Pondělí, 18:43
Přede dveřmi sálu se rozpoutá debata o chlápkovi, co dělá v Rusku dusno, anarchistovi, který je epicentrem ruských nepokojů. Mladá dívka se na diskutující muže otočí a začne onoho chlápka bránit. "Je to akční umělec a snaží se jen poukázat na nefunkčnost a manipulaci tamního politického režimu se společností. Daří se mu to," obhajuje třetího hosta inspiračního fora, ruského umělce Petra Pavlenského.
Peter Pavlenskij si přibil genitálie k chodníku vprostřed Moskvy a na střeše psychiatrické léčebny si zcela nahý uřízl ušní lalůček. Protestuje tak proti režimu, který v Rusku panuje. Podle něj každý, kdo tvrdí, že je politicky neutrální, ve své podstatě souhlasí s aktuálním nastavením režimu.
Hubený vysoký muž celý v černém s naplástí na pravém uchu je hrdý na to, co dělá. Všem jeho perfomancím, dá-li se to tak nazvat, předchází dlouhodobá příprava. "Celou akci vlastně tvoří zástupci autorit, kteří se na místě akce objeví jako první. To oni reprezentují režim, který jim káže, co mají dělat," odtajňuje filosofii svých činů. První lidé, kteří se na místě objeví, většinou vůbec netuší, jak s nahým tělem přibitým k chodníku naložit.
Neliberální režim káže odstranit a zneutralizovat vše, co jakkoliv narušuje klidný život a průběh. "Policisté se většinou snaží nějakým způsobem zneutralizovat potenciální nebezpečí, které by se mohlo na místě schovávat. Už v tento moment začínají tvořit podstatu mého sdělení," obnažuje jádro svých performance Pavlenskij.
Na otázku, zda by takové performance fungovaly i v demokratickém státě, Pavelnskij odpovídá nejistě. "Musíte nejdříve plně pochopit mechanismy daného režimu, pak můžete začít tvořit poselství," uzavřel debatu.
Je pravděpodobné, že Jihlavu tak některá z Pavlenského akcí v dohledné době nezasáhne.
Pondělí, 13:36
Film může fungovat jako univerzální řeč, které rozumí každý. Důkazem budiž španělský projekt mezinárodní filmařské korespondence, kdy si dva umělci posílají filmové dopisy napříč celým světem. Včera ráno si při snídani mohli snad poprvé tváří v tvář popovídat dva dopisovatelé, Wang Bing z Číny a Jaime Rosales ze Španělska.
Ani jeden z nich nevládne angličtině a tak si ve vzorcích španělština - čeština - čínština - čeština - španělština vyprávěli o svých zkušenostech s filmovými dopisy. "Až díky této zvláštní zkušenosti jsem začal za každým filmem vidět konkrétního člověka, kterému film adresuji," řekl čínský režisér Wang Bing, jež se ve své odpolední masterclass vyhradil proti angažovanému filmu. Ten prý nic neznamená. "Režisér angažovaného filmu není skutečný filmař. Neví, co přesně chce sdělit a tak točí takové filmy," vysvětlil Bing.
Na otázku, jaký vzniká vztah mezi novými médii a kulturní publicistikou, hledali odpověď žurnalisté z celého světa. Podle přednášejících jsou nová média prostorem pro experimenty s obsahem i délkou tetxu, ale zároveň je potřeba text psát na míru svému čtenáři.
Deštníková revoluce
Hongkongský politolog, aktivista a zakladatel hnutí Occupy Central Joseph Čcheng se na Inspiračním foru rozvýprávěl o deštníkové revoluci, kdy tisíce mladých lidí doslova okupují střed Hongkongu. Protestují proti zrušení dvou systému v jednom státě. Nechtějí, aby Peking znova Hong Kong ovládal a vymýtil tak i malý zárodek demokratičnosti a svobody, kterou Hong Kongu garantuje britsko-čínská smlouva z roku 1984.
Protestující zvolili mírumilovnou formu demonstrace, kdy v míru a přátelství zůstávají ve středu města. Na mnohdy násilné policejní útoky neodpovídají podobnou brutalitou, nýbrž často policistům i pomohou. Při silném lijáku jim dokonce půjčí deštník, kterým se před pár hodinami bránili útokům pepřovým sprejem.
"Do protestů se zapojují hlavně studenti, často i studenti středních škol. Jsou si vědomi velice špatných podmínek, které na ně v dospolěsti čekají. Po vystudování vysoké školy se často musejí vrátit domů a splácet desetitisícové dluhy státu. Vyhlídky se v Hong Kongu zatím nijak nelepší," vysvětloval s pokorou číňanům vlastní Čcheng.
Dalším hostem Inspiračního fora bude dnes odpoledne ruský akční umělec Peter Pavlenskij.
Pondělí, 07:50
V sobotu večer si odbyl premiéru asi nejkontroverznější český film v letošní soutěži, každopádně jediný snímek, který se v souvislosti s premiérou dostal i na zpravodajské a komentářové stránky novin.
Libuše Rudinská ho explicitně nazvala Pavel Wonka se zavazuje. Už před uvedením filmu popisujícího pletky disidentského mučedníka s StB bylo jasné, že Rudinská píchla do vosího hnízda. Jedná se o bulvární šlapání po památce jednoho z mála českých hrdinů posledních desetiletí nebo poctivá snaha o dekonstrukci jednoho mýtu? Záleží na úhlu pohledu.
Film není prvoplánová senzacelačná poprava pověsti jednoho z mála českých hrdinů z doby normalizace, jak naznačovaly některé reakce. Režisérka má svou teorii o aktivní Wonkově spolupráci vyfutrovanou o všechny dostupné materiály a svědecké výpovědi. Problém ale je, že jediným trumfem je Wonkův vlastní rukou psaný vázací akt (do této doby neznámý) a neexistují žádné jiné primární důkazy, že by vrchlabský aktivista někomu ublížil. A řada svědeckých výpovědí je založena na vzpomínkách členů StB, kteří mají sami v souvislosti s celou kauzou máslo na hlavě.
Kritikům také nahrává na smeč, že ve snímku se až na výjimky nedozvíte o Wonkově nezpochybnitelně dobrých činech a režisérka se ve vzpomínkách pamětníků rochňá ve Wonkově údajné ješitnosti a egoismu.
Libuše Rudinská v diskuzi po filmu na výtku , že její snímek nepřináší komplexní Wonkův portrét, řekla, že adorační dokumenty už vznikly dva a že se na Wonkovu legendu chtěla podívat z druhé strany. Po filmu, který se rozhodl přepsat povědomí o známé historické perzóně, je nesmyslné chtít, aby se snažil být objektivní – žádné boření mýtů se neodehrává v rukavičkách. Ale Libuše Rudinská nesmyla svým dokumentem podezření, že je v zaujetí svou výbušnou tezí k Pavlu Wonkovi prostě a jednoduše nespravedlivá.
Neděle, 22:26
Na plátně pobíhají jeleni a srnky, občas se objeví i lvice či mrtvý hroch. Trocha střelby a několik zvířecích lebek, prostřelených plic a litrů pulzující krve. Ze sedaček se zvedá pár slabších povah a opouští sál v DKO. Zatímco pár dalších jedinců se začíná těšit na blížící se svatomartinské hody.
"Bylo to nechutné. Věci přece nejsou takové, jaké se zdají být. Chybí tu druhá strana mince," bouří se část publika při diskuzi. "Možná došlo spíše k nepochopení. Ten film akorát krásně ukazuje, jak je společnost vycpaná a jde jen o to, kdo ji rozhýbe a oživí," bránil film Lovu zdar! dramaturg Jan Gogola.
Statické obrazy, které oživují myslivci a lovci se svými vycpanými trofejemi je výsledek pětileté práce mladého dokumentaristy Jaroslava Kratochvíla z FAMU. Film Lovu zdar! ukazuje krásu myslivosti a lovu, přičemž tvrdí, že zastřelit jelena je prý lepší než orgasmus.
Kombinace s filmem František svého druhu o muži, který svůj život zasvětil stavbě tisíců ptačích budek a péči o ptáky na Břeclavsku, mohla při určitém úhlu pohledu přinést uvolnění po náročném čtvrtém festivalovém dni, který se celý točil kolem těžkých politických a válečných témat. Oba živočišné filmy spoluvytváří to lepší z České radosti.
Neděle, 13:51
21. srpna roku 1968 natočil první sovětské vojáky a tanky v Praze. Režim mu pak znemožnil jakoukoliv uměleckou činnost. V polovině sedmdesátých let byl nucen opustit komunistické Československo. V exilu pak natočil film, který dosud nebyl na našem území uveden.
V Jihlavě se však rozhodli osud filmu Česká spojka změnit. Dnes večer svůj film z roku 1975 uvede sám režisér Jan Němec, autor festivalové znělky, jež varuje před blížícím se zánikem filmu.
Neděle, 10:15
Sobota, středobod celého festivalu. Na filmy se stojí dlouhá fronta, v restauracích je přeplněno a v těch prázdných na vás postarší obsluha pokřikuje, že tam lezete jako do kravína.
Otevřete dveře do kinosálu a vyvalí se na vás diváci, kteří o promítaný film stojí tak moc, že namačkaní jeden na druhého stojí na schodech. Zatlačíte je zpět do kinosálu a zavřete dveře.
Přesně takto to vypadalo i na včerejší masterclass držitele ceny za přínos světové kinematorafii Godfreye Reggia, autora světoznámé qatsi trilogie. V sále, do kterého se běžně vejde asi 150 diváků se jich mačkalo snad dvakrát tolik. Pozoruhodný zájem vyvolala přednáška o technologiích a lidském osudu.
Technologie se stala součástí našich životů. Žijeme jí samotnou. Je jako vzduch. "Není to vtipné, že jsme všichni tak podobní? Máme dvě oči, dvě uši, ústa, nos. Tímto vším dokážeme vnímat technologii. Všudypřítomnou," vysvětluje muž, který za třicet let svého působení v dokumentaristice natočil pět celovečerních filmů.
Ovlivňuje snad naše představa naše chování nebo naše chování ovlivňuje naše představy? Toť otázka, kterou si Reggio kladl. Pak žádal své posluchače, aby se postavili svému osudu. "Stali jsme se tím, co používáme. Stali jsme se technologií. Technologie je náš osud a já vás žádám, abyste se svému osudu postavili," znělo zvolání z úst šedovlasého muže.
Masterclass se zájmem naslouchal i Kidlat Tahimik, ikona nezávislého filipínského filmu. "S Reggiem cítím určitou spřízněnost a to rozhodně ne jen tu generační," poznamenal s úsměvem Tahimik.
Sobota, 22:21
Anketa, kterou publikuje dokrevue.cz u příležitosti MFDF Ji.hlava, nabízí pohled na český dokument očima Čechů odjinud. Jak za hranicemi s Německem vnímá naší dokumentární kotlinu kameraman Štěpán Benda?
Benda: České dokumenty jsou příliš ovlivněny českou televizní estetikou. Málo času se věnuje střihu, a to především v koncepčním slova smyslu. I práce kamery je ve srovnání s německými dokumenty málo výtvarná. Většinou se všechno točí z ramene a světlu se nevěnuje žádná pozornost. Na českých dokumentech, které znám, a to je samozřejmě jenom malý výřez, je vidět, že jsou dělané příliš rychle a že vznikají pod finančním a termínovým tlakem. Jsou to očividně produkční podmínky, které jsou v Čechách a v Německu odlišné. Profesionalita se ale posuzuje podle toho, jak se člověk s tímto ekonomickým diktátem vyrovná.
Sobota, 17:45
Co pro vás vyplývá ze srovnání české a slovenské dokumentární kinematografie? Zeptali se redaktoři Dokrevue překladatelky a publicistky Anny Stejskalové a dramaturga bratislavského mezinárodního filmového festivalu Pavla Smejkala.
Stejskalová: Slověnští autoři se oproti těm českým pouštějí do reflexe stinných stránek národních dějin. Zatímco v českých dokumentech lze vidět jen ojediněůe odvahu nekašírovat dějiny a ukazovat jejich ozvěny, na Slovensku je kritická dekonstruktivní analýza vlastních, a našich spoečných, dějin již etablovaným žánrem.
Smejkal: Nedělám si iluze, že druhá strana je bez mindráků. Jsem zvědavý, co o nich prozradí třeba takový Gottland.
Celou debatu nad česko-slovenskou kinematografií si můžete přečíst na webu Dokrevue.
Sobota, 15:08
Film Davida Čálka Pirátské sítě je dobrou ilustrací toho, že člověk se nemá za žádných okolností vzdávat. Film, který měl být sondou do mysli démonizovaných somálských pirátů, začíná tam, kde mohl docela dobře i bez úspěchu skončit. Štáb, v němž je kromě Čálka ještě novinář žiijící v Keni Jakub Zahradníček a producent Jeffrey Brown, zjistí po idylickém třítýdenním natáčení s údajným pirátem Hasanem, že všechno, co jim tenhle prostředníkem doporučený mořský desperát napovídal, jsou pouhé lži.
Podvedení filmaři se rozhodnou rozkrýt mechanismus, jakým se v Keni prodávají zaručené pravdivé pirátské báchorky. Zkoušejí také pátrat po pravém životním příběhu Hasana a jejich zarputilost se vyplatí. Okolnosti je zavedou k silné pointě, která tak trochu převrací na hlavu všechno, co se ve snímku odehrálo.
Když obyvatel slumu Hasan, věčně sjetý kátem, najednou začne před překvapenými filmaři anglicky odkazovat na Shakespeara, vypadá to na absurdní zápletku, kterou někdo vymyslel od stolu. Ale pravděpodobně se tak opravdu stala. Západní novináři a filmaři nejsou zkrátka nic než chodící nadité peněženky a místní obyvatelé se je snaží ošulit možná nejen kvůli penězům, ale také z nudy nebo ze sportu.
Ze somálských pirátů se po natočení hollywoodského trháku Kapitán Philips stalo módní téma a keňští prostředníci jen nabízejí západním médiím to, co chtějí slyšet. Spokojí se s tím i renomovaný novinář britského kanálu Channel 4 i jiní filmaři, které Čálkův dokument usvědčuje z toho, že se neubránili ve svých mediálních výstupech vymyšleným historkám a falešným aktérům. Snímek tak ve svém důsledku možná nevypovídá tolik o africké mentalitě jako spíš o té naší.
Sobota, 12:57
Zmožena neustálým přísunem nových informací, náročných filmů a změnami programu rozhoduji se vyzkoušet některé z partnerských festivalových restaurací k zahnání hladu. Volba padla na hipstersky vyhlížející podnik se sympatickým názvem Polívkárna.
Místo teplé vydatné polévky s hlívou, dostávám na stůl vodu s houbama. Alespoň byla teplá. Kolegyně zkusila cibulačku. Výsledek stejný, místo hub plave ve vodě cibule. A tak mi alespoň povyprávěla příhodu ze včerejší návštěvy snímku V letech, kdy byl pro ni film o stárnutí a čekání na smrt natolik nepřístupný, že zkrátka usnula. Na rameni postaršího muže, který seděl vedle ní.
Po závěrečných titulcích přišel čas na diskuzi, kdy moderátorka pozvala na pódium režiséra filmu Kanaďana Philipa Hoffmana, aby okomentoval světovou premiéru svého nového filmu. "Ten chlápek, co jsem mu spala na rameni, se v reakci na výzvu zvedl a šel si pro mikrofon. A ano, byl to ten režisér," dokončila vyprávění. Těžký to úděl návštěvníků filmových festivalů.
Sobota, 9:15
Nestihnete na festivale některý z českých filmů ze soutěže Česká radost? Nevadí. Za dva týdny totiž pět vybraných dokumentů zamíří do českých kin. Projekt Česká radost v českých kinech se po třech letech vrací a pokusí se navázat na diváckou úspěšnost z roku 2011, kdy podzimní přehlídku dokumentárních filmů uvedených na MFDF v Jihlavě navštívilo 25 tisíc diváků.
Z balíčku pěti dokumentů si česká kina vždy vyberou alespoň tři. Na plátna kins e v běžné distribuce dostane Adopce: Konkurz na rodiče Alice Nellis, Jáma Jiřího Stejskala vyprávějící příběh svérázné ukrajinské rodiny, která přežívá na farmě uprostřed kyjevského sídliště, jelení karaoke ve filmu Lovu zdar! Josefa Kratchvíla, dokument o pirátsví v Somálsku Pirátské sítě a poslední film provokatéra Martina Duška K oblakům vzhlížíme.
Pátek, 22:36
"Nemám rád dechovku," hlásá pamětník oslav konce války v Dobrodíně. Tehdy mu bylo snad jen náct a hrál na klarinet. O mnoho let později se o hrůzách a lynčování Němců v obci kousek od Jihlavy rozhodne promluvit na veřejné radě místních zastupitelů. "Postavíme těm Němcům pomník? A bude mít 145 centimetrů nebo jenom 120," dohadují se zastupitelé.
Autentičnost a dokumentárnost představení Dechovka v pátek večer podtrhly prostory Dobrodínské sokolovny, ve kterých se vše skutečně odehrálo, a vesnické ženy, krev a mlíko, rozdávající pivo a limošku. Diváci se stávají součástí děje, kdy suplují místní občany na zasedání rady i nečině přihlížející sousedy na osudné tancovačce oslavující konec druhé světové války.
"Vezměte si židli a udělejte tu prostor pro tancovačku," začne vás dirigovat starosta obce Dobrodín. Přeneste si židli, usadíte se a na stole vám přistane pivo. Hraje dechovka a lidé tančí. Oslavují otevření nové sokolovny, kterou pomohl postavit místní německý velkostatkář Hybner.
O několik let později se tancovačka promění v bouřlivé oslavy konce války značně posilněné alkoholem. Právě teď se rodí myšlenka vypořádat s nenáviděnými Němci. Všichni muží mizí ze sálu, poslední je chlapec s klarinetem.
Těžkost a sílu tématu německo-českých vztahů ve zpracování Jiřího Havelky a souboru divadla Vosto5 si často uvědomíte až při závěrečné diskuzi a sedíte-li v prostorách, kde se vše opravdu stalo, běhá vám mráz po zádech. Vždyť právě tady se zrodila myšlenka pomstít se německé náplavě.
"Svět není jen černý a bílý. Některá období naší historie byla prostě hezčí. Jiná horší. Nesnažíme se nikoho obhajovat. Ale dechovku hrajeme nejlepší," zní poslední odpověď na otázku valné hromady svolané po přdstavení.
Pátek, 16:40
Ji.hlava si k 18. narozeninám, a tedy i plnoletosti, na slavnostním zahájení nadělila hned několik radostí. Nové soutěžní sekce, z toho i jednu internetovou na portálu DAfilms.cz, a otřevřela Centrum dokumentárního filmu v Jihlavě, které bude soustřeďovat badatelskou a vzdělávací činnost v oblasti dokumentárního filmu.
Náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová oznámila, že současný ministr kultury David Herman a premiér Bohuslav Sobotka ve středu schválili nový systém státní podpory českého filmu. "Od příštího roku by Státní fond kinematografie měl každý rok dostávat dotace od státu ve výši osmdesát milionů korun," sdělila Kalistová všem přítomným.
Cenu Respektu si z rukou Erika Taberyho už po druhé převzal redaktor České televize Dalibor Bártek. Tentokrát za reportáž Milony za beztrestnost týkající se lihové aféry a manželů Březinových.
Světová premiéra filmu Alice Nellis Konkurz na rodiče poctivě provedla všechny v sále procedurou pro zařazení potenciálních adoptovních rodičů do pořadníku na dítě. Mozaika rozličných rodičovských osudů a jejich myšlenek při trochu jiném těhotenství ukazuje celou škálu případů, šťastných i těch méně šťastných.
Desítky, subjektivně možná i stovky, pohledů do očí novorozěňat střídající se s osobitými a přirozenými výpověďmi bombardují diváka prakticky po celou "jen" hodinovou stopáž. Nad příběhy adoptovních rodičů často nejde mávnout rukou a Alice Nellis je vytrvale sleduje bez přehnaných a unáhlených závěrů.
Konkurz na rodiče je film o životě. A ten má mnoho podob.
Čtvrtek, 16:45
Na jihlavském náměstí vyrostla továrna, symbol letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Jaké asociace vzbuzují tovární monstra v experimentálních filmařích? Zeptali jsme se Petra Zábrodského, studenta Centra audiovizuálních studií na FAMU a autora snímku [A]SPHX, který je zařazen do sekce Exprmntl.cz.
Zábrodský: Továrna ještě není vyprázdněným symbolem. Z jedné strany je hmotnou reprezentací vítězství nadprodukce a sériovosti. Na straně druhé jde o nostalgickou krajinu vybízející k průzkumu a bažení po industriální romantice.
Někde nad těmito polohami se ještě nachází prázdnota podmínek v továrnách, jejichž produkty jenom užíváme, ale už se na nich nepodílíme. Nechci opominout ani úlohu továrny jako zdroje živobytí, pro které je tahle zlidštěná mechanizace, nebo asi lépe zmechanizovaná lidskost, stále s námi.
Továrna je kulturní vzpomínkou na evoluci lidského přístupu k práci a materiálům, svědkem, nástrojem, kulisou a jevištěm mnoha společensko-technologických proměn. Její ozvěny a otisky budeme vnímat ještě velmi dlouho. Takže nic nového.
Do dýmu továrních asociací dalších experimentálních tvůrců, kteří přijedou do Jihlavy, se můžete vnořit ve festivalovém deníku na dokrevue.cz.