: Jak vznikla scéna, kdy pan Kornek vede rozpravu o bohu s krvavýma rukama? Vzešel tento nápad od něj?

Byla to náhoda. Chtěli jsme natočit nějaký lov, a tak jsme se vydali za panem Kornekem. Přijeli jsme za ním do Dubu nad Moravou a společně jsme se vydali do Bílých Karpat. Tam jsme si vlezli na kazatelnu a čekali několik hodin, jestli nějaké zvíře přijde. Jenže žádné nepřišlo. Přespali jsme tedy na místní faře a ráno jsme si zase šli sednout na kazatelnu. Zase žádné zvíře v dohledu, a tak jsme nasedli do auta a odjeli. Jak jsme ale jeli tou polní cestou, najednou kameraman Jan Balcar říká: „Hele, srnec.“ Skutečně tam byl, padesát až sedmdesát metrů od našeho auta. Pan Kornek jako zkušený myslivec zpozorněl, nastražil uši i oči, vyběhl z auta, otevřel kufr, vyndal flintu a zahvízdal. Srnec na hvízdání zareagoval, zastavil se a pan farář ho odlovil.

Pak už jsme jen snímali, jakým způsobem zvěř vyvrhuje, a čas od času jsem se ho na něco zeptal. Když s krvavýma rukama říká, že tento svět je krásný a že ho vytvořil pánbůh těmahle rukama, tak pouze odpovídá na otázku, jak se mu lovilo. Samotná scéna ve mně vyvolává otázku, nakolik jsme jako lidé vnitřně svobodní a nakolik jsme jen ve vleku svých vrozených či nám daných vlastností. Nese člověk odpovědnost za své činy? Nebo má krev na rukou už pánbůh, který jej stvořil? A nemyslím tím pouze lov. Je to obecná úvaha.

Jaroslav Kratochvíl

Jaroslav Kratochvíl

  • Vedle Katedry politologie na Západočeské univerzitě v Plzni nastoupil na Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU, kde v roce 2012 studium úspěšně zakončil. Nyní zde dále působí v doktorském studijním programu, ve kterém se zaměřuje na otázku obrazu Němce v československém dokumentárním filmu mezi léty 1945–1968.
  • Ve své dokumentární tvorbě se věnuje aktuálnímu společenskému dění zasazenému do širšího politického a filozofického kontextu. Mimo jiné se soustředí na problematiku „soužití“ s minulostí – například ve filmech Generál (2007), In vino veritas (2009), Mnichovský diktát (2009) – a zpochybňování „populárních“ vzorců interpretace, například ve filmu Co je to … moderní umění (2007).
  • Spolupracoval s Českou televizí na cyklu Hádanky domů života (2013) mapující židovské hřbitovy a komunity v ČR, na programu k oslavě sta let českého skautingu a na dokumentárním portrétu Petra Pitharta v seriálu Expremiéři (2013). Také se podílí na dramaturgii festivalů Cigistock a Kontejnery k světu.

D.cz: Pro váš dokument je emblematický filmový jazyk – kompozice, statický záběr jako určitá opozice k živočišnému lovu. Bylo vaším cílem pracovat s kontrapunktem, nebo vám přišla tato forma spíše v harmonii se zobrazovaným?
To byl záměr hned od začátku. Jako pro autora je pro mě důležité, abych u každé látky uvažoval nad jejím formálním uchopením. Ne každá kamera je vhodná pro každé téma. Když jsem uvažoval o lovu a myslivosti, jedna z prvních obhlídek byla v preparátorské dílně. Když jsem tam viděl ta zvířata, která působí realisticky a zároveň zastaveně, začal jsem je vnímat jako 3D fotografii. Nějakým způsobem mi docvaklo, že když ty záběry udělám statické, budou odkazovat ke statičnosti těch trofejí. Zároveň jsem se také inspiroval kompozicemi barokních loveckých obrazů.

D.cz: A jaký je váš vlastní postoj k lovu?
Sám nejsem lovec ani myslivec. Myslím si ale, že ve své pozici nemám právo někoho soudit. Myslivost je ritualizovaný způsob zabíjení zvěře. I zde platí, že ve výsledku nezáleží na tom, jestli po odlovení dáte srnci do huby větvičku nebo ne. Tedy zda formálně provedete určitý úkon. Důležité je, co za těmito činy cítíte. A to platí i v lovu samotném. Můžete lovit s velkopanskou arogancí a cítit se jako člověk, který je pánem nad životem a smrtí toho zvířete, nebo s určitou pokorou a s vědomím, že zvíře zbavujete života, jak říká pan Fejfar. A že to pro vás má nějaký vnitřní neegoistický význam.

autor: Adéla Mrázová

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama