reklama
 
 

Pedofilové jsou také jen lidé, tvrdí tvůrci Danielova světa

21. 8. 2014
Rozhovor s režisérkou snímku Danielův svět Veronikou Liškovou a producentem Zdeňkem Holým o tom, zda dnes existují tabu, zda je potřeba je bořit a jak na ně zapůsobil kontakt s komunitou pedofilů.

Rozhovor - Dokument Danielův svět se odvážně pouští do jednoho z posledních tabu, která ještě v moderní společnosti existují, do tématu pedofilie. Nejde přitom o žádný skandální pohled na svět zvrhlíků, ale naopak o boj se společenskými předsudky a o citlivý portrét mladého studenta, který se musí vyrovnávat nejen s pohledem společnosti, ale především s vlastní orientací, která mu neumožňuje vést plnohodnotný život. Málokdo totiž ví, že přes devadesát procent případů zneužívání dětí nemají na svědomí přímo lidé s pedofilní orientací – ti naopak často své city projevují čistě platonicky a stejně jako Daniel by dítěti nikdy neublížili.

Máte rádi Aktuálně.cz?

Máte rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!

HLASOVAT MŮŽETE ZDE >>

S režisérkou snímku Veronikou Liškovou a producentem Zdeňkem Holým jsme hovořili mimo jiné o tom, zda dnes stále existují tabu, zda je potřeba je bořit a jak na ně samotné zapůsobil blízký pohled na komunitu pedofilů.

První sestřih filmu (bez jedné scény) bylo možné vidět v rámci projektu Živé kino, jehož pořadatelem je MFDF Jihlava, kde snímek bude soutěžit v kategorii Česká radost. V kompletní podobě bude Danielův svět poprvé uveden 29. září v pražském kině Světozor v rámci Panelu připravovaných českých dokumentárních filmů pořádaném Institutem dokumentárního filmu a Českým filmovým centrem

Aktuálně.cz: Můžete přiblížit prvotní impuls, jenž vedl k tomu natočit film o tématu, které stále patří k těm několika málo tabu moderní společnosti?
Zdeněk Holý: Bylo to poměrně jednoduché. Koukal jsem se ženou na televizní zprávy a zas jsme slyšeli, že nějaký zlý pedofil něco zlého provedl. Tak jsem nahlas řekl, že by mě zajímalo, zda existuje nějaký slušný pedofil, někdo, kdo nic neprovedl, a že by bylo zajímavé takového najít a něco o něm natočit. Můžeme říci, že nápad byl vyprovokován monolitní stereotypizací pedofilů, která se už nedala dál poslouchat.

A.cz: Jak probíhalo sbližování s komunitou pedofilů?
Veronika Lišková: Prvního zástupce komunity, Jiřího Fx100d, jsme zkontaktovali po mailu. Se setkáním souhlasil poměrně ochotně. Měl za sebou již několik vystoupení na sexuologických konferencích a jeden či dva anonymní rozhovory s novináři. Odkázal nás pak na webové komunitní stránky, kde jsem si založila profil a začala komunikovat s dalšími pedofily. Bylo pro mě každopádně překvapením, že řada z nich byla ochotná se se mnou osobně setkat a do natáčení se zapojit. Určitě mi hodně pomohla dobrá reference od Jirky – to, že do komunity po našem setkání vyslal signál, že jsme důvěryhodní. A sama komunita pak byla vděčná za nepředpojatý přístup.

A.cz: Odmítl někdo natáčení? Proměnil se nějak, třeba i díky podobným nesnázím, celkový koncept a pojetí vašeho dokumentu?
VL: Fáze přípravy dokumentu trvala téměř rok. Dlouho jsem hledala způsob, jak celé téma a jeho protagonisty zachytit. Věděla jsem, že se ve filmu chci soustředit zejména na jeden osobní příběh a skrze něj pak nahlédnout do celé komunity. Všichni potenciální protagonisté však z pochopitelných důvodů trvali na zachování anonymity. Přemýšlela jsem o různých způsobech maskování, až mi došlo, že pokud použiji masku, tak z pedofilů vytvořím ještě větší fantomy, než za jaké je již společnost má. Pátrala jsem proto dál, až jsem potkala Daniela, který za sebou měl svůj literární coming out a který i v komunitě vystupoval pod svým skutečným jménem. Otevřené zapojení se do dokumentu pro něj pak bylo prodloužením jeho dosavadních aktivit.

A.cz: Jaké byly první reakce protagonistů na filmovou kameru? Jde přece jen o velmi intimní záležitost.
VL: Byla jsem překvapená, že v podstatě všichni, s nimiž jsme natáčeli, na kameru reagovali velmi dobře. S Danielem jsme točili v průběhu jednoho roku, takže si postupně zvykal na kameru i na náš komorní štáb. Také jsem mu po prvních měsících dala audio rekordér, na který sám průběžně nahrával reflexe svých aktuálních pocitů. Nebylo tedy nutné, aby nám vše říkal na kameru.

A.cz: Uvědomili jste si někdy během práce na dokumentu, že jste sami v zajetí předsudků či stereotypů? V čem konkrétně?

ZH: Určitě. Hlavně jsem si uvědomil sílu emocí, které jsou s těmito stereotypy spjaty a které vlastně rozhodují o našem morálním hodnocení. Když jsme jeli s Veronikou ze setkání s prvním pedofilem, měl jsem doslova pocit, že se vše ve mně vaří, jaký jsem díky emocionální reakci prožíval odpor. Ještě že máme rozum, který dokáže názor, do něhož nás uvedou emoce, zpětně zvrátit.
VL: Nejintenzivnější střet s vlastními předsudky jsem zažila, když mi poprvé Zdeněk zavolal a zeptal se mě, zda bych film o „hodných pedofilech“ nechtěla režírovat. Do té chvíle mě nikdy nenapadlo, že by vlastně nějaký bezúhonný člověk s touto orientací mohl existovat. Toho největšího předsudku souvisejícího s tímto tématem, tedy automatického rovnítka mezi pedofilií a sexuálním zneužíváním dětí, jsem se zbavila poměrně rychle. Stačilo se setkat s prvními sexuology, přečíst si pár studií, jednoduše se trochu dovzdělat. S emocionálními reakcemi, o kterých mluví Zdeněk, jsem pak v sobě pracovala ještě poměrně dlouho. Učila jsem se chápat, jak pedofilové prožívají svoji lásku, jak se o dětech baví a jak se na ně dívají, aniž bych v tom rovnou hledala sexuální konotace. Prostě jsem se musela naučit pedofilii chápat jako formu citu, která má, jako každá jiná podoba lásky, i svoje netělesné projevy.

A.cz: Dokument ještě čeká na svou premiéru, ale setkali už jste se s nějakými reakcemi, ať už pozitivními či negativními?

VL: Film zatím viděli především lidé, kteří se na něm nějak podíleli – úzký štáb, producenti a další zodpovědné osoby v České televizi, překladatelé, technici. Zatím jsme se setkali hlavně s velmi chápavými, kladnými reakcemi. Mezi nimi mi asi největší radost udělaly ty, které poznamenávaly, že je náš film citlivý a zároveň neidealizuje. Vlastně nás do dnešního dne zastihla jen jedna výrazně negativní reakce – byla od člověka, kterého zhlédnutí filmu nedokázalo vyvést od výchozího přesvědčení, že o pedofilech by se bez záporného zabarvení mluvit nemělo.

A.cz: Protagonista snímku Daniel je inteligentní student literární akademie, který si svou orientaci nevybral, ale snaží se s ní všemožně vyrovnat. A to i tak, že vystupuje na veřejnosti. Byli jste u některé z jeho veřejných přednášek či vystoupení? Jak tam reagovali lidé? Lišilo se to třeba podle věku?
VL: Daniel se pravidelně účastní autorských čtení. Současně vystoupil na několika odborných konferencích a příležitostně chodí debatovat i se studenty gymnázií. Sama jsem nikdy při těchto akcích nebyla svědkem negativní reakce a sám Daniel ani nikdy nezmínil, že by ho někdo tváří v tvář odsoudil či se s ním konfrontoval. Mám pocit, že nepříjemnému spílání pedofilní komunita čelí spíše na internetu. Nadávat z očí do očí poměrně sympatickému mladému muži je určitě těžší než spustit anonymní hanlivý vodopád proti jakési obecné karikatuře pedofila.

Myslím, že co se týče veřejné a otevřené diskuze, žádné téma by tabu být nemělo. Nedostatek informací škodí více než cokoli jiného. Pokud se však ptáte na to, zda by něco mělo být regulováno či zakázáno, pak pod tuto kategorii pro mě rozhodně spadají projevy a chování konané proti důstojnosti a svobodě druhého člověka. V souvislosti s pedofilií za takový projev považuji například dětskou pornografii.

Veronika Lišková

A.cz: Myslíte, že v moderní společnosti mají jakákoli tabu místo? Existuje důvod, proč o některých věcech vůbec nediskutovat?
ZH: Za mě by ve společnosti žádná tabu být neměla. Společnost má problémy a bude vždy problémy mít. Ale řešit je je potřeba racionálním přístupem. Když kupříkladu víme, že sexuální výchova vede k menšímu počtu nechtěných otěhotnění, poklesu výskytu pohlavních chorob, sexuální zločinnosti apod., neměli bychom ji zpochybňovat, jak se občas děje. Jen je potřeba vždy myslet na emoce. Je třeba nejen argumentací, ale i třeba příběhem – jako v našem případě – zkusit ty emoce modulovat, aby racionální řešení nevyvolávalo zbytečný odpor a nebylo kontraproduktivní.
VL: Myslím, že co se týče veřejné a otevřené diskuse, žádné téma by tabu být nemělo. Nedostatek informací škodí více než cokoli jiného. Pokud se však ptáte na to, zda by něco mělo být regulováno či zakázáno, pak pod tuto kategorii pro mě rozhodně spadají projevy a chování konané proti důstojnosti a svobodě druhého člověka. V souvislosti s pedofilií za takový projev považuji například dětskou pornografii.

A.cz: Existuje podle vás důvod, proč jsou pedofilové synonymem pro zvrhlíky, zatímco jiné sexuální menšiny jsou společností přijímány mnohem snáze? Je jediným, byť opravdu zásadním rozdílem od jiných sexuálních menšin fakt, že pedofilové nikdy nemohou svou orientaci naplno projevit, ať už z právních či etických důvodů?

Program Živého kina Praha

Program Živého kina Praha

Všechny snímky se promítají zdarma, stačí ráno před projekcí poslat sms. Místo je až do dne promítání tajemstvím. Podrobnosti najdete na www.zivekino.cz.

22. 8. 20:00 Podolí
Danielův svět
režie: Veronika Lišková, 75 min.

23. 8. 16:00 Nové Město
Evangelium podle Brabence
režie: Miroslav Janek, 86 min.

28. 8. 20:00 Staré město
Lovu zdar!
režie: Jaroslav Kratochvíl, 67 min.

30. 8. 20:00 Malá Strana
Přímý přenos
režie: Zuzana Piussi, 57 min.

31. 8. 20:00 Nové Město
Pavel Wonka se zavazuje
režie: Libuše Rudinská, 73 min.

ZH: Souvisí to s tím, o čem jsem hovořil u emocí. Ochrana dětí je náš základní instinkt. V tom, i když pedofil nic neprovede, to vždy bude mít těžší než jakýkoli představitel jiné sexuální menšiny. Jen by bylo dobré naučit lidi rozlišovat, že je propastný rozdíl mezi nákloností a třeba nevhodnou myšlenkou a činem. Každý máme jistě myšlenky na věci, co nejsou správné, ale ještě to z nás nedělá kriminálníky. Navíc pedofilům tato nutkavá myšlenka byla dána do vínku, nevybrali si ji. My bychom jim v našem vlastním zájmu měli pomoci, aby se s ní naučili žít a nikoho nepoškodili. Jinak samozřejmě je to nijak neospravedlňuje, pokud něco provedou, zaslouží si trest, podobně jako si ho zaslouží cholerický řidič, kterému v provozu rupnou nervy. Zodpovědnost to z nich nesnímá.
VL: Podle mě do značné míry za zmíněné synonymum mohou média, která řadu témat omezují na výklad skrze sexualitu, protože sex je vděčné mediální téma. Mediální obraz pedofilie se pak logicky omezuje na skandální referování o sexuálních deliktech. Když se řekne pedofil, člověku pak automaticky naběhne obraz sexu s dítětem, což je samozřejmě jeden z obrazů nejvíce odpudivých a nepřijatelných.

A.cz: Váš dokument ukazuje i samotu a nemožnost jakýchkoli intimních a partnerských vztahů, s níž se musí pedofilové vyrovnávat. Existuje vůbec nějaký způsob, jak s takovouto diagnózou prožít plnohodnotný život?
VL: Na tuto otázku se snaží odpovědět náš film. Daniel hledá své štěstí a sám si klade otázku po tom, zda je možné jako pedofil žít šťastný život. Odpověď bych proto ráda nechala na výkladu každého diváka.

A.cz: Jaké očekáváte reakce veřejnosti? Máte z něčeho obavy?
VL: Za sebe si myslím, že reakce nebudou neutrální, že se budou pohybovat na jednom z krajních pólů. Místo obav bych spíše zmínila, že bychom byli rádi, kdyby film naplnil důvod, proč jsme se do něj se Zdeňkem pustili. Chtěli bychom, aby pomohl otevřít debatu a
šířil větší informovanost jak směrem k veřejnosti, tak do komunity lidí, kteří se učí žít se svou pedofilní orientací.

V kompletní podobě bude Danielův svět poprvé uveden 29. září v pražském kině Světozor v rámci Panelu připravovaných českých dokumentárních filmů pořádaném Institutem dokumentárního filmu a Českým filmovým centrem

autor: Tomáš Stejskal | 21. 8. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama