Výstava nazvaná Setiny ve Hvězdě potrvá do konce října. Připravil ji Památník národního písemnictví, který zde sídlí, a časopis A2. Vychází z principů autorčiny tvorby, k nimž patřily dekonstrukce, koláž či vrstvení časoprostorových rovin, a zaměřuje se na téměř padesátiletou spolupráci s Hiršalem. Kurátoři také chtěli zohlednit to z díla či života Grögerové, co ještě divák či čtenář neměl možnost spatřit.
Neobvyklá architektura letohrádku slouží jako příhodné prostředí, jež zúročuje autorčiny myšlenkové hříčky či její fascinaci kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály, kaleidoskopy a zrcadly.
Bohumila Grögerová se narodila 7. srpna 1921 a zemřela 21. srpna 2014. Od roku 1951 pracovala v nakladatelství Naše vojsko. "V nakladatelství nebyla skoro žádná práce a my jsme trávili čas tím, že jsme hráli všelijaké hry, třeba piškvorky. V té době jsme cítili, že jazyk najednou není, co býval, že se slova zdiskreditovala, falšovala se skutečnost. Psali jsme všechno velmi otevřeně," vzpomínala v týdeníku Respekt.
Poezii začala publikovat již ve školních časopisech, soustavnější texty a zejména překlady z německé literatury uveřejňovala od roku 1956. Celý život si psala deník. Roku 1972 přešla do Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací.
Roku 1952 se seznámila s Hiršalem. Ten o jejich tvorbě říkal, že autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky. Společně sestavili mimo jiné tisícistránkové memoáry Let let, které patří k nejdůležitějším svědectvím o české kultuře v období let 1952 až 1968 a do nichž napsali "všechno, co jsme zažívali, o přátelích, o politické situaci velmi otevřeně". V roce 1986 za Let let obdrželi Cenu Toma Stopparda.
Jako tvůrčí duo se Hiršal s Grögerovou věnovali především experimentální poezii. Kromě vlastní tvorby, reprezentované například sbírkou Job-boj, publikovali překlady zahraničních autorů jako Christiana Morgensterna, Guillauma Apollinaira či nedávno zesnulé Friederike Mayröckerové.
Uspořádali několik sborníků: Experimentální poezii a Slovo, písmo, akce, hlas z roku 1967 nebo porevoluční Vrh kostek.
Experimentální poezii se věnovali i teoreticky a její principy využívali také v tvorbě pro děti. "Některé texty jsme pojali jako výtvarný projev, jiné jako hudební. Udržovali jsme styky s autory, kteří pracovali podobně jako my, překládali jsme je a vzájemně se ovlivňovali. Stali se z nich naši osobní přátelé. V pozdních padesátých a začátkem šedesátých let se v Evropě diskutovalo, jak se takový umělecký projev bude jmenovat. Nakonec zvítězil název experimentální poezie a ten se pak používal všude," vysvětlovala Grögerová.
V roce 2009 získala cenu Magnesia Litera za básnickou sbírku Rukopis. Téhož roku ji za celoživotní dílo ocenilo České centrum Mezinárodního PEN klubu. Samostatně vydala také soubor experimentálních básní v próze Meandry, knihu vzpomínek Branka z pantů, kterou odstartovala svou autorskou autonomii, či prózu Čas mezi tehdy a teď.
"Ne že by mně Hiršal v něčem bránil. Ale většina žen se k soustředěnému psaní dostane až po šedesátce, kdy už nemají tolik povinností k rodině," řekla o své tvůrčí emancipaci Respektu.
"Dokud byl Hiršal naživu, většinu věcí jsme psali a překládali spolu. Bylo to velmi intenzivní a pro mne byla naše spolupráce na prvním místě, byl to náš společný život. Když zemřel, začalo naplno mé samostatné psaní, kdy jsem mimo jiné navázala na svoje práce z mládí," dodala.
"V pozdním věku vypluje řada nepříjemných věcí, které souvisí s vlastním tělem. Denně se tak setkávám s tím, že se nějakým způsobem dotknu této otázky," řekla Grögerová v knižním rozhovoru s Barborou Toman Tylovou, který roku 2015 vydalo nakladatelství Akropolis.
"Mám všechno v mlze, ale stále mám představu, které se nemohu zbavit: že vlastně vidím, že je všechno v pořádku. To jsou věci mého denního bytí a denní existence v rodině. Přitom nápady na psaní stále přichází. Okamžitě si je píši na papír, tlustým velkým písmem," líčila své problémy s očima.
"Když jsem přišla o zrak, vůbec nejtěžší bylo poznání, že už nikdy nebudu číst knihy. Umíte si představit, co to znamená vědět, že už se nenatáhnete s knížkou před spaním do postele?" ptala se na sklonku života Grögerová v Respektu.
Mluvila také o tom, jak v posledních letech života dostala silnou potřebu škrtat v textech. "Každé zbytečné slovo muselo pryč. Mnohem více než dřív," zdůrazňovala.
