reklama
 
 

Vítěz Dušek: Natočil jsem film o ztracené evropské generaci

Aktualizováno 27. 10. 2014 21:06
Rozhovor s dokumentaristou Martinem Duškem o filmu K oblakům vzhlížíme, jenž se stal na MFDF Jihlava nejlepším českým dokumentem.

MFDF Jihlava - Po soutěži dokumentů na letošním karlovarském festivalu ovládl film Martina Duška K oblakům vzhlížíme kategorii Česká radost, stal se tedy nejlepším českým dokumentárním filmem pro rok 2014.

Příběh dvacetiletého mladíka Rádi z Teplic, který jehož jedinou životní vášní je tuning, je zábavný a přitom pronikavý dokument o životě dnešních mladých lidí na periférii.

Po filmech jako Parta Analog, Mein kroj nebo Rozezlení, v nichž byl Martin Dušek vstupoval před kameru jako jeden z aktérů, se mladý dokumentarista stáhl do pozice nezúčastněného pozorovatele.

Pozoruhodný snímek o jednom nepozoruhodném osudu je podle Martina Duška výpovědí o životním pocitu, který mají miliony mladých Evropanů.

Aktuálně.cz: Často se ve svých filmech stavíte do centra dění, ale K oblakům vzhlížíme je klasický observační dokument, v němž sleduješ jeho hrdiny z odstupu. Čím to bylo způsobené?
Martin Dušek:
Vždycky to záleží na tématu. Teď nedávalo smysl, abych se před kameru nějak montoval. Ale k autům mám vztah, koneckonců už dědeček byl automechanik.

A.cz: A jak nápad na právě tohle téma vznikl?
Někdy v roce 2002 jsem se proháněl se svým volvem s vyklápěcími světly někde okolo Stráže pod Ralskem a předjela mě Škodovka 105, kterou se někdo evidentně snažil předělat na Toyotu Supra z Rychle a zběsile, protože měla ten oranžový lak. Vevnitř seděl mladý kluk, tak jsme se začali honit a pak jsme se dali na parkovišti do řeči. Ukázal mi volant svařený z řetězů, vzal mě na to letiště, kde pořádají ilegální sprinty, a nadšeně mi vyprávěl, jak předělává tu svou škodovku na toyotu. Byl to kluk, kterému bylo dvacet, neměl práci a tenkrát jsem si poprvé říkal, že bych o takové postavě udělal dokument.

A.cz: Od roku 2002 ale uplynulo dost času…
O necelých deset let později jsem sepsal námět, poslal ho do České televize Kamile Zlatuškové a tu to zajímalo. V roce 2011 jsme se se střihačem Pepou Krajbichem vydali na první tuningový sraz. To prostředí bylo vizuálně atrakativní a člověk mohl sledovat bizarní směsku erotických výjevů, laciného chlastu a víc nebo míň dokonalých, ale vždycky bizarních úprav aut. Za tím vším rumrajem byla podivná prázdnota a v člověku to vyvolávalo údiv nad tím, proč to ti lidi dělají. Jako by člověk viděl podivné zvyky domorodců, jejichž smyslu nerozumí. Byla otázka, jak natočit o tomto zvláštním pocitu film. Byli tam lidi, co umějí vzít motor z Tuarega a nacpat ho do Corsy první generace, což uznávám, že je super, ale nejsou to lidi, o kterých bych chtěl natáčet film.

A.cz: Vy jste si z téhle komunity podivných loserů vybrali ještě losera mezi nimi – Ráďu.
Ráďa nám jediný přišel sympatický nebo zajímavý. Bylo za ním víc to sociální téma a ne technické kutilství.

A.cz: Nepovažujete svůj film, který ukazuje život na periférii, jako opozici vůči dokumentům „pražské kavárny“?

Cíleně se vůči nikomu nevymezuji. Ten můj film se dotýká sociálních témat, ale neřeší je ideologicky ani aktivisticky. Já jsem chtěl ukázat, jak žije celá jedna vrstva společnosti – mladí lidi, kteří nemají práci, kteří nic moc neumějí, takže ta společnost je nepotřebuje a oni jen tak paběrkujou na mainstraeamu tím, že si pořídí polorozpadlé a olysalé vraky aut, které původně stály třeba tři čtvrtě milionu. Oni si to auto ještě na chvíli mohou užít, promítnout se do něj a nějak ho vylepšit a najednou mají něco osobního, s čím mohou pracovat.

A.cz: Jak byste definoval Ráďu?
Dost ho charakterizuje ta jeho nekončící snaha mít svůj tuningový klub, co je pro Ráďu prostředek, aby někam patřil a aby mohl o něčem rozhodovat. Protože Ráďa neustále pořád na něco čeká a nic moc rozhodovat nemůže. Jako předseda klubu je najednou někdo, ne Pan Někdo, ale vůbec někdo. Tohle bylo jasné hned po chvíli, jak jsme Ráďu potkali. Takoví lidé jako Ráďa jsou téma současné Evropy, stejní jsou za kopcem v Pirně, nebo ve Španělsku a Irsku: je to prostě taková ztracená evropská generace.

A.cz: Ráďa není zrovna typický filmový hrdina...
Nejdřív jsem si nebyl jistý, že se dá celý snímek postavit na Ráďovi, ale postupně mi bylo čím dál jasnější, že je potřeba vsadit na jednu kartu. Výzva spočívala v tom natočit film o člověku, kterého by nikdo jiný neportrétoval, protože je v prvním plánu příliš málo zajímavý, vlastně je úplně nezajímavý. Jeho život je nefotogenický a ten člověk neprožívá žádnou story. Výzva byla udělat z toho zajímavý a dramatický film.

Nejdřív jsem si nebyl jistý, že se dá celý snímek postavit na Ráďovi, ale postupně mi bylo čím dál jasnější, že je potřeba vsadit na jednu kartu. Výzva spočívala v tom natočit film o člověku, kterého by nikdo jiný neportrétoval, protože je v prvním plánu příliš málo zajímavý, vlastně je úplně nezajímavý.

A.cz: Inscenovali jste některé scény?
Naši hrdinové nikdy nic vyloženě nehráli, kromě obvyklých věcí jako že člověk potřebuje, aby zaparkovali auto tak, aby bylo hezky v záběru. My jsme našli dobré stanoviště pro kameru, aby záběr měl vypovídající hodnotu, tím jsme vymezili nějaké pole a požádali je, jestli by v tom poli nemohli chvíli s mikroporty existovat. Inscenace ve stylu: „teď dělejte tohle a tohle“ bez toho, aby to skutečně prožívali – tak těch je tam minimum. Pravda, že u klíčové scény s matkou jsme iniciovali, aby se s ní Ráďa sešel, ale oni během dvou minut úplně zapomněli na kameru, a to co s ním matka řeší, je autentické, i když jsme tomu ten den možná zavdali příčinu.

A.cz: To je i případ filmu Dva nula, kdy aktéři s porty také často úplně zapomněli na kameru. Čím si to vysvětlujete? Jak to, že se lidé přestanou kontrolovat, i když vědí, že jsou natáčeni?

Nevím. Nevím, jestli je to nedostatek představivosti a vhledu do toho, co se právě děje. Možná i lhostejnosti ke všemu, co tahle partička projevuje. Všechno je jim tak nějak jedno. Plus možná to, že jak filmař v dnešní době nemá monopol na audiovizuální záznam, tak už natáčení není nic neobvyklého. Ale já byl opravdu překvapený, že Ráďa s Inkou třeba staví stan a baví se o tom, že je v něm plíseň, přistane vedle nich obří kamera na jeřábu, někde okolo stojí tři dodávky velkým logem ČT Brno, a jim je to úplně jedno.

A.cz: Ve filmu se také – zdánlivě okrajově – objevuje další velké téma severních Čech: nenávistné pochody.
Ano, k nim nás dovedly samy postavy. Verča, která bere podporu na všechno a žije z toho, místo aby zkusila někde pracovat, jde demonstrovat proti Romům. Celé je to absurdní. Po severních Čechách všichni neustále přejíždějí auty. Neříkám to s nějakým odporem, jen popisuji, co vidím. Mezi vesnicemi špatně funguje dopravní systém, i proto jsou auta tak potřeba. Ráďa zastupuje celou armádu stejně žijících obyvatel. Ráďa je však výjimečný svou čistotou. Na protiromské srazy nechodí, nijak ho to nestrhává, je dětský, třebaže je mu asi pětadvacet let.

A.cz: Líbilo se mi, jakým způsobem se ve filmu pracuje s těmito různými motivy, které prostor severních Čech charakterizují. Film je „o tuningu“ jen zdánlivě.
Pochopitelně se mi líbí, když má film více úrovní. Když obsahuje zábavní vrstvu, příběh, kterého se může člověk držet – ale jsou-li za ní i další. Můj kolega Provazník vždycky říká, že tento přístup odráží můj severočeský původ. V jižních Čechách se mi vůbec nelíbí: nejsem zvědavý na žádné rybníky s rákosím a čápy a vesnice s barokními volutami na statcích. Stejně je mi nakonec vždy nejlépe v severních Čechách – někde mezi Teplicemi a Ústím, kde člověk cítí, jak se střetávají různé vrstvy – původní civilizace, která měla svou architekturu, krajinu a kterou převálcovala ta současná, s níž se nyní prolíná. Je zajímavé nad tím přemýšlet a různé vrstvy odhalovat. A pod tím vším je vrstva hnědého uhlí, kterou chce někdo dobývat nahoru.

A.cz: Váš první dokument Odstřel (2002) se i k této vrstvě vztahuje.
Tento film je o kráčejícím velkorypadle, se kterým pracoval pan Sklenička. To rypadlo vyrubalo důl u nás za domem na Teplicku v Modlanech, kde bydlel děda s babičkou. Celé dětství mě strašilo. V roce 1999 důl zavřeli a rypadlo, vysoké jako Petřínská rozhledna, vykráčelo na kraj dolu a tam čekalo na demolici, na odstřel. A mě nějak napadlo natočit portrét člověka, který na tomto rypadle pracoval. Z jeho pohledu. Co pro něj onen stroj a ta díra znamenaly. Byla to nějaká zvláštní intuice, protože postavu, kterou jsem si vlastně vymyslel, jsem i našel: byl jí pan Sklenička, který na rypadle pracoval dvacet let, dohlížel na jeho sestavení, byl hlavní „bagrák“ a rypadlo pochopitelně miloval. A bral to úplně z jiného pohledu než my, kteří jsme v oblasti žili. Individuální pohled lidí ve střetu s nějakými dějinami nebo s nějakým fenoménem mě vždy zajímá.

A.cz: Jeden z projektů, na kterých v současné době pracujete, je hraným snímkem. Je to váš první pokus o hraný film?
Ano. Jedná se o muzikál Gaston, kde budou herci hrát lachtany v reálném prostředí.

autoři: Jan Gregor, Tereza Hadravová, Dokrevue.cz | 27. 10. 2014 21:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama