reklama
 
 

Jak se žila báječná léta pod psa v Íránu

13. 2. 2007 0:00
Foto: Aktuálně.cz
Recenze - První a hned nejlepší íránský komiks všech dob stojí na zadní straně knihy Persepolis Marjane Satrapiové, jež se objevila i češtině.

Všechna ta tvrzení jsou pravdivá i sedm let po vydání francouzského originálu. Ještě by se chtělo dodat "a k tomu ženský" - jelikož ho nakreslila i napsala táž žena a ženy v jejích grafických memoárech hrají významnou roli.

Přitom Persepolis není jen o ženách a jen pro ženy. Kniha je určena všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké to bylo vyrůstat v Íránu v dobách islámské revoluce a v čase íránsko-irácké války.

Český čtenář by mohl očekávat, že mu čtení o dětství v islamistickém režimu přinese nové poznatky. Ale přes drsnější momenty ho nejednou překvapí podobnosti totalitního Československa a režimu nastoleného šíitským fundamentalistou ajatolláhem Chomejním v roce 1979.

O rok později je hlavní hrdince Marji deset a ze dne na den se ruší smíšené školy, zakazuje alkohol i západní hudba coby symbol dekadence a děvčata si ve školách na hlavu povinně vážou šátky.

Nebo by měla; většina z nich neví, jak s tím  kusem černé látky naložit, a tak si jej váží všude možně, jen ne na hlavu. A tady začíná Marjino rebelství.

Výřečná a vzpurná dívka komentuje vše, co jí nejde na rozum; a toho je požehnaně. Za ostrost a uštěpačnost vděčí liberálním rodičům, kteří ji v samostatném myšlení podporují od raného dětství. Přiživují to stohy knih, jež louská. Chce totiž lépe rozumět debatám dospělých v disidentském duchu, které se odvíjejí za zdmi domova.

Dějinné zvraty, které s sebou přináší názorové obraty lidí a učiva ve školních učebnicích o sto osmdesát stupňů, se Marji snaží pochopit při večerních konzultacích s Bohem ve svém pokojíku. V jejích očích se nápadně podobá Karlu Marxovi, jen má míň kadeřavé vlasy. U Boha jí její výřečnost a témata jako materialistický dualismus projdou, u učitelek ne.

Naštěstí jsou tu rodiče, kteří na kázání o islámské morálce nedají. Při jednom takovém domlouvání se otec neudrží a učitelce doporučí oholit si horní ret, když "má podle ní ochlupení tolik vzrušovat".
 
Už od šesti má Marji jasno, čím se jednou stane - prorokem. Má k tomu velmi pádné důvody: vadí jí, že otec má v garáži cadilaka a přitom všude kolem je tolik bídy, jejich služka musí jíst v jiné místnosti a k tomu všemu babičku pořád bolí kolena.

Až jím bude, zařídí všechny tyhle změny, do té doby se však musí vnímavá dívka vyrovnávat s krutostmi, které fundamentalistický režim v bezprostředním okolí páchá. Kvůli smrti, mučení, věznění či emigraci nejbližších steče po její tváři nejedna slza; v jednu chvíli jí svět připadá tak nespravedlivý, že z pokojíku vyhání i jindy chápavého a laskavého Boha.
 
V nesvobodném režimu, který lidem formátoval myšlení jako paměťové disky a ve kterém jakákoli revolta na veřejnosti byla přísně stíhána, přicházejí na řadu revoluce v malém. Jako v každém režimu, který lidem nakazuje, co si myslet a jak žít, říká autorka.

Dospívající rebelka s příčinou se svými vrstevnicemi doma potají poslouchá Kim Wilde, místo na tělocvik chodí na hamburgera a místo štrikování kukel pro vojáky odcházejícící do války s Irákem vytváří kosmické patvary.

Na bundě nosí placku s Michaelem Jacksonem a mravnostní policii - tzv. Strážkyním revoluce nasazeným v ulicích Teheránu - tvrdí, že je to Malcom X, vůdce černých muslimů v Americe.

I s fundamentalistickou vládou nespokojení rodiče si za zdmi domovů snaží užívat, jak jen mohou. Taneční párty a pití vína jim mají dát zapomenout na nesvobodný režim, jen strýcova služka se při každovečerním šlapání vína ve vaně kaje a prosí Boha o odpuštění.

To všechno na jednoduchých černobílých kresbách nápadně připomínajících slavný komiks Davida B. Padoucnice. Ale tady je Satrapiová z obliga. Byl to právě on, kdo jí vnukl nápad nakreslit svůj životní příběh - a napsal úvod i ke knize, která zručně ilustruje absurditu a tragikomiku režimu leckdy podobného všem totalitám.

Satrapiová na skvěle vypointovaných epizodách ukazuje, že v Íránu nežijí jen vousatí fundamentalisté a submisivní hospodyňky. V této souvislosti nikdy nezapomene zmínit, že 63 procent studentů s ukončeným vysokoškolským titulem v Íránu tvoří ženy.

Teď je o důvod víc si její mix vzpomínek a historie přečíst. V době, kdy se na Západě o Íránu píše převážně v souvislosti s jaderným zbrojením, fundamentalismem či terorismem, je tu hlas, který snaží popsat i jinou tvář země. Je to hlas zábavný, tragikomický, poučný i dojemný; hlas, který rozhodně stojí za to vyslyšet.

Rebelského ducha Satrapiová nezapře ani v dospělém věku daleko od rodné země. Když ve Francii, jejím druhém domově, před třemi roky vešel v platnost zákon, který zakazuje nosit ve škole náboženské symboly včetně hidžábu, okamžitě světu hlásala svůj názor.

V deníku The Guardian se vyjádřila proti jakýmkoli kodexům oblékání. Zákaz nošení šátku přirovnává k násilí, jež na ženách páchali íránští fundamentalisté v dobách Chomejního, když jim přikazovali nosit čádor a hidžáb.

Paradoxem globálního světa přitom zůstává, že v Evropě nošení hidžábu u muslimek sílí, zatímco v Íránu si ženy na protest šátky stahují co nejdál z čela.

Marjane Satrapiová: Persepolis; 1. díl. Překlad Richard Podaný. 160 stran, doporučená cena 290 korun. Vydal BB art, 2006.

autor: Naďa Straková | 13. 2. 2007 0:00

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama