"Svou odvahou a uměleckou tvorbou se Marjane Satrapi řadí k nejvlivnějším osobnostem, které podněcují dialog mezi kulturami a generacemi," uvedla udílející nadace kněžny Leonor, osmnáctileté dědičky španělského trůnu, po níž se ocenění jmenuje.
Čtyřiapadesátiletá umělkyně proslula autobiografickým komiksem Persepolis o umíněné mladé dívce z moderní socialisticky orientované rodiny, která dospívá v Íránu za islámské revoluce. Před fundamentalistickým režimem, jenž nutí dívky zahalovat vlasy a odděluje je od chlapců, hrdinka na přání rodičů uteče do Vídně, kde vystuduje francouzské gymnázium. Po čtyřech letech se vrátí do Teheránu a ještě jednou se snaží sžít s režimem. Ten však nemá pochopení pro osobnost jejího typu - a navíc pro ženu. V pokračování nazvaném Persepolis 2 tak nakonec hrdinka, podobně jako sama autorka, nadobro emigruje do Francie.
Kniha z roku 2006 navázala na francouzskou tradici komiksů pro dospělé, pro leckoho z širší veřejnosti však patřila k prvním dílům, jež využily obrázků k odvyprávění složitějšího příběhu a posunuly dříve často dětský komiksový žánr blíže dospělým.
Dle publikace vznikl hned v roce 2007 stejnojmenný animovaný film, který Marjane Satrapi natočila s Vincentem Paronnaudem. Získal cenu poroty na festivalu v Cannes a nominaci na Oscara. Snímek hájící ideál svobody z pohledu dospívající dívky a zachycující nejrůznější paradoxy, například když je při hodinách kresby aktu na výtvarné škole v Íránu modelka zahalena doslova od očí až k patě a Botticelliho Venuše má na obraze z mravnostních důvodů rovněž zakryté tělo, byl oceněn i na třeboňském Anifestu. Naopak íránská vláda tehdejšího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda jej odsoudila jako "islamofobní", přestože cenzurovanou verzi nakonec dovolila promítnout.
Ještě roku 2011 film Persepolis způsobil poprask v Tunisku. Diváky konsternovala scéna, ve které se hrdinka osopí na Boha. Toho snímek zobrazuje tak, jak si ho dítě představuje, což ovšem porušuje islámský zákaz jakkoliv Boha ztělesňovat. Po odvysílání filmu v soukromé tuniské televizi před jejím sídlem demonstrovaly stovky islamistů, kteří se mimo jiné dožadovali zavedení islámského práva. Nakonec proti nim musela zasáhnout policie, napsala tehdy agentura ČTK.
Od té doby v českém překladu od Marjane Satrapi vyšly dětské knihy Strašidla se bojí měsíce a Ajdar, záznamy důvěrných rozhovorů íránských žen nazvané Šitíčko nebo Kuře na švestkách, což je příběh hráče na strunný nástroj tar, který hrdinovi v hádce rozbije manželka.
Také podle Kuřete na švestkách byl roku 2011 natočen hraný film, v němž účinkovali Mathieu Amalric, Golšifte Farahaní nebo Chiara Mastroianni. Čeští diváci mohli vidět i autorčin krvavý film Hlasy o zabijákovi, který mluví se zvířaty.
Vloni vydala Marjane Satrapi s kolektivem autorů grafický román nazvaný Femme, vie, liberté (Ženy, život, svoboda). Reagoval na íránské protesty vyvolané brutální vraždou Mahse Amíní. Ta zemřela ve věku 22 let v roce 2022 poté, co ji zadržela íránská mravnostní policie za to, že měla příliš volně nasazený hidžáb. Smrt mladé ženy v zemi podnítila rozsáhlé demonstrace a slogan Ženy, život, svoboda se stal jedním z jejich hesel.
Na knize o mladé mučednici Marjane Satrapi spolupracovala s politologem Faridem Vahidem, novinářem Jean-Pierrem Perrinem, historikem Abbasem Milanim a sedmnácti komiksovými kreslíři.
Cenu kněžny asturské v oblasti komunikace a humanitních věd už v novém tisíciletí získali polský novinář Adam Michnik, americká fotografka Annie Leibovitz, italský spisovatel Umberto Eco nebo mexická literátka Alma Guillermoprieto. V roce 1997 se laureátem ocenění, toho času ještě zvaného Cena prince asturského, stal také tehdejší český prezident Václav Havel.
